Sledovanosti svého vysílání věnuje každý provozovatel vysílání mnoho úsilí. Jsou vypracované metody, jak zjistit, kdo sleduje jaký program, ale to, co vymysleli v Public TV, považuji za revoluční.
Jsou známá měřidla, která dostaly vylosované (nebo jiným způsobem zajišťujícím objektivitu) divácké rodiny, jejichž výsledky slouží ke zjištění, kdo z rodiny se díval, kdy s kým, kdy si odskočil, kdy přepnul na jiný program, atd.
Československý rozhlas (bývalý) pracoval se skupinou respondentů, kteří hodnotili pořady, což zvěčnili do připravených formulářů, a ty odeslali příslušnému oddělení rozhlasu. Nebylo to přímo o poslechovosti, ale o tom, který pořad je více méně užitečný pro posluchače, aby mu stálo za to, poslechnout si jej celý, v klidu a pozorně. Metody a cíle takového výzkumu se časem měnily, záleželo však na vedení rozhlasu, zda si z toho vezme poučení. To nyní nechci řešit.
Vrátím se k oné revoluční metodě Public TV. To se vybere hudební pořad třeba o legendách jazzu 6.7.2009 v hodinovce mezi 19. a 20. hodinou. Připravený filmeček má však jen 29 minut, tak se utne před koncem poslední skladby, vloží se reklama, jejíž délku jsem nesledoval, a do druhé půlhodiny se vloží tentýž filmeček z první půlhodinky. Současně se přetáhne anoncovaný čas, a aby to bylo dokonalé, konec se opět utne. Tím se zjistí, kolik konkrétních diváků takto naštvali a mají výsledek poslechovosti hned druhý den. Není to přímo geniální?
Mohu se však mýlit. Třeba jde pouze o novou metodu zvanou superrepríza. Některé stanice třeba reprizují tentýž den pořady z dopoledne, již v noci. Opakování je přece matkou moudrosti, ale my staromilci máme rádi určitý řád a trochu úcty vůči posluchači, resp. divákovi. Někdy by nám stačilo drobné upozornění v programovém větstníku.
