Když se nový šéf CME Fred Klinkhammer pustil do křížku se Železným, jaksi automaticky předpokládal, že budu stát na jeho straně. A spolu se mnou většina Rady. Vždyť nikdo jiný neměl se Železným předtím tolik konfliktů a po všech těch desinformačních svinstvech také osobních důvodů pro hezkou pomstičku. Však mě také obratem oslovil vyslanec CME, bývalý radní Ing. Jiří Koubek. Spíš jako veselou zajímavost uvádím, že si se mnou dal schůzku před strašnickým krematoriem – no nic, je to kousek od Rady – a právě tady se mi prokazoval svým písemným pověřením od CME.
Začátkem května, byla to tuším středa 5. května 1999, si se mnou Klinkhammer domluvil osobní schůzku. Jeho najatým prostředníkem byl můj dlouholetý přítel Karel „Charlie“ Kasal, Čechokanaďan, a tedy Klinkhammerův krajan. Schůzky se zúčastnil ještě jeden Američan. Takto ve čtyřech jsme večeřeli na Malé Straně v restauraci U Vladaře. Klinkhammer stále nemohl pochopit, proč se nechci jednoznačně postavit na jejich stranu, když mi Železný předtím tolik ublížil. Jenže mě se jeho představy o budoucím uspořádání Novy jevily jako zvláštní směs naivity a přezíravosti k českým zákonům.
Mimo jiné mi také prozradil, že se chystá do funkce generálního ředitele ČNTS jmenovat Jana Vávru a že podniknou rázné kroky proti Volejte řediteli. Reagoval jsem na to, že bych mu to nedoporučoval, protože Vávra tu není vnímán jako politicky indiferentní osoba, viz jeho pravidelné páteční snídaně s Janem Kalvodou (ODA) a později s Josefem Luxem (KDU-ČSL). K Volejte řediteli jsem Klinkhammerovi řekl, že mě změněný postoj CME k Volejte řediteli sice těší, ale že mi připadá poněkud pokrytecký, protože dokud svůj pořad Železný užíval ve prospěch jejich zájmů, neřekli proti němu nikdy ani slovo. A dodal jsem, že na jeho místě bych proti Železného sobotnímu magazínu rozhodně nepodnikal nějakou unáhlenou akci, protože Rada by to musela považovat za pirátské vysílání.
Kdo chce kam, pomozme mu tam! Dva dny na to Klinkhammer jmenoval Jana Vávru generálním ředitelem a hned další den se společně nabořili do Volejte řediteli. To bylo to památné pokračování, ve kterém se Vávra na několik vteřin objevil na obrazovce Novy s titulkem, že je generální ředitel. Jenže Železný a CET 21 prokázali, že mají – přesně tak, jak to předepisuje zákon – kontrolu nad vysíláním a Klinkhammerovo a Vávrovo pirátské dobrodružství utnuli. Na obrazovce se potom objevil vysvětlující a omluvný titulek. Ještě humorná informace na okraj: titulek po celou půlhodinu dle peoplemetrů vykazoval sledovanost asi jeden a půl milionu diváků.
Podruhé jsme se s Klinkhammerem ve stejné sestavě sešli o několik týdnů později v jedné dejvické vile. Řekl jsem mu, že jsou blázni, pokud volí takovéhle metody a že můžou být rádi, že Rada jejich pirátský vstup do Volejte řediteli se zavřenýma očima kvalifikovala jako pouhý pokus o neoprávněné vysílání a raději to přešla. (S odstupem času to hodnotím jako velkou chybu Rady.) Nicméně Klinkhammer dál rozvíjel svoje spiklenecké teorie, že Železný měl celou akci na převzetí Novy připravenou už od roku 1994 (!!!). Tehdy mě poprvé hlavou probleskla myšlenka: proboha, vždyť tenhle sympatický usměvavý chlapík s vizáží kanadského dřevorubce je dokonalý magor.
Později mi Charlie Kasal prozradil, že v následujících týdnech Klinkhammer nabyl přesvědčení, že mě Železný uplatil novým vozem (rovněž Jan Vávra to naznačoval v Press klubu na Frekvenci 1), a posílal ho do Hradce Králové, aby mi lezl pod auto a opsal z něj veškeré údaje. Měl jsem v té době už několik let stále stejný VW Golf. To bylo i na Charlieho trochu moc. Při rozchodu se málem poprali a Klinkhammer mu dodnes zůstal dlužen nějaké peníze.
Když se mě později při debatě o Nově v jednom z poslaneckých klubů ptali, jaká role v celé kauze přísluší Janu Vávrovi, odpověděl jsem jedním slovem – Jidáš. Jen o málo lidech si myslím pouze to úplně nejhorší. Jan Vávra mezi ně patří. Je neskonalou Železného vinou, že tohoto špatného novináře, ještě horšího moderátora a křivého člověka učinil na pět let šéfem zpravodajství nejvlivnější televize.
Nezasvěcené asi Vávrovo rozhodnutí postavit se na stranu Američanů překvapilo, protože byl vždycky vnímám jako Železného alter ego. To však platilo spíše v počátcích Novy. Časem si Vávra vybudoval ve zpravodajské redakci vlastní mocenské centrum, na které byl i Železný krátký. Vávra byl milovníkem politických a zpravodajských desinformačních her. Nejznámější z nich byla ta o Klausově vile ve Švýcarsku. V jiné zase ohrozil život agenta britské tajné služby, když na obrazovce amatérským způsobem prozradil jeho totožnost. Tehdy došla Železnému trpělivost a Vávra dostal padáka. Formálně měl být povýšen, myslím, že do Londýna, ve skutečnosti to však znamenalo, že v září jako mocný šéf zpravodajství skončí.
Vávra by na svém jidášském angažmá neprodělal, ani kdyby CME žádnou z arbitráží nevyhrála. Jeho plat coby generálního ředitele ČNTS a různé odměny byla doslova královské. Výsledek stockholmské arbitráže a cílová prémie z něho učinily multimilionáře. I takovouhle podobu může mít věčný příběh o třiceti stříbrných.
Jestliže v roce 2004 učiní US-DEU a KDU-ČSL Jana Vávru svým kandidátem do Senátu (dokonce přímo s odvoláním na jeho postoje v téhle kauze), nelze to hodnotit jinak, než jako naprostou ztrátu soudnosti či přiznání spolupachatelství.
