Dne 1. října 1997 vystřídal Bohuslava Hanuše na postu předsedy RRTV Josef Josefík. Při starém zůstalo to, že předsedou byl i nadále jeden ze staronových členů Rady, spojených s udělením licence Novy. Výrazně se však změnila efektivita a rychlost jednání Rady. K horšímu. Pepa Josefík jako psycholog docela dobře ovládal způsoby, jak rozpravu vést směrem, který mu vyhovoval, ale častokrát to bylo za cenu, že dokonale uspal i své příznivce. Nezapomenu, jak jsme při jeho rozumbradování ve stylu uspavače hadů na sebe občas přes jednací stůl pohlédli s Boganem Hanušem s očima obrácenýma v sloup. Zasedání Rady začala být několikadenní a zdaleka to nebylo způsobeno pouze nárůstem agendy.
Dne 3. prosince 1997 Poslanecká sněmovna zvolila čtyři nové členy Rady, dle gentlemanské dohody všechny na návrh ČSSD. Počet radních se tak rozšířil na třináct. Předcházela tomu samozřejmě změna zákona.
Nejvýraznější osobou mezi novými kolegy rozhodně byl Stanislav Milota. Vynikající kameraman (Spalovač mrtvol), odvážný disident, po listopadu 1989 blízký spolupracovník Václava Havla, ale také jeden z prvních, kdo ho po zvolení prezidentem – víceméně ve zlém – opustil, manžel Vlasty Chramostové. Také velmi zábavný vypravěč. Týden co týden jsme spolu chodili na oběd, takže jsem o Havlovi a disentu vůbec vyslechl bezpočet povedených a nepublikovatelných historek. Rozdílné politické i jiné názory nikdy nebyly překážkou v komunikaci, k fatálnímu názorovému střetu mezi námi došlo až v souvislosti s krizí v České televizi.
Ing. Martin Muchka je původní profesí stavební inženýr. Dlouhá léta pracoval v České televizi a posléze se stal předsedou mediálních odborů. Jeho příbuzenský vztah s tehdejším generálním ředitelem Českého rozhlasu Vlastimilem Ježkem (tchán a zeť) se nikdy negativně neprojevil. To samé se však nedá říct o předsednické funkci v mediálních odborech. V době krize v České televizi svůj střet zájmů neustál a výrazně preferoval zájmy českotelevizních odborářů. Jako další předseda Rady, kterým se stal 21. listopadu 2000, k tomu měl dostatek příležitostí.
Milan Trojan do Rady přišel coby podnikatel z Pavlic u Znojma. Nejvíce se o to zasloužil jeho krajan a kamarád, poslanec za ČSSD Ladislav Skopal. V minulosti se Trojan neúspěšně ucházel o rozhlasovou licenci ve Znojmě. V Radě vždycky působil jako velký zastánce malých regionálních televizí. Zpočátku to byl takový „slušný kluk z venkova“, posléze se v Praze poněkud „otrkal“.
Prof. Ing. Jan Uhlíř, CSc. rozšířil řady akademiků v Radě a výrazně se zasloužil o navýšení počtu titulů v jednací místnosti. Působil současně jako děkan Elektrotechnické fakulty Českého vysokého učení technického v Praze. Myslím si o něm jen to dobré. Racionální otevřená hlava, systémově uvažující člověk, se kterým byla radost spolupracovat i polemizovat, odborník na digitalizaci.
Koncem srpna 1998 na členství v Radě rezignoval Jindřich Kabát a 1. dubna 1999 ho na návrh poslaneckého klubu KDU-ČSL nahradil mladý právník Mgr. Jan Levíček. Moc velkou stopu po sobě nezanechal. Zprvu se snažil do Rady zapadnout, ale na turbulence spojené s členstvím ve vrcholném regulačním orgánu, zvláště když zrovna začala válka o Novu a on se do toho všeho ženil, zřejmě nebyl stavěný. Stačil ještě vypustit trochu jedu a po devíti měsících, konkrétně 11. ledna 2000, Radu opustil. Nevím, že by se po něm někomu příliš stýskalo.
