Možná je to tím, že jsem nikdy žánru reality show nepodlehl okouzlením, ale třeba se důvod nachází mimo mě. Tak či tak, od srpna můžeme sledovat „Zázrak lásky aneb reality show Reflexu“, a já si tak říkám, jestli tohle má časopis zapotřebí.
Patřil jsem dlouho mezi pravidelné čtenáře, ne ortodoxní, ale vlastně spokojené. To, že jsem časopis přestal číst a nyní se k němu vracím jen občasně a už pouze kvůli některým textům, nemá co dělat s osobou Jiřího X. Doležala. Jeho články mě tematicky nerozrušovaly, nicméně jsem je bral jako nutnou (?) součást týdeníku a určitě bych neprodukoval nějaké antiJXD vlny v diskuzích a komentářích. Tento novinář mi prostě zajímavý nepřijde.
Dost možná je zajímavý v soukromí, na stranu druhou, jesli má někdo pověst volnomyšlenkáře (ach, jaký eufemismus), ať se jde, pokud má potřebu o tom zpravit celý svět, vybít do patřičných tiskovin či televizních pořadů. I když jsem totiž od Reflexu ustoupil, respektoval jsem jej jako zajímavou a nedílnou alternativu k jiným společenským časopisům. Nyní už jej respektovat nemůžu. Alternativu, za kterou se vždy Reflex (ať už přímo či nepřímo) bral, by měl tvořit neotřelý pohled na svět, odlišné úhly pozorování, temáta, která nejsou vydedukována z potřeby se prodat.
Můžu teď, kdy Reflex začal vyrábět svoji reality show o svatbě jednoho z novinářů, hovořit o alternativnosti? Možná ano, tehdy, pokud by si tento žánr vybral jako objekt ke zkoumání a uchopil jej skrze jeho slabiny, skrze to, co z něj dělá v mnoha médiích prostoduchou masturbaci zúčastněných. Bohužel Reflex této šance nevyužil a sleduje připravovaný sňatek JXD a jeho Alex stejně tak ploše.
Ponechme stranou můj pocit z toho, že na svatbě nějakého (jakéhokoliv) novináře je zajímavé právě to, co se neprodává ven a je ukryto ve vazbě mezi párem. A že pokud z toho uděláme objekt k anketám („Řekne Alex na svatbě s JXD ano, nebo ne?“, „Jakou obuv si má vzít JXD na svatební obřad?“) a krmíme tím nejen své domácí periodikum, ale i ta ostatní (už asi v tomto případě ne konkurenční), jsou právě ty reálné emoce lidí zabaleny do mediálního hávu – a čím provokativnějším, tím lépe prodejném.
Co mě, coby (i když už jen občasného) čtenáře Reflexu, mrzí? Že musím číst, jak jeden z novinářů a jeho nastávající sálodlouze popisují každý svůj předmanželský krok s pocitem, že my z toho musíme být na větvi. (Vždyť se žení JXD, proboha!!) Že videa, mimochodem s naprosto diletanským technickým zpracováním, jsou bezobsažná a o to víc laciná. Že za tím vším marně hledám smysl, myšlenku. Něco, co by obstálo proti mým pochybnostem z toho, že je to všechno zbytečné a pod úroveň.
Obávám se, že Reflex vykročil zcela tam, kam bych mu nikdy jeho cesty neprorokoval. Nasákl do sebe prvoplánované útoky (a převzal od přihlouplého Týdne jeho „photoshop“ obálky) a ducha Zeleného Raula. Tomu sebral jeho sílu, ale co na to Raul? Brání se nějak? Ano, musí být ještě prvoplánovější.
Časopis to tak táhne dolů. Má to zapotřebí? Moment… vlastně… mají to jeho čtenáři zapotřebí?
