Předem se omlouvám za text plný dojmologie, ale jinak to snad ani nejde. To víte, včera jsem si u vaření zprovoznil do stavu ON kuchyňské rádio. Mohl jsem to předpokládat, mohl jsem to alespoň tušit – jenže nevyzbrojený jsem se stal velmi snadnou kořistí.
Nepatřím mezi ty, kdo hovoří o rozhlasových stanicích výhradně v minulém čase (a to ještě s využitím přechodníků), ne, nepohřbil jsem je a nemyslím si, že by rádio nemělo stále co sdělovat. A – dokonce – rozhlas mám rád. Dosvědčil by vám to můj playlist podcastů, které pravidelně odebírám. Z pořadů (proč nejmenovat) Českého rozhlasu čerpám mnohem více informací než z televize. Nejsem tak zaujatý.
Přesto všechno, nebo právě proto (?!), jsem dostal u kuchyňské linky nejednu ránu nožem do zad. Chtělo by se říci, že naštěstí jen symbolicky, ale… i ta symbolika může bolet. Abych nechodil kolem horké kaše. Pustil jsem si Radiožurnál, těšil se na nějaké ty informace o politických třenicích, tornádech, požárech, nebo aspoň abstraktních číslech z burzy. Inu, něco z toho se mi dostalo, ale za jakou cenu?
Hudebním vkusem nepatřím mezi úzkoprsé, kromě místní Svárovanky se sterilní taneční choreografií a rozladěným trumpetistou snesu prakticky cokoliv. K žánru pop music nechovám sice city opředené vřelostí, mám v ní však své favorit(k)y a vlastním i semo tamo nějaké to album. Jenže… pop music poslouchám jen netuzemského původu. A včera v kuchyni jsem zjistil proč.
Přátelé, prosím vás, nevíte o tom, že by se v českém parlamentu připravoval zákon, jenž by od následujícího roku zakazoval psaní a nahrávání nových písní? Přimlouvám se za něj! Jen moudrost našich zákonodárců nás může zachránit. Vždyť když je krimilizován čin újma na zdraví, proč pod něj nezahrnout i poslech stupiditou nasáklých písní?
Anebo jsem zkrátka elitář? Nesnesu proto pohyb na vlně jásavého „už nejsem nestálý“, vystřídaného posmutnělým „jsme dva, ale každý někde jinde a zvlášť“?A když tyto dva (pravděpodobně hit-songy, protože Radiožurnál prý hraje jenom hity) vystřídá další gruppe akce místních stars, kterak pospolu zpívají, že jsou tým, to už bych volil místo symbolické rány od pop music blyštivé a hmatatelné ostří nože.
Namítnete, obrana je jednoduchá, stačilo vypnout přijímač. Udělal jsem tak. Ale otráven. Otázku „proč“ snad nemusím zdůrazňovat. Máme zapotřebí, abychom poslouchali něco takového? Proč pro takové skladby neexistuje speciální stanice ? Možná je, jen se ji bojím hledat.
Veřejnoprávní rozhlas nabízí spoustu kvality, ale poslouchat ji v živém toku vysílání prostě nejde. A tak nezbývá nic jiného, než sáhnout po podcastech. Odpleněných zbytků programového schématu.
Tak končí má dojmologie. Nesla se v pochmurné tónině.. možná bych o ní mohl napsat melodickou píseň s refrénem „éterem se nesou moje slzy, ale věřím, že ty už přijdeš brzy, nebo že přijde aspoň legislativa, tohle je moje píseň tklivá“…
