Válka o Novu – 44. díl – Stockholmská hausnumera

První část stockholmské arbitráže skončila pouze výrokem o „vině“ České republiky. O výši „škody“ se rozhodovalo až ve druhé fázi arbitráže. Mezitím se odehrálo několik věcí. Arbitr JUDr. Jaroslav Hándl, který částečný (mezitímní) nález odmítl podepsat a distancoval se od něho ve svém separátním Záporném stanovisku, na protest proti počínání svých dvou kolegů, Wolfganga Kühna a Stephena M. Schwebela, na post arbitra rezignoval. Česká republika se zase odvolala ke švédskému obecnému soudu, u kterého napadla proceduru arbitráže. Hándla v arbitrážním tribunálu nahradil Ian Brownlie z Velké Británie.Pod bodem 2 se v rozhodnutí mezitímního nálezu z první fáze arbitráže píše:
Odpůrce (Česká republika) je povinen odškodnit Navrhovatele (CME) za poškození, které Navrhovatel utrpěl v důsledku porušení dohody o ochraně investic, a to vyplacením regulérní tržní hodnoty investice Navrhovatele, kterou měla investice před uskutečněním porušení Dohody o ochraně investic odpůrcem v roce 1999, a to v částce, jejíž výše bude stanovena ve druhém kole tohoto arbitrážního řízení.
Jestliže nad některými vývody pánů Kühna a Schwebela z první fáze arbitráže zůstává rozum stát, pak o jejich určení výše regulérní tržní hodnoty investice CME z druhé fáze stockholmského klání lze bez jakýkoli rozpaků prohlásil, že je doslova z říše fantazmagorie. Základem, ze kterého páni arbitři vyšli, se totiž nestalo nic jiného, než čísla z nerealizované fúze CME se společností SBS, tedy oněch 640 milionů dolarů, o kterých už byla řeč v kapitole SBS – třetí vzadu. Co na tom, že to původně bylo ocenění pěti televizí v pěti zemích. Co na tom, že sám běh událostí ukázal, že nejhodnotnější věcí z tohoto balíku, ceněnou až na 400 milionů dolarů, byla licence společnosti CET 21, která však Ronaldu Lauderovi ani CME zcela evidentně nikdy nepatřila.
V odstavci 527 konečného nálezu se píše:
Ve svém dodatečném svědeckém prohlášení ze dne 26. července 2002 pan Stogel (svědek CME) v rekalkulaci „správného ocenění ČNTS“ došel k hodnotě 639,592 milionů dolarů …
Pravda, arbitři tohle čarování s čísly, ve kterém se cena pěti televizí z pěti zemí najednou přelila do ohodnocení jedné jediné servisní firmy, neskousli úplně a za reálnou hodnotu ČNTS označili 400 milionů dolarů. Zřejmě jen čistě náhodou jde o stejnou cifru, na kterou byla v nerealizované fúzi ceněna nikoli ČNTS, nýbrž licencovaná CET 21. Ale protože se RRTV dle jejich interpretace v březnu 1999 s Vladimírem Železným spolčila, licitovali ještě s tzv. „faktorem Železný“ ve výši 125 milionů dolarů.
Leč nedosti na tom. Ať už arbitři při stanovení výchozí částky vycházeli z čehokoli, bylo by docela logické, kdyby se období, za které společnosti CME přiznali náhradu ušlých zisků, alespoň krylo s platností licence. Licence byla udělena v roce 1993 na dvanáct let, její platnost tedy končila v roce 2005. S touto licenci měl Ronald Lauder, respektive původní investor CEDC a za jisté interpretace i CME skutečně něco společného. Jenže arbitři CME přiznali rovněž náhradu ušlých zisků za období prodloužené licence až do roku 2017 – viz odstavec 605 konečného nálezu. Co na tom, že k prodloužení licence CET 21 o dalších dvanáct let, tedy do roku 2017, došlo až 22. ledna 2002 a umožnila ho až novela zákona o vysílání 231/2001 Sb. platná od 4. července 2001. Jinými slovy: zákon, který prodloužení licence umožnil, vstoupil v platnost až rok a půl poté, co byla arbitráž zahájena, a k samotnému prodloužení licence došlo až dva roky poté. 
Nemá vcelku smysl podrobně se rozepisovat o položkách, které arbitři k tíži České republiky přičítali a které odečítali a jakými koeficienty čísla násobili. Podstatné je, že v bodě 1 konečného rozhodnutí se píše:
Odpůrci (Česká republika) se nařizuje zaplatit Navrhovateli (CME) 269 814 000 USD (slovy: dvě stě šedesát devět milionů osm set čtrnáct tisíc U. S. dolarů). V přepočtu na české koruny tedy asi deset a půl miliardy.
Zajímavá je i cifra pod bodem 4:
Tribunál stanovuje výši honorářů arbitrům částkou 1 351 203,44 USD.
Tak tak, arbitři odvedli dobrou práci, a ta musí být dobře zaplacena. Pro pořádek je třeba ještě uvést, že ani konečné rozhodnutí se neobešlo bez separátního stanoviska. Arbitr Ian Brownlie v něm nesouhlasí s výší a způsobem výpočtu škody.
Částka, kterou má Česká republika společnosti CME zaplatit, byla oznámena 14. března 2003. Někteří lidé v Česku se ještě upínali ke švédskému odvolacímu soudu. Marně. Tady se vůbec nejednalo o meritu věci, nýbrž pouze o proceduře první části arbitráže a soud 15. května 2003 námitkám České republiky nevyhověl. I tady proti sobě vlastně stála svědectví dvou arbitrů (Kühn a Schwebel), mocně podporovaných CME, proti jednomu (Hándl), nesměle hájenému Českou republikou.
Fred Klinkhammer ještě stihl vyhrožovat, že když Česká republika rychle nezaplatí, nechá CME zabavit českým hokejistům dresy a hokejky. Vyhrožovat však ani nemusel. Ministr financí Bohuslav Sobotka s uhrazením částky s hujerovskou úslužností pospíchal tak, že dalších pár milionů korun stát prodělal ještě na pohybu kursů mezi dolarem a korunou.
Obrazně se dá říct, že právě v okamžiku převodu 10 miliard na účet CME válka o Novu skončila. Ronald Lauder se během ní k televizi, na kterou si neoprávněně činil nárok, nepřiblížil ani o krok. Přesto se může považovat za vítěze. Tento svérázný podnikatel, který během oficiální návštěvy předsedy vlády Miloše Zemana v USA zveřejnil v amerických novinách celostránkové inzeráty varující před investováním v České republice, zde zrealizoval nejlepší „obchod“ svého života. Stačila k tomu šikovná výměna protivníka: obratného Železného vyměnit za hloupý stát.