Je čtvrtek odpoledne. Blíží se večer. A to pro všechny fanoušky českého fotbalu znamená dobu, kdy několik českých týmu nastoupí ke svým zápasům v nově ustavené Evropské lize. Leč ouvej. Pokud nepodstoupí cestu za svými oblíbenci do cizích krajin či nezavítají na některý z místních stadionů, může se stát, že si na legální úrovni fotbalu moc neužijí.
Z celkového počtu pěti zápasů mají možnost zhlédnout pouze dva, a to ne zrovna ty z nejatraktivnějších. Aniž bychom chtěli křivdit Liberci či Teplicím, v případě prvního nemůžeme Dinamo Bukurešť považovat za atraktivního soupeře a ani střetnutí Teplických s Hapoelem Tel Aviv nevyvolává moc nadějí. Nemluvě o tom, že největší fanouškovské tábory čítají dva tradiční pražské kluby, Sparta a Slavia, jejichž zápasy z rozličných důvodů nebudou českým divákům zprostředkovány.
V případě Sparty zřejmě půjde o rozumný kalkul českých televizí nad poměrem mezi atraktivitou soupeře a cenou zprostředkovávaného přímého přenosu ze zahraničí. Daleko zajímavější je z perspektivy českého televizního trhu situace kolem domácích utkání pražské Slavie. Ta už minulý rok při vstupu do předkola Ligy mistrů nastoupila s takřka nevídanou strategií vyjednávat s dominantní Českou televizí o smluvních finančních podmínkách zprostředkovávání slavistických televizních přenosů. Mimo jiné zástupci červeno-bílých argumentovali tím, že jsou schopni si sami zajistit televizní přenosy vlastních zápasů, a tím pádem konkurovat autonomním televizním subjektům.
Do jisté míry nejde o nelogické rozhodnutí v době, kdy se u nás ustanovily minimálně dva výrazné sportovní televizní kanály. Česká televizi, ve výrocích šéfredaktora sportovní redakce Otakara Černého, vystupovala v tomto podivném sporu poněkud nepochopitelně. Jakoby konzervativnost, určitým způsobem spojená se statusem veřejnoprávního média, měla udávat ráz i okolnostem zprostředkovávání nejvýznamnějších televizních fotbalových přenosů u nás. Hlavním argumentem pro tento pocit má být neoddiskutovatelně nejlepší technická a personální vybavenost a zkušenost této televize i jistá navyklost českého publika na tyto přenosy, kdy po dlouhé roky představovala Česká televize takřka výhradního zprostředkovatele fotbalových utkání na všech úrovních.
Proto v situaci, kdy české sportovní kanály buď nejeví zájem, nebo nejsou ochotny přistoupit na podmínky fotbalových klubů, nezbude českému fanouškovi nic jiného, než, tak jako v jiných případech, se uchýlit k nelegálnímu, či spíše poloilegálnímu, řešení. Protože fenomén tzv. internetových televizí (myšleny jsou samozřejmě ty zprostředkovávané ne oficiálně) do jisté míry balancuje na hraně legality. Pochybuji o tom, že provozovatelé těchto serverů platí za pořízení televizního přenosu fotbalových zápasů (jak dokazuje kauza Slavia, nejedná se o zrovna lacinou věc). Nemluvě o tom, že poskytovatelé těchto televizních streamů v žádném případě neomezují jejich přístupnost (v podstatě profitují zřejmě jen z reklamy). Ačkoli kvalita je mnohdy mizerná a streamy se občas sekají, také já naladím dnes jednu z těchto televizí a (snad) zhlédnu zápas mé oblíbené Olomouce s liverpoolským Evertonem. Sigma!!!
