V hodnocení správního řízení, které Rada v letech 1996 – 97 vedla s ČNTS kvůli podezření z neoprávněného provozování vysílání, se londýnští a stockholmští arbitři rozešli naprosto fatálně.
Takto hodnotili důvody zahájení správního řízení a jeho výsledky v Londýně:
248
Arbitrážní soud je toho názoru, že zahájení administrativního řízení proti ČNTS v roce 1996 z důvodu neoprávněného televizního vysílání nepředstavovalo svévolné a diskriminační opatření České republiky
249
Existuje vskutku dostatečné množství důkazů o tom, že Mediální Rada si myslela – nebo si mohla myslet – že společnost ČNTS porušila Mediální zákon … Jakožto regulační orgán pro rozhlasové a televizní vysílání měla zodpovědnost, kromě jiných povinností, zajistit dodržování Mediálního zákona.
251
Licence byla udělena společnosti CET 21 a nikoli společnosti ČNTS. Společnost ČNTS fakticky nezapadala do žádné z kategorií Mediálního zákona.
252
Existovalo několik objektivních skutečností, které mohly zpochybňovat, zda faktickým provozovatelem vysílání TV Nova byla společnost CET 21 nebo společnost ČNTS…
253
… Mediální Rada se tedy mohla legitimně obávat, že nastala situace, kdy došlo k de facto převodu licence ze společnosti CET 21 na ČNTS.
255
Zahájení správního řízení proti ČNTS pro údajné neoprávněné vysílání představovalo normální výkon regulačních povinností Rady. Proto toto opatření nebylo svévolné.
257
Arbitrážní soud je toho názoru, že rozhodnutí Mediální Rady zahájit správní řízení proti ČNTS bylo objektivně nediskriminační, protože totéž opatření bylo podniknuto proti společnosti Premiéra TV, která byla ovládána domácím investorem. Se zahraničními investicemi pana Laudera se tedy nenakládalo méně příznivě než s domácími investicemi.
258
Proto také zahájení správního řízení proti ČNTS nebylo diskriminační.
259
Po tomto konstatování arbitrážní soud poukazuje na to, že ani ČNTS, ani CME si v době, kdy bylo správní řízení zahájeno, nepodaly jakoukoli stížnost, že by tento úkon byl porušením nějakého českého zákona, ani že se jím porušila Dohoda nebo jakékoli povinnosti České republiky.
263
Arbitrážní soud je toho názoru, že jednání Mediální Rady, které vedlo ke změnám ve Společenské smlouvě a uzavření různých smluv mezi CET 21 a ČNTS, nepředstavovalo svévolná a diskriminační opatření.
264
Arbitrážní soud je toho názoru, že hlavní důvod, proč Mediální Rada nařídila společnostem CME, CET 21 a ČNTS, aby provedly některé úpravy svých právních vztahů, byl tentýž, jako důvod zahájení správního řízení proti ČNTS z důvodu neoprávněného vysílání, tj. obava, že nejasná právní a faktická situace by mohla vlastně představovat de facto převod licence ze společnosti CET 21 na ČNTS, a tedy porušení mediálního zákona.
274
Konečně, arbitrážní soud poukazuje na to, že nebyly předloženy dostatečné důkazy o škodách, jejichž náhradu požaduje pan Lauder v tomto arbitrážním řízení, tj. o tom, že odstoupení od smluvního vztahu mezi CET 21 a ČNTS dne 5. srpna 1999 z iniciativy CET 21 byla způsobeno tím, že Mediální Rada v letech 1996 a 1997 trvala na dodržování mediálního zákona. Naopak, tyto škody byly přímým důsledkem chování samotného pana Železného, které v roce 1996 a 1997 nepodporovala ani Mediální Rada, ani žádný jiný orgán odpůrce.
A takhle se s tím pánové Kühn a Schwebel vypořádali ve Stockholmu:
520
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání porušila Dohodu, když rozbila právní základnu investice zahraničního investora tím, že donutila společný podnik zahraničního investora, společnost ČNTS, aby se vzdala podstatné části svých nově vzniklých zákonných práv. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání měla v této situaci zřejmou alternativu – zdržet se veškerého tlaku na CME/ČNTS a umožnit zahraničnímu investorovi zachovat svou investici na základě právní struktury vytvořené v součinnosti s Radou, na jejímž základě se zahraniční investor rozhodl investovat.
