Pokračuji o poradně: Rozhlas po drátě

Ne vždy byla poradna „procházkou růžovým sadem“. Jeden z velkých konfliktů spustilo Ministerstvo dopravy a spojů kvůli rozhlasu po drátě. Asi bych měl mladým čtenářům nebo i těm, kteří již zapomněli, co byl rozhlas po drátě, objasnit nebo připomenout, co se skrývá pod pojmem rozhlas po drátě (RPD). V době po roce 1950 byl boj „za světový mír“ v plném proudu. I přišlo se na to, že by i u nás mohl být, po vzoru Velkého bratra, rozhlas po drátě. Skutečné rozvody z ústředen do jednotlivých domácností. Drátový rozhlas měl mít v prvé řadě mobilizační funkci, ale nám, plebejcům, se nabídl zástupný důvod. VKV bylo přece v plenkách, tudíž omluvitelným důvodem byla nabídka kvalitního a bezporuchového poslechu rozhlasu. Za mírný peníz byla dodána  bedýnka s reproduktorem a transformátorem na přizpůsobení a regulaci hlasitosti z 30 voltového rozvodu. Uznejme, že to nebralo proud, poplatek byl jen 10 korun, hrálo to skutečně bez poruch, které jsme znali ze středních a dlouhých vln. Do skutečně kvalitního poslechu to však mělo daleko.

Když jsem v začátcích poradny vzal celý elektroakustický řetězec, začal jsem logicky poslechem. Ten je ostatně vždy pro posuzování zvuku  velmi důležitý. Tak jsem se snažil vysvětlit, co je kvalitní poslech a o bedýnkách RPD jsem nebyl ochoten napsat, že jeho poslech lze zařadit mezi kvalitní. To se nelíbilo Ministerstvu dopravy a spojů a spustilo  kvůli rozhlasu po drátě velké BUBUBU. Já tehdy netušil „politický podtext“ celého případu (mohli být posluchači informování třeba o atomovém útoku atd.), protože jsem byl pouhý technik, ale pro začátek mé „kariéry“ v poradně to nebylo dobré. Naštěstí se rozhodlo, že by k posouzení kvality zvuku mělo dojít až při možné zkoušce na místě vybraném ministerstvem. Když mělo na zkoušku dojít, vše  šlo do ztracena.

Přečtěte si také Zpověď o Technické poradně

Jindy mne podpořili sami čtenáři, jako se to stalo ve sporu s Teslou Pardubice o zapojení nf-části přijímače Tesla 632 A. Na obhajobu poradny se postavil profesor Josef Merhaut z ČVUT. Touto podporou jsem se cítil posílen v tom nejlepším smyslu slova.

Často padla otázka, zda v poradně kritizovat „za každou cenu“, nebo zda zvážit účinnou pomoc k nápravě nešvaru.  S úsměvem je možné nyní vzpomínat na dohadování o technických datech, o tom, co má a co musí či nemusí být uvedeno v návodu k přístroji, jestli má být sluchátkový konektor na čelním nebo zadním panelu, jak má být zapojen a jakou impedanci sluchátka je možné použít, zda je lepší koncový stupeň čtyř- nebo osmiohmový…Vzpomínám, kolik dopisů a názorů se vystřídalo nad každou připomínkou. Já to, jako zástupce čtenářů, potažmo spotřebitelů, považoval za důležité.

Zasvěcený čtenář jistě pochopí, jak byly naše tehdejší názory proti dnešku legrační (jinak to nejde nazvat). Dnes je důležité, jestli má přístroj stříbrný nebo černý panel a dálkové ovládání. Hlavně, že to bliká různými barvami a hraje dostatečně hlasitě.

Doby minulé mi skutečně nechybějí, ale občas si představuji, jak by vypadal třeba magnetofon z Pardubic nebo z Přelouče, kdyby tehdy nemuseli koumat, jak vyrobit kombinovanou hlavu, aby vydržela v magnetofonu víc než rok, kdyby nemuseli prosit v JZD Šestajovice, aby jim vyrobili řemínek do magnetofonu o jiném profilu, kdyby ve výrobě nemuseli vybírat z hromady tranzistorů ty, které mohou dát na exponovaná místa. Dnes ani ten nejlepší magnetofon nikoho nenadchne. Má CD s vypalovačkou, stáhne si v MP3 co potřebuje. Nekolísá to a ani nešumí, nikdo už neví, co byl „drop out“ nebo prokopírování záznamu na pásku. Jen gramofonová klasika ještě soutěží o přízeň zvukových puristů.