Dne 9. ledna 1999 dobíhal tříletý mandát místopředsedů, takže se chystala nová volba. Předběžná většinová domluva mezi radními byla, že Musil a já budeme pokračovat a nově se místopředsedou stane Martin Muchka. Jenže předseda Josefík toho dne dokonale předvedl v čem je výhoda řídícího schůze a zasadil mi tvrdou ránu. Probíhal jednací bod volba místopředsedů, kandidáti přednesli své představy a už už se schylovalo k hlasování. Leč předseda tento bod náhle přerušil, že prý za dveřmi je návštěva, která chce Radě něco sdělit. A pozval do jednací místnosti Michala Zelenku, který mi doslova nalil na hlavu kýbl sraček. Není účelem téhle knížky líčit podrobnosti, o co šlo, ale nebylo to poprvé ani naposled, co se prezident Asociace provozovatelů soukromého vysílání, ale hlavně neúspěšný žadatel o rozhlasovou licenci – a to je, myslím, ta nejpodstatnější informace –, Michal Zelenka propůjčil k podobné sviňárně. S Josefíkem byli pochopitelně domluveni. A zafungovalo to. Zelenka odešel, Josefík znovuotevřel přerušený jednací bod, radní vyplnili hlasovací lístky a mě ke zvolení rázem chyběly dva hlasy. Život je zkrátka boj. Jednou jste dole, jednou nahoře.
Do tohoto období také spadá další z útoků, co na mě směřovaly. Vůbec nemám potřebu dělat ze sebe ublíženého hrdinu, koneckonců byla to moje vlastní volba pouštět se do některých konfliktů, takže člověk musel počítat také s tím, že utrží nějaké rány. Uvádím to spíše na ukázku, jaké se také v mediálním zákulisí používají metody.
Jednoho dne se v mnoha redakcích objevil docela důvěryhodně vypadající materiál s hlavičkou Středoevropské informační společnosti. Už nadpis byl bombastický: „Další korupční skandál v Radě ČR pro rozhlasové a televizní vysílání“. Celé to bylo o mě, že prý jsem zapleten do „do posledního korupčního skandálů na českém mediálním nebi“. Že jsem „sponzorován rádii Frekvence 1 a Evropa 2“, a proto „Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání rozhodla potichu, neoprávněně a bez informování veřejnosti o vzniku třetí celoplošné rozhlasové stanice – Evropa 2“. A ještě něco: také jsem pomohl „vytunelovat“ pražské rádio City. Pod materiálem byl podepsán Karel Mádr.
V naprosté většině redakcí si pochopitelně zjistili, že ve skutečnosti neexistuje ani pan Mádr ani Středoevropská informační společnost a tento docela šikovně vyrobený desinformační materiál zaslouženě skončil v koši. Leč jedna výjimka se našla. Regionální deník Moravskoslezský den to 10. března 1998 celé přetiskl. A teprve nyní přichází celý vtip této akce. S odvoláním nikoli na neexistující Středoevropskou informační společnost, nýbrž už na „důvěryhodný“ Moravskoslezský den to v Televizních novinách rozmázla televize Nova. A moji „korupční aféru“ posléze řešila Rada pro vysílání i Stálá komise Poslanecké sněmovny. Samozřejmě – obhájil jsem se, ale život mi to pochopitelně znepříjemnilo. Navíc přece stále platí ono dávné: Pomlouvej směle, vždycky něco uvízne!
Na jaře 1997 se také stala věc, která mě sice poněkud zaskočila, ale vlastně i příjemně překvapila. Jednoho dne mě kontaktoval šéf východočeské expozitury Bezpečnostní informační služby (BIS) s tím, že si vyhodnotili, že míra mediálních útoků na mě přesáhla únosnou míru, a zároveň mně i rodině nabídl, bude-li to třeba, ochranu. Nikdy jsem to nevyužil. Myslím, že k tomu ani nebyl důvod. Nicméně docela mě překvapilo, že některé věci fungují.