530
Není rozhodující, zda by české soudy tuto strukturu podpořily a obhajovaly, či nikoliv. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání měla za povinnost takto vytvořenou strukturu obhajovat a zajistit, neboť právě na jejím základě se jí podařilo přilákat zahraniční investici. Tím vznikla Radě pro rozhlasové a televizní vysílání povinnost nezasahovat do právního základu investice navrhovatelova předchůdce.
538
V roce 1996 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, vystupující jménem České republiky, porušila Dohodu o ochraně investic tím, že donutila CME a ČNTS, aby se vzdaly právního zabezpečení investice CME v České republice.
582
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání v roce 1996 zasáhla do investice CME, když odřízla vysílací činnost ČNTS od výlučného užívání vysílací licence, kterou poskytla CET 21 ČNTS jako společný vklad …
588
Parlament České republiky navíc přijetím nového mediálního zákona k 1. lednu 1996 významně ovlivnil licence už přidělené Radou pro rozhlasové a televizní vysílání, zejména díky tomu, že umožnil držiteli licence, aby požádal o zřeknutí se licenčních podmínek. Tato změna mediálního zákona měla podstatný vliv na rozdělenou strukturu z roku 1993, vyvinutou Radou pro rozhlasové a televizní vysílání pro CET 21/ČNTS a další vysílací stanice, která měla zajistit řádnou spolupráci držitele licence a poskytovatele služeb.
To jsou vskutku zajímavé závěry. (Hanušova, resp. Josefíkova) Rada by jim samozřejmě mohla vyhovět, respektive předejít, ale pouze za cenu porušování českých zákonů. Na povznesený postoj vůči českým zákonům upozorňuje ve svém Záporném stanovisku třetí stockholmský arbitr JUDr. Jaroslav Hándl, když v souvislosti se svými dvěma kolegy zmiňuje jejich „nepřihlížení k českým zákonům a špatný výklad českých zákonů“ a rovněž „nerespektování ustanovení českých zákonů mandatorní povahy, například zákona o sdělovacích prostředcích nebo Správního řádu, a tím porušování zásady dodržování obecného zájmu v dané zemi“.
K samotnému správnímu řízení z let 1996 – 97 pak Hándl uvádí:
– správní řízení bylo započato podle českého zákona o správním řízení, tzn. před ukončením takového řízení neexistují žádné právní důsledky takového řízení, a tudíž zahájení takového řízení nelze považovat za druh nátlaku na ČNTS,
– v případě, že toto řízení skončí bez konečného rozhodnutí, bude to znamenat, že je to situace, jako by se nic nestalo a tato zásada je stejná na celém světě v občanském stejně jako správním řízení, i v trestním řízení,
– jediným důvodem pro zahájení řízení bylo podezření Mediální Rady, že ČNTS provádí televizní vysílání bez pověření, ale v žádném případě nebyl předmětem tohoto řízení pokus nebo záměr Mediální Rady odebrat licenci CET 21 a o tom také není nikde zmínka v žádném oficiálním dokumentu Rady, nikdy to nebylo prokázáno a tvrzení v tomto ohledu jsou čistým výmyslem některých osob kolem ČNTS a CME,
– ze shora uvedených důvodů zahájení tohoto správního řízení a jeho uzavření bez jakéhokoliv konečného rozhodnutí, tj. pouhé zastavení řízení v žádném případě nemůže být příčinou škody údajně způsobené ČNTS/CME nebo důkazem porušení Smlouvy Českou republikou (diskriminace),
– správní řízení bylo zastaveno na základě závěru, že všechno bylo uvedeno do pořádku v souladu se zákonem.
V jednom mají stockholmští arbitři pravdu. Správní řízení z let 1996 – 97 Rada skutečně použila jako nátlakový prostředek. Jenže nikoli k tomu, aby poškodila zahraniční investici nebo aby rozbila právní základ spolupráce, nýbrž aby ČNTS a CET 21 dotlačila k tomu, aby rozdvojenou strukturu Novy uvedly do souladu s českými zákony. Veškeré zisky i po ukončení správního řízení nadále plynuly – dokonce ve zvětšené míře – do pokladny CME.
