Televizní zábava v padesátých a šedesátých letech, politika vždy a všude

Není snad žádný televizní žánr, který by odrážel stav celé společnosti, kromě zábavy. Zábavné pořady vždy, krom ochoty diváků sedět u onoho modře blikajícího okna do světa, jasně ukazovaly, nakolik se lidé zajímají o politiku a aktuální dění, i nakolik se politika zajímá o média. Televizní zábava je zkrátka téměř stejně spolehlivým ukazatelem stavu společnosti, jako je hrubý národní produkt ukazatelem reálného stavu ekonomiky. O to zajímavější je pohled na vývoj televizní zábavy.

V následujícím krátkém seriálu vám proto nabídneme procházku historií tohoto žánru, tak jak nám jej nabízely Československá a později Česká televize i její komerční konkurentky.
První díl bude patřit době, kdy slovo moderátor bylo ještě dalekou budoucností, uvědomělý pozdrav zněl „čest práci“ a řada družek byla soudružkami. Takže, ostrý obraz a dobrý zvuk, respektive čistou obrazovku a příjemné čtení.

Jen ještě jedno upozornění předem. Do seriálu nejsou záměrně zařazeny televizní seriály. Ty totiž tvoří kategorii víc než svébytnou a zahrnout je do této série by znamenalo začít psát spíš knihu než sérii článků.

Komponované bloky, zrnění a sem tam film

Od padesátých let minulého století vliv televize neustále rostl. Z původní popelky, přiřazené pod Československý rozhlas, se stalo médium, které hýbalo společností. Lidé diskutovali nad každým dílem televizního seriálu, odvysílaný film viděli všichni, a kdo jej náhodou zmeškal, nepochybně si jeho děj vyslechl cestou do práce od spolucestujících. Zásadní rozdíl ale byl podívat se na televizní program v letech padesátých, šedesátých, sedmdesátých, nebo osmdesátých.

Televizní zábava v padesátých letech byla z dnešního pohledu nevýrazná, ne-li přímo nezábavná. Televize byla v plenkách a vzácností byl nejen přijímač, ale v prvních letech vysílání i program. Například v roce 1953 totiž mohli diváci sledovat televizní vysílání pouze dva dny v týdnu, konkrétně ve středu a v sobotu. Celkem pak v tomto roce Československá televize divákům nabídla pouhých 132 hodin vysílání.

ČST získala první záznamové zařízení až ke konci padesátých let. Původní pořady se proto vysílaly živě. (foto: Česká televize)

Programová nabídka na začátku padesátých let byla té dnešní podobná asi tak stejně, jako je podobný Trabant Mercedesu. Obojí je auto, ale další podobnost je čistě náhodná. V roce 1953 například televize promítla divákům pouhých 27 celovečerních filmů. Většinu programu v prvních letech existence televize tvořilo tak zvané „smíšené vysílání“, dnes bychom řekli komponované bloky. Ty byly složeny především z krátkých filmů, doplněných živými vstupy.

Nutno ovšem dodat, že v padesátých letech byl televizní přijímač vzácností a pokud už někdo byl jeho hrdým vlastníkem, chodili k němu celé zástupy zvědavých sousedů a příbuzných. Diváci byli často natolik unešení samotným faktem, že se v té bedýnce opravdu něco hýbe, že program byl až na druhém místě. S trochou nadsázky lze říci, že diváci v té době sledovali s nadšením i monoskop.

Bavit šlo pouze politicky a angažovaně

V druhé polovině padesátých let, tedy v době kdy vlastníků televizorů začalo rychleji přibývat, se začalo výrazněji rozvíjet i programové schéma. Jeho rozvoj byl ale logicky poplatný době, i představě o televizním vysílání jako o šiřiteli kultury. Dnes by většinu diváků jen těžko zaujalo 17 operních představení, která v roce 1957 ČST odvysílala, a stejně tak by nejásali nad 65 činohrami, nebo čtyři operetami.
Nízkou atraktivitu programu si postupně uvědomovali i pracovníci televize a tak od roku 1955 začaly do televizního programu stále víc pronikat divácky atraktivnější formáty. Výrazně vzrostl nejen počet promítaných filmů, ale přidaly se první přímé přenosy a své místo na slunci si vydobyly i televizní estrády, jejichž počet s každým rokem narůstal. Zatím co v roce 1953 odvysílala televize tři estrádní pořady, tak o čtyři roky později už jich mohli diváci shlédnout 56.

