Pokračujeme v našem seriálu k 80. výročí rozhlasového vysílání u nás, které v těchto dnech vrcholí. V této části seriálu zůstaneme stále ještě ve 30. letech minulého století, nebudeme se ale věnovat programu, nýbrž technice tohoto období.
V roce 1930 Skot John Logie Baird ve svých pokusech s televizními přenosy uskutečňuje první současný přenos obrazu i zvuku. A už o tři roky později si klade technický ředitel Československého rozhlasu otázky: Co se však stane, přidá-li se k vysílanému zvuku ještě synchronizovaný obraz? Vystačíme i potom se svými studii jako dosud? Nebo budeme zřizovat nová speciální pro obraz? Budeme je snad budovat na zkušenostech získaných ve filmovém atelieru? A kdo se odváží již nyní určit zásady, směrnice a konat přípravy pro tento provoz? O další tři roky později přenosová technika pokročila. Koncem roku 1936 se začíná pracovat na stavbě prvního pokusného televizního vysílače v Praze, v jehož stavbě je pokračováno v roce 1937. Předpokládalo se, že ke konci téhož roku nebo na počátku roku 1938 dojde v Praze k prvním pokusům televizního vysílání. Tento prudký vývoj od inspirace přes praktické otázky k projektům je charakteristický pro prudký vývoj rozhlasové techniky v tomto desetiletí.
Kromě rozšíření prostorových možností rozhlasových stanic a zkvalitňování sítě vysílačů řešilo toto desetiletí několik významných úkolů bezprostředně spjatých s tvorbou pořadů a programu. Patří mezi ně: 1) možnost časově oddělit snímání zvuku od jeho vysílání, tj. možnost opožděné reprodukce konzervovaného zvukového obrazu; 2) možnost vrácení hotového záznamu a opravení chyby; 3) možnost montáže paralelních signálů, tj. směšování zvuku z různých zdrojů; 4) možnost úpravy hotového záznamu nebo spojování různých záznamů střihem v záznamovém materiálu; 5) možnost pohybu redaktora či reportéra v terénu.
Programová stránka nejvýrazněji získala vývojem záznamové techniky třicátých let. Až do jejich počátku všechno vysílání bylo „živé“, bezprostředně vysílané. Ale už v něm se pracovalo na pestré nabídce: kde nebyla zatím dostatečně bohatá, přispívala k zpestření programu lahůdka pořadu ze zahraničí. Radiojournal v roce 1938 už dosáhl v kontaktu se zahraničními rozhlasovými společnostmi aktivní bilance, když za rok „importoval“ 42 přenosů ze zahraničí proti 62 pořadům, které naopak z domácí produkce „exportoval“. Bylo v nich mnoho vybraných pořadů na reciproční výměnu, zejména pořadů hudebních. Ale odvysílal do zahraničí i 24 přenosů z únorového mistrovství světa v ledním hokej a deset přenosů z X. všesokolského sletu. Kromě toho umožnil u nás práci mnoha zahraničních zpravodajů jak z hokejových zápasů, tak ze sletů. Velká frekvence zahraničních zpravodajů byla u nás i v březnu, kdy z Prahy podávali informace svým stanicím o připojení Rakouska k Říši.
Mezitím zdomácněla novinka, která silně ovlivnila rozhlasový program, jeho pestrost a operativní skladbu, i samu tvorbu pořadů: fixování zvukového obrazu záznamem. Rozhodujícím datem pro to byl 9. říjen 1932, kdy na voskovou folii byl zaznamenám závěr fotbalového zápasu ČSR – Jugoslávie (protože se zápas časově kryl s dojednaným přenosem opery). Zpožděné odvysílání desetiminutového záznamu se považovalo právem za velký technický pokrok.
Záznam se skutečně rychle vyvíjel. V roce 1932 vzniklo záznamové oddělení pro nahrávání do voskové desky a do povlakové desky. Vosková deska se musela nejprve nahřát, potom nahrát záznam a po vychladnutí přehrávat speciální přenoskou. Vzhledem k rychlému opotřebování drážky byla deska použitelná v dobré kvalitě jen jednou. Tak se to zaznamenává s počátkem této záznamové techniky, ale později bylo užito vosku s přísadou pryskyřice (hovoří se o výrobě „z vosku a pryskyřic“) a to už byl materiál daleko trvanlivější.
V roce 1935 přistupuje možnost záznamu na ocelový pás. Robustní zařízení „blattnerphon“ dodala anglická firma Marconi – Stille, jeho kotouče o průměru cca 60 cm navinuly asi tři km pásku se 30 minutami záznamu a vážily po 12 kg. Když se v roce 1937 třikrát změnil program vysílání a třikrát nedošlo na vysílání Aristofanova Míru v podání herců D 38 s E. F. Burianem, byla hra nakonec natočena blattnerphonem. O rok později musel režisér Jareš natočit hru o mnoha postavách (Tři mušketýry) před koncem sezóny na pásek, protože by se mu herci o prázdninách nesešli. Nahrávala se samozřejmě také hudba. Jedinou nevýhodou bylo, že se záznam na rozdíl od pozdějších magnetofonů nedal zastavit a nastavit, musela se tedy plynule a vcelku nahrávat celá půlhodina. Často se pásu užívalo k zachycení přímo vysílaného programu (hry, skladby) pro možnost reprízy.
V roce 1938 přibyla další možnost v podobě záznamu optického (systém Philips – Miller) na celuloidový filmový pás, který měl vysokou kvalitu a stálost zvuku a dal se stříhat; užíval se k hudebním nahrávkám. A konečně koncem téhož roku přibyl první magnetofon K 4 německé firmy AEG. Pro nahrávky studiové se o něm zatím režisérům jen zdálo, ale reportéři získali. Studiové nahrávky mluveného slova zůstaly zatím u blattnerphonu.
V budově Ředitelství pošt a telegrafů na Fochově třídě (dnešní Vinohradská), o niž se dělili pošťáci s Radiojournalem, bylo poměrně slušné technické vybavení. Byla tu moderně vybavená studia o různé velikosti a akusticky řešená pro různé druhy pořadů. Studia nabízela mikrofony americké firmy RCA, spojena zvukotěsným okénkem s režií. Režie (stejně jako vysílací pracoviště) byla vybavena mixážními stoly s kruhovými regulátory (tlumiči), které umožňovaly smíchat několik mikrofonů a gramofonů. Mixážní stoly dodala firma Prchal z Přelouče. Režiséři získali nové možnosti prokomponování obrazu zvukové situace.
Také reportéři očekávají od techniky otevření nových možností svého výkonu. V roce 1928 na závodě primátorských osmiveslic užil rozhlas novinku: středovlnný malý vysílač z přijímače, použitelný na krátkou vzdálenost. Vysílal tehdy z motorového člunu na břeh a odtud do rozhlasové budovy po lince. Nyní, v polovině třicátých let, se objevila operativnější vysílačka krátkovlnná. Užívali ji v Brně: nejdříve tajně, později se souhlasem ústředí oficiálně. Poprvé 18. července 1936 v reportáži z židlochovického zámku.
Na závěr tohoto dílu ještě připomenu, že v období od 15. května do 29. června 2003 se koná výstava věnovaná 80. výročí rozhlasového vysílání v Národním muzeu v Praze. Právě zde příznivci rozhlasové historie a techniky si přijdou na své.
