Denně čtu v různých webových diskuzích i na stránkách renomovaných deníků snad desítky postesků nad tím, jak si podvedení pisatelé musí povinně platit veřejnoprávní rozhlas a televizi, které jim přitom nenabízí snad nic víc než pokleslou komerční zábavu. A ti, kteří z cudnosti vynechávají slova o koncesionářských penězích, zase lamentují nad nenaplňováním veřejné služby. Naneštěstí – veřejnoprávnost je pojem bez matematicky přesné definice. V každé zemi chápaný a realizovaný trochu jinak. A navíc toto slovo až příliš často plní roli hole v rukou těch, kteří pocítí potřebu projevit veřejně svůj vztah k mediálnímu psu.
V rámci nikdy nekončícího hledání kontur „veřejné služby“ je pak ještě svízelnější najít jednoduchou a přitom obecně platnou definici toho, co je možné označit za „veřejnoprávní zábavu“. Puristická odpověď na tenhle problém zní: „Veřejná služba se obejde bez zábavných pořadů. Její role je jiná.“ Jenže tohle by možná s přivřenýma očima platilo ještě tak před patnácti lety. Celý mediální svět se díky internetovému tempu přenosu informací a téměř bezbřehému moři konkurenčních stanic posunul k ještě větší stručnosti, klipovitosti. Prostá informace bez blyštivého, dojímavého nebo šokujícího infotainmentového obalu téměř nemá šanci na úspěch. Kdo tvrdí opak, obhajuje vkus a očekávání intelektuální obce. Skupiny nepochybně velmi důležité, hodné respektu, avšak vždy výrazně minoritní. Taková představa o veřejnoprávním médiu zapomíná na fakt, že koncesionáři jsou všichni vlastníci rozhlasových a televizních přístrojů. Reální diskuze o tom, co by každému z nich měla veřejnoprávní média nabízet, je asi tak pestrá, jako nejdivočejší blízkovýchodní mozaika. A v konečném důsledku každý z diskutujících bude mít svoji pravdu, neboť jeho peníze mají stejnou váhu. Když v Praze na Příkopech oslovíte 100 chodců, 80% z nich vám řekne, že nesnáší dechovku – a intelektuálovo srdce plesá. O tři vteřiny později ovšem plesá srdce ženy za pultem lahůdek u Zlatého kříže, neboť ještě drtivější většina dotázaných vyloučí z televizní zábavy pásmo z milostné korespondence básníka Otokara Březiny. (Možná by lehce změnili názor, kdyby znali jeho skutečné příjmení – Jebavý).
Definovat mantinely veřejnoprávní zábavy je téměř neřešitelný úkol. Ti, kteří se o to v zápalu kritiky snaží, se často dopouštějí dvou zjednodušení. Veřejnoprávnost v zábavě buďto personifikují (pilířem takové definice v České republice tedy bývá často třeba Marek Eben) nebo ji vymezují negativně („Tohle tedy rozhodně veřejnoprávní není!“). Oba přístupy jsou podle mého názoru chybné, protože nejsou schopny zobecnění. Je zjevně komerční (bulvární) Luboš Xaver Veselý s dotazem na Richarda Tesaříka: „Zda si (jako někdejší účastník taneční reality show Bailando) dneska víc vydělá tancem nebo muzicírováním“, nebo je jednoznačně veřejnoprávní Jan Kraus, který z Evy a Vaška v nekonečné řadě opakovaných otázek mámí: „Tak vzali jste se? A proč nechcete říct, že jste se vzali?“. Ne. Myslím, že až na výjimky nelze zábavu jednoduše dělit na komerční a veřejnoprávní. Média veřejné služby si v roce 2008 nevystačí jen s arzenálem programových formátů, jež se dají s veřejnou službou jednoznačně ztotožnit (zpravodajství, publicistika, dokument). Pro společnost důležitý a přínosný obsah musí být prezentován v rámci takové skladby, která je schopna oslovit, přilákat a udržet u televizních obrazovek (nebo radiopřijímačů) diváky a posluchače pokud možno všech hlavních sociálních skupin, neboť každá z nich má nárok na uspokojení svých očekávání a potřeb a každé z nich by měla být veřejnoprávní média schopna předat i onen veřejnoprávní informační přesah.
Hořké kapky proti kašli mi máma jako dítěti propašovala do pusy v kostce cukru. Upřímně řečeno, tohle je pro mne zcela na kost ohlodaná definice zábavy ve veřejnoprávních médiích. Všechny ostatní diskuze o ní mohou být spíš disputacemi o úrovni, nápaditosti a samozřejmě schopnosti nést i vlastní informační náboj. Někdy ve větší, někdy v menší míře. Protože pokaždé pro jiného diváka. Ten průměrný je totiž asi tak vzácný, jako univerzální prací prostředek z reklam.