Monoskop, nebo zrnění tvořilo nezanedbatelnou část programu. Diváky ale fascinovalo i to. (foto: Česká televize)

Pokud bychom hledali v padesátých letech zlom v televizní zábavě, potom jím mohl být už několikrát zmiňovaný rok 1955. Právě v tomto roce se totiž objevil, pod názvem Hádej, hádej hadači, první televizní kvíz.
Kromě toho, že se jednalo o první podobný formát, tato soutěž může sloužit i jako ukázka poměrů v televizi padesátých let. Přestože pořadu Hádej, hádej, hadači rozhodně nechyběl divácký zájem, musel po dvou letech vysílání skončit. Tehdejším vedoucím pracovníkům totiž tato soutěž přišla až příliš liberální a apolitická. Diváci si na podobnou soutěž, tentokrát pod názvem Desetkrát odpověz, museli počkat až do roku 1962.
Za zmínku nepochybně stojí, že autorem obou zmíněných soutěžních pořadů byl Jan Pixa, pozdější dlouholetý dramaturg Československé televize, který je často označován za jednoho z otců televizní zábavy.

První talk show i poslední satira

Šedesátá léta znamenala uvolnění tuhých poměrů i v televizní zábavě. Zatím co v polovině padesátých let vadil i nevinný kvíz, v polovině let šedesátých se na obrazovku měly šanci dostat pořady do té doby socialistickým divákem neviděné. V roce 1964 se tak na obrazovky dostal například hudebně-zábavný pořad Vysílá studio A, který znamenal pro tento žánr historický milník a vyšlapal cestičku pro záplavu podobných pořadů v dalších desetiletích. I když pamětník by nepochybně řekl, že Studio A bylo jen jedno.

Na konci šedesátých let se na obrazovce mohl objevit i Jan Werich.

Podstatný, i když jen dočasný zvrat přinesl rok 1968, a to i do televizní zábavy. Byť bylo politické uvolnění krátké, stačilo na to, aby přineslo do seznamu pořadů formáty, kterým dnes říkáme politická satira a talk show.  Přestože koncem šedesátých let už ani oficiální místa netvrdila, že je vše zalité sluncem, bylo stále ještě nemyslitelné, aby si ze socialistických poměrů dělala legraci televize. Toto tabu porušily až legendární Návštěvní dny Šimka a Grossmana, které se tak staly prvním pokusem o politickou satiru. Skoro ani netřeba dodávat, že blížící se normalizace tomuto druhu humoru nijak zvlášť nepřála.
Nastupující normalizaci přežil jen o pár měsíců i první pořad, který bychom dnes zařadili do škatulky talk show. Hovory H, které do určité míry navazovaly na spolupráci Miroslava Horníčka s Janem Werichem, byly sice ojedinělým televizním počinem, ale rozhodně svým inteligentním humorem, ani výběrem hostů neodpovídaly oficiální představě o normalizované zábavě.

První seznamka a pád etické legendy

Konec šedesátých let přinesl i politicky méně konfliktní, do té doby v ČST nevyzkoušené televizní formáty. V roce 1969 se třeba diváci mohli poprvé seznámit prostřednictvím televizní obrazovky. Tuto možnost jim dal pořad Šance pro dva, ve kterém si pouze prostřednictvím otázek a odpovědí vybírala jedna dívka ze tří chlapců, či případně obráceně. Perličkou je, že se, podle autorů, díky tomuto pořadu vlastně nakonec nikdo neseznámil.

Populárními se velmi rychle staly i zábavně-vzdělávací pořady. Z nich nejznámější, Tajemství řeči autora Karla Pecha, ale vlastně svou popularitou nepřekvapuje ani z dnešního pohledu. Vždyť na čem jiném jsou založeny veškeré reality show, než na principu: zábava je, když se můžeme smát někomu jinému?
Karel Pech ale bohužel může sloužit i jako určitý symbol jedné z možných cest, které se televizním tvůrcům nabízely s nastupující normalizací. Jen pár let po odvysílání Tajemství řeči, tedy cyklu, který diváky zábavnou formou učil etiketě, jeho tvůrce vyráží do zahraničí, aby pod názvem Kufřík natočil cyklus propagandistických dokumentů o prohnilém západním světě.

Přestávka byla v Československé televizi téměř pevným programovým prvkem. (foto: Česká televize)

Příště se vrátíme do dob nastupující normalizace a připomeneme si soutěžní pořady, které jakoby z VUMLu vypadly.

Více o začátcích televizního vysílání najdete na stránkách www.louc.cz, které posloužily jako významný zdroj při vzniku tohoto článku.