Co je to arbitráž? Řada lidí si myslí, že arbitráž je soud. Svádí k tomu podobná terminologie, která se i zde používá. Jenže arbitráž není součástí justice, nýbrž je to vlastně soukromý podnik, takové „eseróčko“. Předmětem činnosti „eseróčka“ je rozhodování sporů, většinou obchodních. Firma A uzavře smlouvu s firmou B a její součástí je také ujednání, že v případě nějakého budoucího sporu, který mezi nimi vznikne, se obrátí nikoli na soud, nýbrž k té a té rozhodčí instituci, která jejich při rozhodne, a zároveň se už ve smlouvě zavážou, že takové rozhodnutí budou respektovat.
Asi tak jako kdyby se Franta s Pepíkem dohodli, že když se pohádají, rozsoudí je Láďa a bude to platit. Vzhledem k tomu, že vlastně neexistuje žádná možnost odvolání, největší výhodou arbitráže oproti klasickému soudnímu řízení je její rychlost. V praxi to probíhá tak, že každá strana sporu jmenuje svého arbitra a ti se společně dohodnou na arbitru třetím. „Rozsudku“ se v arbitrážní praxi říká nález a jeho součástí je i tzv. rozhodnutí.
Arbitráže související s válkou o Novu proběhly tři: amsterdamská, londýnská a stockholmská. Tou čtvrtou – vídeňskou – Lauder pouze vyhrožoval.
Tzv. amsterdamská arbitráž proběhla mezi CME a Vladimírem Železným. Předmětem sporu byla údajná škoda, kterou měl Železný způsobit společnosti CME. Arbitrážní tribunál nakonec 13. února 2001 rozhodl, že Železný CME žádnou škodu nezpůsobil, ale protože porušil nekonkurenční doložku smlouvy se CME, musí CME vrátit 27,1 miliónů dolarů (v přepočtu asi 1 miliardu korun), za což dostane zpátky 5,8 % (bezcenného) podílu v ČNTS v akciích společnosti Nova Consulting. Jinými slovy – rozhodčí soud zrušil jejich obchodní transakci z roku 1997 a rozhodl, že strany si vymění původní plnění. Celá věc souvisela s poměrně složitou obchodní transakcí, během které Železný za vypůjčené peníze získal části podílů ostatních společníků v CET 21, čímž pro sebe získal 60 procentní majoritu, a naopak CME navýšilo svůj podíl v servisní ČNTS.
Lauderovi „píáristé“ vydávali výsledek téhle arbitráže za vítězství CME, Železný vcelku střízlivě mluvil o remíze. Já si myslím, že to ve skutečností bylo jeho velké vítězství, protože právě tímhle verdiktem mohla pro Železného a Novu celá kauza definitivně skončit. Zbývalo zaplatit tu miliardu. To byla cena za „klid“. Jenže právě v téhle chvíli se Železný dopustil doslova fatální chyby. Ačkoliv jeho noví investoři z okruhu Jiřího Šmejce potřebnou miliardu shromáždili, Železný nezaplatil a začal spekulovat. Od téhle chvíle to s ním půjde dolů. Zpochybní sám sebe i celou Novu. Brzy se vynoří zajišťovací smlouva s lichtenštejnskou nadací Astrona, ale také jeho trestní stíhání za poškozování věřitele. Vyspí se i ve vazbě.
V souvislosti právě s touto kauzou jsem jako svědek vypovídal na policii. Policejní rada se mě ptal na okolnosti navýšení základního jmění CET 21 v roce 1999. Píšu o tom v kapitole Mnoho povyku pro nic. Spíše pro zajímavost uvádím, že to bylo poprvé a naposledy, co jsem byl v souvislosti s válkou o Novu, respektive spíše s jednou z jejích vedlejších kauz, orgány činnými v trestním řízení na cokoli tázán. (Pozn. 2008: Knihu Válka o Novu jsem napsal v roce 2004. V roce 2005 policejní vyšetřování proběhlo. Psal jsem o něm tehdy v článku Veřejné oznámení o Martinu Janu Stránském.)
