Stejně nepostradatelným a důležitým prvkem při příjmu rozhlasových VKV signálů jako anténa je vhodný a kvalitní přijímač. Tyto dvě součásti se navzájem doplňují či spíše vyžadují. Bez kvalitní antény je nám přijímač za několik tisíc korun k ničemu a stejně i obráceně. Možná si někdo řekne k čemu rozebírat takové téma, vždyť přece stačí i tranzistorák, plážák nebo jiný jednoduchý a levný přijímač. To však není pravda, je totiž třeba si zvolit kritéria kvality příjmu a poslechu a z těch pak vycházet. Pokud posloucháme rozhlasové vysílání kvůli zprávám nebo jen jako nevýraznou kulisu při práci, tak asi výše uvedené přijímače budou dostačující. Jestliže jsme ale náročnější posluchači, budeme potřebovat přijímač s odpovídajícími parametry.
Především je nutné na úvod rozdělit přijímače na analogové a digitální. Tohle pojmenování je však nepřesné a netýká se způsobu přenosu ani zpracování signálu. Hlavní rozdíl mezi analogovými a digitálními přijímači je ve způsobu ladění. Analogový se ladí většinou kolečkem a na předtištěné stupnici se pohybuje ukazatel naladěného kmitočtu. Digitální přijímače ladíme většinou tlačítky, nezřídka také kolečkem, to je ale elektronické a pracuje zásadně jinak než u analogových přijímačů. Rozdíl ve způsobu ladění je tedy následující: u analogových přijímačů při pootáčení ladícím kolečkem měníme (většinou) kapacitu proměnného kondenzátoru, čímž měníme parametry laděného obvodu a ten přivádíme do rezonance vždy na jiném kmitočtu.
Nevýhody jsou zřejmé, nepřesnost ladění, nejistota zvoleného kmitočtu a také nemožnost naladit slabší stanici vedle silné, protože přijímač takzvaně spadne na silnější signál. U digitálních přijímačů dáváme tlačítky (kolečkem) informaci řídícímu elektronickému obvodu, jakou frekvenci chceme zvolit a ten následně volbu provede elektronicky. Takzvaný fázový závěs (PLL) se následně stará o stálost naladěného kmitočtu, tj. aby se přijímač nerozladil. Výhody jsou nasnadě: přesnost naladění kmitočtu, stálost naladění, komfort ladění, možnost uložit naladěné stanice do předvoleb a především identifikace stanice pomocí systému RDS (popíšu dále).
Z uvedených parametrů vyplývá, že jednoznačně lepší volbou je přijímač digitální. Vzhledem k nevýhodám analogových přijímačů jim už v následujícím výkladu nebudu věnovat pozornost a soustředím se pouze na přijímače digitální.
Na rozdíl od antén, jejichž počet průmyslově vyráběných typů by se dal spočítat na prstech jedné ruky, je na výběr nepřeberné množství přijímačů nejrůznějších provedení a značek. Od výše uvedených tranzistoráků a plážáků, přes přijímače integrované v mikro a minisystémech a autorádia, až ke komponentům ve formě receiverů a tunerů.
Asi nemá cenu zabývat se přijímači, jejichž příjmová část je velmi jednoduchá a z nichž toho lidově řečeno moc nevyždímáme. I když hodně typů plážáků a tranzistoráků již má digitální ladění, jejich zásadní nevýhodou je pouze prutová anténa a z toho vyplývající nemožnost připojit externí anténu.
Lépe jsou na tom mikro a minisystémy, které již mají příjmovou část o poznání kvalitnější a jsou vybaveny také různými funkcemi usnadňujícími a zkvalitňujícími příjem i obsluhu, mezi něž patří zejména dostatek paměťových míst a příjem RDS. Především však mají, až na vyjímky, možnost připojit externí anténu. Většina minisystémů má modul přijímače vesměs stejný, když už ne od stejného výrobce, tak velmi podobné konstrukce.
