Podnět k zahájení arbitrážního řízení dala společnost CME 22. února 2000. Jako svého arbitra jmenovala soudce Stephena M. Shwebela z Washingtonu (USA). Česká strana jmenovala arbitrem JUDr. Jaroslava Hándla z Prahy (ČR). Oba jmenovaní se posléze dohodli na třetím arbitrovi dr. Wolfgangu Kühnovi z Düsseldorfu (SRN), který se stal předsedou tribunálu.
Jako svědkové CME v první fázi vypovídali Laura DeBruce, Michael Delloye, Fred T. Klinkhammer, Martin Radvan, Jan Vávra, Leonard M. Fertig a Marína Landová (bývalá zástupkyně vedoucího Úřadu RRTV). Písemně ve prospěch CME svědčili rovněž bývalí členové RRTV, kteří Nově udělili licenci, Jiří Brož a Miroslav Pýcha. Je to tentýž Pýcha, který v březnu 2003 napíše udavačský dopis, který se pro Špidlovu vládní koalici stane jednou ze záminek k odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Pozdější policejní vyšetřování ovšem nic z jeho nařčení nepotvrdí.
Jako svědkové České republiky vypovídali Josef Josefík (předseda RRTV), Josef Musil (místopředseda RRTV) a Helena Havlíková (vedoucí Úřadu RRTV)
Českou republiku zastupovala advokátní kancelář Clifford Chance, 200 Aldersgate Street, Londýn, konkrétně Jeremy Carver a Audley Sheppard, a její česká pobočka Clifford Chance Pünder, Charles Bridge Center, Křižovnické náměstí 2, Praha 1, konkrétně Vladimír Petrus a Miroslav Dubovský. Za výběr této advokátní kanceláře bylo odpovědné Ministerstvo financí.
Předseda sněmovní vyšetřovací komise poslanec za ČSSD Stanislav Křeček k tomu později novinářům (14. listopadu 2003) řekne:
„Ministerstvo financí nevybralo optimálního zástupce zájmů České republiky. Clifford Chance totiž, jak se ukazuje, zastupoval zájmy pana Laudera, nebo dokonce zájmy CME v Maďarsku. I když samozřejmě advokát může zastupovat různé klienty, není obvyklé, aby byl pověřen advokát zastupováním své protistrany, dokonce je to v České republice v rozporu s advokátní etikou.“
Otázkou je, kdo konkrétně o tomto výběru na ministerstvu rozhodl. Byl to tehdejší náměstek ministra financí Pavla Mertlíka a pozdější poslanec za ČSSD Jan Mládek? Pokud ano, znamenalo by to, že v kauze CME se najednou vynořují stejná jména jako při likvidaci banky IPB a jejím předání do rukou „spřátelené“ ČSOB.
O Janu Mládkovi Vladimír Železný říká, že mu od Ronalda Laudera vyřizoval vzkazy. Což o to, na tom, že i mezi znesvářenými stranami občas pendlují poslíčci, ještě není nic divného. Poněkud nestandardní je, když v této roli figuruje náměstek českého ministra financí.
Za pozornost rovněž stojí podívat se podrobněji, kdo konkrétně vlastně Českou republiku zažaloval. Spletenec firem s názvem CME je totiž poměrně složitý a mají sídlo v různých zemích. Žalující stranou byla v tomto případě nizozemská CME Czech Republic B. V. Jak ke svému vlastnickému podílu v ČNTS přišla, vyplývá z jejího podání, jež je součástí nálezu arbitráže, konkrétně jde o odstavce 5 a 6:
5
CME (Czech Republic B. V.) získala 99 procentní podíl v ČNTS postupně. V roce 1997 získala 5,8 procentní podíl nákupem české holdingové společnosti Nova Consulting, jež byla vlastníkem tohoto podílu, a v květnu 1997 získala 93,2 procenta od příbuzné společnosti CME Media Enterprises B. V., která sama v roce 1996 zakoupila 22 procent těchto akcií ČNTS od České spořitelny a. s. a 5,2 procent od CET 21 spol. s r.o.
6
Předtím, v roce 1994, zakoupila CME Media Enterprises B. V. 66 procentní podíl v ČNTS od společnosti Central European Development Corporation GmbH (CEDC), německé společnosti, jejímž skutečným vlastníkem byla táž americká společnost, jaká vlastnila CME i CME Media Enterprises B.V., a jejímž skutečným vlastníkem byl americký obchodník pan Ronald S. Lauder s bydlištěm ve Spojených státech amerických.
Všimněme si, že slovutní arbitři hovoří o akciích, ač ČNTS vždy byla společností s ručením omezeným. Ale to je jen malý detail. Důležitější je jiná věc. Všechny majetkové přesuny v ČNTS po zrušení licenční podmínky č. 17 už probíhaly mimo jakoukoli kontrolu Rady pro vysílání. Podstatné však je, že i ten hlavní a nejdůležitější majetkový přesun z německé CEDC na nizozemskou CME Media Enterprises B. V. se uskutečnil za zády Rady. Licenční podmínka č. 17 byla v roce 1994 ještě v platnosti a Rada k této operaci nikdy nedala souhlas. To samé platí i o přesunu 5,2 procenta v roce 1996. Šlo proto o zjevné porušení zákona. Jenže Lauder a spol. zašli ve svých tvrzeních před arbitrážním tribunálem ještě dál. Vytvořili teorii, že CME investovala prostřednictvím CEDC.
Vzhledem k pozdějšímu desetimiliardovému verdiktu arbitráže je takřka neuvěřitelné, co o převodu podílu v servisní ČNTS od původního německého investora CEDC na nizozemskou CME napsal ve svém separátním Záporném stanovisku arbitr JUDr. Jaroslav Hándl:
„Je opravdu právně absurdní tvrdit, že investice CEDC provedené v r. 1993 jsou investicemi CME provedenými prostřednictvím CEDC, jelikož z dokumentu předloženého stěžovatelem v tomto řízení je jasně vidět, že CME Media Enterprises B. V. byl řádně zřízen (začal existovat) registrací v Nizozemí dnem 4. 8. 1994. CEDC by byl nemohl provést investici v r. 1993 jménem společnosti, která v tu dobu ještě neexistovala. CEDC jako právnická osoba neodpovídá podmínkám článku 1, paragraf b/, bod (ii) nizozemsko-české Dohody, kde se praví, že termín „investor“ zahrnuje „právnické osoby založené podle zákonů jedné ze smluvních stran“. Je tudíž jasné, že investice provedená v r. 1993 CEDC byla investicí německé společnosti, a tudíž nemohla být chráněna Dohodou uzavřenou mezi Nizozemím a Českou republikou.“
Vyplývá z toho, že stockholmská arbitráž měla být zastavena už na samém počátku. Problém je v tom, že Hándl se svými logickými argumenty neuspěl. Zbývající dva arbitři ho přehlasovali a rozhodli jinak. Sice v rozporu se zdravým rozumem, ale i takové rozhodnutí v arbitráži platí. A nejde se proti němu odvolat.
