Ačkoli si o roli novinářů, kterou sehráli ve válce o Novu, mnoho dobrého nemyslím, v žádném případě netvrdím, že byli součástí nějakého všeobecného spiknutí. Nepochybuji sice o tom, že profesionální PR agentura typu Donath – Burson – Masrteller má vydlážděné své cesty k některým médiím i žurnalistům, ale to jsou jednotlivosti, nikoli systémová záležitost. Mějme pro tyto jednotlivosti pochopení. Vždyť normální plat novináře je se sumami, které lítají ve světě píárových agentur, nesrovnatelný.
Důvody, proč i ostatní novináři ve své naprosté většině poskytovali veřejnosti zkreslené, neúplné a zavádějící informace, hledejme jinde. Jsou za tím tradiční bolesti české žurnalistiky: aktivismus, amatérismus, stádovitost, pohodlnost, lenost … Kdyby chtěl nějaký novinář získat českou obdobu Pulitzerovy ceny, právě tahle kauza k tomu nabízela vynikající příležitost. Jenže česká žurnalistika – jak to tak vypadá – na své Bernsteiny a Woodvardy zatím stále ještě čeká. Je nepochybné, že tohle všechno ve svém součtu Lauderovi nahrávalo do karet.
O novinářském stavu se říká, že je to sedmá velmoc. Ve válce o Novu se však čeští žurnalisté ve své většině projevili spíše jako pátá kolona. Mezi jejich největší hříchy řadím především selektivní výběr informací. Některá skutečnosti vůbec neměly šanci doputovat k veřejnosti. Řetěz události spojených s válkou o Novu pro novináře začal až „uloupením“ televize. „Lupič“ byl Železný a „okradený“ Lauder. Že tomu něco předcházelo, se veřejnost prakticky nedozvěděla. Utajené zůstaly rovněž všechny informace o Lauderových podnikatelských metodách. Za vůbec největší zločin ale považuji, že novináři nediferencovali a Lauderovy protivníky – Železného a Českou republiku – naházeli do jednoho pytle.
Přímo tragickou roli v celé kauze sehrála Česká televize. Člověk by rád věřil tomu, že i kdyby všichni ostatní selhali, právě veřejnoprávní instituce tu je od toho, aby si za všech okolností zachovala objektivitu, profesionalitu a odstup od aktérů, o nichž informuje. Jenže ono to bylo úplně naopak. Způsob, jakým Česká televize o Radě, Nově, Lauderovi, Železném, soudech a arbitrážích informovala, patřil k tomu úplně nejhoršímu, co bylo k mání. Jednou jsem si dělal čárky, kolik chyb a nepřesností stihne redaktor během obyčejné dvouminutové reportáže nesekat. Byly jich skoro dvě desítky. Pro některé redaktory se veřejnoprávní obrazovka dokonce stala prostředkem pro osobní vyřizování účtů.
Je to opravdu k nevíře, ale skutečností je, že za celých pět let trvání války o Novu, do které byla Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vtažena jako jeden z hlavních aktérů, se nenašel jeden jediný novinář, který by kontaktoval byť jediného člena Rady a opravdu důkladně ho vyzpovídal. Nemyslím tím dvě tři otázky po telefonu. Že by názory a zkušenosti radních byly až tak nezajímavé?
Mám naopak jinou osobní zkušenost. Pro způsob provozování české žurnalistiky je bohužel charakteristická. O rozhovor na téma Nova mě coby místopředsedu Rady požádal Jiří Leschtina, v té době redaktor Literárních novin. Že by svítalo na lepší časy, pomyslel jsem si a zopakoval si kvůli němu staré výroční zprávy i řadu dalších dokumentů. Pak mě Leschtina zpovídal a já mu opravdu poctivě a dlouho odpovídal na všechny otázky. Potom jeho článek o Nově vyšel a z toho, co jsem mu pověděl, v něm nebylo vůbec nic. Vlastně mě to ani nepřekvapilo. Proč? Protože dávno vím, že aktivistický publicista Leschtina samozřejmě žádnou pravdu nehledá. On ji přece hledat nemusí, protože on Pravdu dávno zná. A tak se v jeho článcích vyskytují pouze ty skutečnosti, které tu jeho Pravdu potvrzují, a všechno ostatní musí pryč. Jenže tohle není novinařina, nýbrž propaganda.
