Senát asi bude chtít zprostit obyvatelstvo od placení koncesionářských poplatků. Jsou nebo nejsou tyto poplatky nezbytnou zárukou nezávislosti médií veřejné služby? Odpověď lze hledat právě v tom, co to jsou média veřejné služby a jaký charakter má mít jejich základní zdroj příjmů.
V ústavním uspořádání České republiky se veřejný zájem realizuje prostřednictvím veřejnoprávních korporací, kterými jsou stát a územní samosprávné celky. Nikdo jiný si tak sám veřejný zájem definovat a realizovat nemůže, protože k tomu není ústavně legitimován, včetně České televize (ČT) a Českého rozhlasu (ČRo).
Mediální služba ve veřejném zájmu je v Česku definována státem, resp. jeho zákonodárnou mocí prostřednictvím příslušných zákonů a kodexů, a za účelem realizace tohoto zájmu si pak stát zřizuje podniky – ČT, ČRo a Českou tiskovou kancelář (ČTK).
Tyto podniky veřejné služby proto mají své zákony, předměty činnosti a na rozdíl od ostatních běžných státních podniků a organizací také kodexy, statuty a organizačně autonomní a od státní moci odloučené kolektivní orgány – tzv. mediální rady.
Z nastíněného postavení médií veřejné služby je zřejmé, že koncesionářské poplatky (podobně jako daně) uvaluje na veřejnost zákonodárná moc státu. Je tedy zjevné, že už nyní není úroveň „zdanění“ v této oblasti stranou politického rozhodování. Tisková zpráva ČRo tak vyznívá v pasáži o samostatném financování médií veřejné služby sporně až nevzdělaně.
Naopak, na závadu by bylo v demokratickém systému, kdyby koncesionářské poplatky uvalovaly na veřejnost tyto podniky samotné, nebo jejich rady, např. formou podzákonných obecně závazných předpisů, jestliže podle ústavního uspořádání se nepředpokládá, že by nějaký podnik byl k občanovi ve vrchnostenském postavení.
Pokud lze takto pochopit úděl podniků veřejné služby, jako je ČT, ČRo a ČTK, je zjevné, že model financování poskytovatelů veřejné mediální služby musí vycházet z toho, jakou veřejnou službu chce orgán veřejné moci poskytovat veřejnosti.
Je-li tato služba definovaná tak, že má být nezávislá na státní moci, pak musí být příslušný podnik, který ji má v předmětu činnosti, organizačně autonomní a jeho zdroje na zabezpečování tohoto předmětu musejí být jednoznačně bezúčelové, aby s nimi mohl samostatně nakládat.
V této situaci je možné jednoznačně říci, že koncesionářský poplatek je jen jedna z několika možností, jak dokládá i kontrast s financováním ČTK, které zajistí podniku veřejné služby zdroje, se kterými bude moci samostatně nakládat. Dobrou alternativou je například model rozpočtového určení daní (RUD), ze kterého získávají finanční zdroje územně samosprávné celky.
Ochrana územních samospráv je zakotvena v mezinárodních úmluvách, organizace jako EU či Rada Evropy jejich svobodu kontrolují. Ze strany těchto institucí vůči RUD nezaznívá kategorická kritika v tom smyslu, že tím stát ingeruje do nezávislosti samospráv.
Nemají-li být občané zdaněni koncesionářským poplatkem pro ČT a ČRo, pak nic nebrání tomu, aby podniky poskytující veřejnou mediální službu získávaly prostředky na tuto činnost právě rozpočtovým určením daní jako obce a kraje, protože RUD nenese výrazné známky ingerence exekutivy státu do těchto médií.