V tzv. londýnské arbitráži proti sobě stáli Ronald Lauder a Česká republika. Lauder se v ní podle česko – americké dohody o ochraně investic coby americký občan domáhal náhrady škody za svoji údajně zničenou investici. Lauder tuhle arbitráž zahájil 19. srpna 1999, konečný verdikt zazněl 3. září 2001. Ačkoli londýnskou arbitráž Ronald Lauder prohrál na celé čáře, našla se spousta politiků a novinářů, kteří bez mrknutí oka tvrdili pravý opak. Kdopak jim to asi našeptával? Že by Michal Donath a spol.?
V rozhodnutí londýnského arbitrážního tribunálu se v bodě 2 sice praví:
Odpůrce (Česká republika) se dopustil porušení své povinnosti upustit od svévolných a diskriminačních opatření, když v zimě 1993 změnil svůj původní názor, který byl znám Navrhovateli (Ronald Lauder) i široké veřejnosti, umožňující Navrhovateli vložit kapitálovou investici do držitele licence na televizní vysílání CET 21, a trval na tom, že účast Navrhovatele nebude provedena ve formě majetkové účasti, ale pouze prostřednictvím společného podniku.
Jenže arbitráž se nevedla o to, zda se Česká republika dopustila či nedopustila diskriminačního opatření, ale o náhradu škody. A hned v bodě 3 rozhodnutí se říká: Požadavek na vyhlášení, že Odpůrce (Česká republika) se dopustil dalšího porušení Dohody se zamítá a veškeré náhrady škod se zamítají. Ano, ta poslední věta je nejdůležitější: Veškeré náhrady škody se zamítají. Pro Laudera a spol. to byla studená sprcha. Vždyť jako svého zástupce do tribunálu jmenoval jednoho z nejlepších právníků na světě Lloyda Cutlera. Ale i ten hlasoval proti Lauderovým nárokům na odškodnění.
Proč se vlastně vedla také tzv. stockholmská arbitráž mezi CME a Českou republikou, ve které nakonec Česko utrpělo fatální porážku, pro mě dodnes zůstává záhadou. Rozumím samozřejmě tomu, že Lauderovi právníci to chtěli zkusit ještě v jiném gardu, takže o náhradu škody se tentokrát ucházela společnost CME, a to podle česko – nizozemské dohody o ochraně investic. Jenže už v počátku arbitráže se nabízela možnost obě arbitráže – londýnskou a stockholmskou – spojit do jednoho řízení. Tím, kdo to odmítl, ale kupodivu nebyl Lauder, nýbrž právní zástupci České republiky. Opravdu mne nenapadá žádný argument, v čem to mohlo být pro Českou republiku výhodné. Jeden důvod mne vlastně napadá, ale nechce se mi tomu skoro věřit. Že by si právní kancelář zastupující Českou republiku chtěla naúčtovat dvojnásobné palmáre? Každopádně by bylo velmi zajímavé vědět, kdo s tím nápadem přišel a kdo ho na Ministerstvu financí schválil. Výpovědi svědků z Ministerstva financí před Křečkovou vyšetřovací komisí byly značně zmatené a jen posílily podezření, že tu cosi smrdí.
Vzhledem k výsledku obou arbitráží je paradoxní, že podle tvrzení právníků je česko – americká dohoda o ochraně investic, podle které jsme v Londýně „vyhráli“, vůči České republice mnohem přísnější než česko – nizozemská dohoda, podle které jsme ve Stockholmu „prohráli“.
A pro úplnost ještě dodejme, že žádnou z těchto arbitráží jménem České republiky nevedla Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Jménem státu vystupovalo Ministerstvo financí. V jeho pravomoci byl rovněž výběr právní kanceláře, která Českou republiku zastupovala.
Kompletní nálezy londýnské a stockholmské arbitráže (tzv. „mezitímní“ či „částečný“ nález, který rozhodl o vině Český republiky, přičemž o výši odškodnění se rozhodovalo až ve druhé fázi arbitráže), jakož i Záporné stanovisko arbitra JUDr. Jaroslava Hándla k mezitímnímu (částečnému) stockholmskému nálezu lze vyhledat na internetových stránkách Ministerstva financí (www.mfcr.cz) pod odkazem Odd. pro styk s veřejností a dalším odkazem Různé.