Další kategorií, tj. autorádii se zde zabývat nechci vzhledem k jejich specifickému použití spíše jako doplňku v automobilu. Přijímací část sice mají vesměs velmi kvalitní, jejich nevýhodou je ale stálý pohyb a připojení jen na jednoduchou prutovou anténu.
Poslední kategorií jsou samostatné tunery a receivery, které se vyrábějí ve formě komponentů domácí hifi sestavy. Je zde vžito určité názvosloví, kde tuner znamená komponent v němž je zabudována jen přijímací část a spolupracující obvody a poté je vnějšími kabely připojen k zesilovači. Naproti tomu receiver, kterému se v češtině říká také zjednodušeně přijímač, je vlastně nízkofrekvenční zesilovač s integrovaným výše uvedeným tunerem. Tyto tunery a receivery představují nejvyšší možnou kvalitu při příjmu rozhlasového VKV vysílání, ovšem také za odpovídající cenu. Je však nutno poznamenat, že tunery jsou vesměs kvalitnější co se týká příjmových vlastností, zřejmě proto, že u receiverů se výrobce soustředí spíše na nízkofrekvenční zesilovací část a vestavěný tuner je považován spíše za doplněk. To však platí jen ve srovnání s tunery, oproti jednodušším výše uvedeným přijímačům jsou samozřejmě bezkonkurenčně kvalitnější.
Po rozdělení přijímačů do jednotlivých kategorií se teď podíváme na jejich technické parametry.
Nejdůležitější částí přijímače je rozhodně jeho vstupní vysokofrekvenční jednotka, která by měla splnit dva protichůdné požadavky. Měla by mít velkou citlivost (alespoň 1 mikrovolt při poměru signál/šum (S/Š) asi 26 dB; čím méně tím lépe), aby zachytila i stanice se slabým signálem. Současně by také měla mít dostatečnou odolnost proti přebuzení silným signálem, jehož velká intenzita by způsobila zkreslení. Dalšími kvalitativními parametry jsou: počet vestavěných laděných obvodů, měly by být alespoň dva; vestavěný útlumový článek, který pomáhá zeslabit silné signály, jež by byly reprodukovány zkresleně; údaj o potlačení zrcadlového příjmu – alespoň 50 dB, velmi dobrá hodnota je 80 dB.
Uvedené údaje by měly být k dispozici v technických parametrech přijímače, případně v testech odborných časopisů. Pokud chceme přijímat slabší signály a dokonce vedle kmitočtově blízkých silných stanic, je nejdůležitějším parametrem možnost zařadit užší mezifrekvenční pásmo. U levnějších přijímačů je šířka pásma jen jedna nepřepínatelná, a filtry mají šířku 250 nebo 280 kHz. Tato velikost šířky pásma je důležitá k nezkreslenému příjmu signálu. Pokud se však stanice kterou chceme přijímat nachází v těsné blízkosti silného signálu, je její příjem značně ztížen, ne-li přímo znemožněn. V tomto případě jsou lepší tunery s měnitelnou šířkou pásma, označovanou WIDE a NARROW (široké a úzké). Po zařazení užšího pásma, ve kterém filtry mají šířku 150 kHz, se zvýší selektivita (což je, zjednodušeně řečeno, kvalita oddělení od blízkých signálů) a příjem slabší stanice se zlepší. Může se však zvýšit zkreslení příjmaného signálu.
Pro posouzení kvality přijímače (tuneru) jsou asi výše uvedené parametry nejdůležitější, výhodné je ještě pokud má přijímač dva vstupy, což umožňuje připojit dvě antény např. ze dvou směrů nebo každou pro jinou polarizaci.
To by na úvod o přijímačích stačilo, pokud Vám tu něco chybí tak napište, zahrnu to do dalšího pokračování, ve kterém popíšu velmi důležitý systém RDS a jeho funkce a také se budu věnovat parametrům některých konkrétních tunerů.
