Tak jsem měl nemocný počítač. Považoval jsem to za neštěstí, ale ukázalo se, že vše špatné, může být k něčemu dobré (nebo tak nějak). Zbylo mi víc času na sledování rádia a televize. Jistě by mnohý počítal, že řeknu něco na téma procházky v přírodě, houby, atd. Leč jako zápecný dědek jsem setrval doma.
Ale nebylo to potěšení. Takový poslech rozhlasových rozhovorů byl spíše o hororech. Tolik mektalů najednou slyšet ve veřejnoprávních rádiích, bylo (abych byl současný) přímo adrenalinovým „sportem“. Nepochopím, že nikomu v režii to nejde na nervy a nepošle diskutéry do řiti. Copak se nenajde odborník na dané téma, aniž by mektal? Navíc mnoho tak zvaných odpovědí by lépe formulovali studenti středních škol.
A televize? Totéž, a s obrazem! Navíc ve špatném střihu je jasně vidět, že to není živě. Kdysi se hovořilo o stavovské cti. Jenže „mistři“ mikrofonu asi nejsou stavové, takže žádnou čest nemusí hájit. Já říkám, že to není jen neumění, ale také neúcta k posluchači. Zedník by řekl, že jde řemeslo do hajzlu. Já dodávám, že bych to lépe nevystihl. Kde berou takové redaktory, kteří nedokážou říct plynule tu svou J E D N U větu ve večerním vstupu třeba do zpráv o povodních?
A co je pro mě nejsmutnější, že slyším často lepší češtinu z „privátů“, o nichž jsem kdysi neměl valného mínění. Jó, časy se mění.
