Mé první setkání s digitálním zvukem se událo ještě za totáče. Tehdy šlo o historicky první mezikontinentální digitální satelitní přenos Praha – Tokio. Bylo to výborné a já si na to vzpomněl při hledání distribučních cest pro nové celoplošné rádio – Rádio Alfa. První cédéčko jsem slyšel na předváděčce firmy Sony v době projektování studiového komplexu nového rozhlasu na Pankráci. Bylo to přímo šokující. Tehdy technici vybrali skutečně demonstrativní ukázky. Vysoká dynamika, separace kanálů, neměřitelné kolísání, žádná rušivá napětí. Prostě ideál a dosud nejkvalitnější magnetický záznam, byl rázem na druhém místě.
Postupné zvykání si na digitální zpracovávání a záznam zvuku, vedlo k poznání, že to není tak stoprocentně ideální a bezchybné. Přišly ke slovu přenosové rychlosti a třeba druhy nezbytné komprimace. Nesmí se přemodulovat, a tak jsem se z nostalgie vracíval k vinylovým deskám. Doporučuji klasickou hudbičku si jen tak poslechnout.
A skočím k DVB -T. Při silném poli přijímaného vysílače je obrázek jako šavle a zvuk křišťálový, ale běda, dojde-li k poklesu úrovně signálu. To zalitujeme, že není analog. Je sice pravda, že nedochází k interferencím, ale protože se nevysílá z jedné lokality, je občas některý z programů k nekoukání. Tato diverzifikace vysílačů, jako je tomu v Praze a okolí, mě vede k domněnce, že to je lobby prodejců satelitních kompletů. Jsou dokonce místa v západních Čechách, kde se bez satelitu neobejdou, takže diváci v těch konkrétních místech těžko věří, pohádkám o výhodách digitálního vysílání. A to neberu v úvahu, že je bídný výběr v televizorech s tunery DVB-T, rekordéry s VF díly. Naštěstí není mnoho programů, které by stály za archivaci. A jeden STB v rodině nestačí. Takže výhody nepřevyšují negativa celého procesu. Škoda, že než se něco začne, se to nevyzkouší na zvířatech.