Ukázkový podpásový novinářský exces vyprodukovaly Hospodářské noviny. Pár dnů po odvolání naší Rady přinesly celostránkový materiál o tom, jak si exradní bydlí a jaké vlastní nemovitosti. Celým materiálem se nesly náznaky, zda to nesouvisí s korupcí. Byl zde kupříkladu vyfocený dům, ve kterém bydlím, a u toho mírně „zavádějící“ popiska: tady Štěpánek bydlí, ale dům je psaný na někoho jiného. Skutečnost: ano, bydlím tady jako nájemník už dvacet let. Dům dříve patřil OPBH a pak ho v restituci získal zpět dědic původního majitele, se kterým nemám vůbec nic společného. Na druhém obrázku byla fotografie jiného domu a u něho opět „podezřelá“ popiska, že dům je psán na Štěpánkovu matku a že prošel náročnou rekonstrukcí. Skutečnost: moje maminka dům zdědila po tetě, které ho vrátili v restituci. „Náročná rekonstrukce“ probíhala tak, že rok co rok maminka nechala opravit část zanedbaného domu. Jeden rok fasádu do dvora, další rok střechu, nakonec fasádu do ulice. Dům stojí v centru Hradce Králové a docela slušně si na sebe vydělává sám. Na další fotce byl dům, ve kterém bydlí kolega Jiří Novotný. Je to typický zlínský baťovský domek. Jirkovi patří už od roku 1979, kdy část zdědil po svém tatínkovi (což byl mimochodem režisér, který s Hanzelkou a Zikmundem spolupracoval na jejich cestopisných filmech) a zbytek postupně vykoupil od ostatních dědiců. V Hospodářských novinách vůbec nikoho ani nenapadlo, že by možná bylo docela vhodné zvednout telefon a na některé skutečnosti se prostě zeptat. Takováhle „novinařina“ není na žalobu, to je na pár facek.
Na nejvyšší příčky pomyslného žebříčku Lauderovských novinářů řadím Jaroslava Plesla (Lidové noviny), Janu Cíglerovou (různé redakce, nyní již neškodná v Elle) a Jindřicha Šídla (dříve Respekt, nyní MF Dnes). Ani v nejmenším si netroufám spekulovat o jejich motivacích. Mohou být různé. Plesl je všeználkovský narcis, v Respektu vyučený Šídlo trpí politickou předpojatostí, Cíglerová je vypočítavý křivák.
Nejdál ve svém slouhovství pro věc Ronalda Laudera ovšem zašel bývalý místopředseda České národní rady a Občanského hnutí, publicista Václav Žák. Znovu jsem se v tom utvrdil nad monitoringem jeho článků při práci na téhle knížce. Své sáhodlouhé stati o vině Rady sepisoval vskutku s nadstandardní umanutostí. Dokonce i kriminálem vyhrožoval. Však také byl Špidlovou vládou posléze odměněn a asi tak na desátý pokus v květnu 2003 konečně usedl na vysněnou židli v Radě. Disidentovi Žákovi k tomu nakonec dopomohl „výměnný obchod“ mezi ČSSD a KSČM. Václav Žák se rovněž iniciativně vnutil Křečkově vyšetřovací komisi jako svědek. Rozum sice nad tím zůstává stát, že komise vůbec na něco takového přistoupila, ale je známo, že Žák občas obědvá s Dostálem a Zaorálkem, takže je asi něco extra. No, nevím, nevím. Kdyby ke každému vyšetřování zvali nějakého novináře jako svědka jen proto, že o „tom“ píše, asi bychom se daleko nedostali. Tato knížka v nadsázce hovoří o sporu o Novu jako o válce. Pokud zůstaneme u válečné nadsázky i terminologie, je třeba hodně nahlas říct, že kolaboranti Žákova typu patří ke zdi a ne do Rady pro vysílání.
