Abych to vysvětlil, v polovině 60. let minulého století se konal jeden z televizních festivalů a já tehdy byl krátce v Československé televizi v Besedě na pětatřicítce. Tam jsme dostávali do vysílání filmy klasického formátu. A v době festivalu se vysílaly vítězné snímky. Zahraniční se nestihly otitulkovat, a tak se do vysílání četly ve studiu na živo překlady. Dnes se mi vybavila příhoda s korejským filmem Dívka s plavými vlasy. Byl ve třístovkách na středovkách. Bylo jich asi šest nebo sedm a byly popsány tím zvláštním písmem, z něhož se nedalo vyčíst kolikátý díl to je, a tak jsme do projektoru dávali cívky podle pořadí krabic, jak nám je přinesli. První díl měl úvodní titulky, a pak jsme tápali. Vzpomínám, jak dívka měla pohřeb, pak se v dalším díle objevila jako nevěsta. Po najetí dalšího dílu jsme slyšeli, jak šustí papíry, když hledali ten správný text.
A dnes se mi vše vybavilo při shlédnutí dnešního (5.8.) dílu seriálu Ženy zákona na TV Barrandov . Včera protagonistka hlavní role málem umírá po přestřelce s vrahem, a dnes se teprve stěhuje na policejní stanici jako nováček. A to jsem si myslel, že nekonečné reprízy pořadu o jazzu na Public TV nic nepřekoná. Platí tu – opakování je matkou moudrosti?