Lauderovu investici rovněž nezničila novela zákona o vysílání 301/95 Sb., byť nešťastná, která vytvořila prostor ke zrušení licenčních podmínek. Semínko zkázy do konstrukce rozdvojené Novy z roku 1993 zaselo zrušení licenční podmínky č. 17, protože právě ta dávala Radě do ruky nástroj, jak do vztahu mezi licencovanou a servisní společností vstupovat. Jenže o zrušení licenční podmínky č. 17 si společnost CET 21, tehdy ještě plně pod vlivem a kontrolou Lauderovy CME, už v lednu 1996 požádala sama a z vlastní vůle. Nikdo, Rada ani Česká republika, ji k tomu nenutil. Ba naopak, byla to právě Rada, kdo licenční podmínku č. 17 hájil do posledního dechu. Od okamžiku zrušení licenční podmínky č. 17 byla ČNTS pro Radu společnost, se kterou nemá nic společného. Když pak začala válka o Novu, radní logicky odkázali ČNTS/CME na soud.
Obsáhle se k této problematice během arbitrážního řízení vyjádřila Rada v dopise z 8. listopadu 2000 adresovaném advokátní kanceláři Clifford Chance, zatupující Českou republiku.
Dne 21. 4. 1993 Rada v souladu s licenčními podmínkami vyslovila souhlas s předloženým zněním obchodní, resp. společenské smlouvy a dohody o investicích (dále jen smlouva) uzavřené mezi držitelem licence CET 21, CEDC a Českou spořitelnou.
Držitel licence se v této smlouvě zavazuje „vložit do společnosti bezpodmínečně, neodvolatelně a na výlučné bázi právo používat, učinit předmětem svého prospěchu a udržovat licenci společnosti“. Ostatní strany smlouvy vložily do společnosti peněžitý vklad. Z některých ustanovení smlouvy je pak po celou dobu její platnosti vyvozován závěr, že vztah mezi CET 21 a ČNTS je vztahem exkluzivním, který Rada tímto souhlasem „posvětila a měla garantovat“. Rada však nikdy neměla dánu takovou kompetenci, aby mohla hodnotit a schvalovat vzniklé soukromoprávní vztahy. Rada je orgánem státní správy (sui generis), který byl ustanoven zákonem (103/92 Sb., o Radě ČR pro rozhlasové a televizní vysílání) a který má v rámci tohoto zákona dánu i svou pravomoc a působnost. Pokud Rada v souladu s ustanovením licenčních podmínek schválila smlouvu, schvalovala ji s úmyslem a se zájmem státu zajistit fungování první soukromé celoplošné televize v jejím počátečním období a maximálně tak eliminovat zejména finanční problémy při provozování vysílání. Rada v rámci své zákonné působnosti, tj. dozoru nad dodržováním právních předpisů v oblasti rozhlasového a televizního vysílání (§ 1 zák. č. 103/92 Sb.), nemohla garantovat definitivní jistotu a profit zúčastněných subjektů, neboť toto jí ani nepřísluší. Pouze vytvářela prostor pro vznik žádané obchodní spolupráce, jejíž fungování, ziskovost a zajištění bylo věcí smluvních stran, které musely zvažovat i podnikatelské riziko a prostřednictvím smluv si zajistit potřebné podmínky pro fungování své obchodní spolupráce. Toto podnikatelské riziko však nelze účelově přenášet na stát, jak se to snaží uplatnit CME CR (CME Czech Republic B. V.).
V právním státě není možné, aby státní moc (zde reprezentovaná Radou) nařizovala držiteli licence obchodní spolupráci s konkrétním subjektem a garantovala, že ke spolupráci nebude držitel licence využívat někoho jiného, nebo dokonce takovou spolupráci zakazovala. Z uvedeného vyplývá, že Rada nemůže nést odpovědnost za to, že vzniklý obchodní vztah mezi držitelem licence a ČNTS byl porušen. Mohla by tuto odpovědnost nést tehdy, pokud by se porušení týkalo zákonů o vysílání, což se nestalo. V právním prostředí ČR má CME CR rovné postavení jako kterýkoli jiný subjekt podnikající na daném území. CME CR tedy nemůže požadovat od Rady, aby jí bylo poskytnuto více ochrany, než je poskytováno tuzemským subjektům …
