Začátkem července 2000 a v jednom případě v listopadu 2000 doběhl šestiletý mandát osmi členům Josefíkovy Rady. Definitivně se s Radou rozloučili Bohuslav Hanuš, Josef Josefík a Oldřich Tomek. Končil jim druhý mandát a podle zákona lze být členem RRTV maximálně dvě funkční období. Ostatní, tedy Marie Hakenová, Zdena Hůlová, Josef Musil, Jiří Novotný a Petr Štěpánek, se teoreticky mohli ucházet o znovuzvolení. Důvěru Poslanecké sněmovny nakonec znovu dostali Musil, Novotný (4. července 2000) a já. V mém případě se tak stalo až na druhý pokus (11. července 2000). Zlí jazykové tvrdí, že to bylo díky třem komunistickým hlasům, ale není to pravda, byl bych zvolen i bez nich. Ke zvolení jsem potřeboval 88 hlasů a dostal jsem jich 94.
Bývá zvykem hledat za podobným hlasováním tajné dohody napříč politickým spektrem, ale věřte mi nebo nevěřte, občas to bývá o něco jednodušší. Ty tři hlasy zpunktoval poslanec za KSČM JUDr. Dalibor Matulka. Shodou okolností ten samý Matulka, který se v květnu 2003 po odvolání naší Rady stane členem Rady nové. S Matulkou jsme se totiž spolu opili už v roce 1994 na výjezdním zasedání Stálé komise v Harrachově. Nejlepší na tom je, že jsem tehdy coby regulátorský novic zprvu ani nevěděl, za kterou stranu poslancuje. Třetího do party nám dělala Kateřina Lojdová, poslankyně za ODA a manželka Michala Fleischmanna. Snad se na mě Dalibor nebude zlobit, když na něj prozradím, že rudou barvu jeho poslaneckého dresu jsem odhalil teprve v okamžiku, kdy asi tak o půl druhé vykřikoval: „Zaplať Pánbůh za toho Klause, ale tohle před těmi svými nesmím říkat.“
Musila, Novotného a mě do Rady opětovně navrhl poslanecký klub ODS. 12. prosince 2000 nás pak doplnili ještě ze stejného zdroje navržení Doc. JUDr. et Dr. Alena Macková a Mgr. Petr Žantovský. V případě Aleny Mackové jsem vzhledem k počtu jejích titulů a zaměstnání na Právnické fakultě Univerzity Karlovy očekával, že se dostaví nějaká vyschlá akademička, leč konalo se velmi příjemné překvapení. Přibyla mezi nás krásná mladá dáma s havraními vlasy až do pasu. Ale nejen to, také skvělá právnička.
Vystudovaný žurnalista Petr Žantovský je nepřehlédnutelný už vzhledem ke své více než dvoumetrové výšce. Od senátora a bývalého předsedy ODA téhož jména se liší nejen vzrůstem, ale i politickými názory. V Poslanecké sněmovně dělal poradce jejímu tehdejšímu předsedovi Václavu Klausovi (s čímž při nástupu do Rady skončil) a vedle toho rovněž řediteloval v nakladatelství Votobia. V roce 2003 mi u „něho“ ve Votobii vyšla už zmiňovaná knížka Ukradená televize.
Na návrh poslaneckého klubu US-DEU byl 4. července do Rady zvolen také brněnský vysokoškolský učitel, básník a publicista PhDr. František Schildberger. Předtím byl členem Jirákovy Rady České televize, která zvolila generálním ředitelem ČT nejprve Jakuba Puchalského a po jeho rezignaci Dušana Chmelíčka. S řadou postupů této Rady ČT však Schildberger nesouhlasil a na protest rezignoval. Ze strany US-DEU to ale vlastně byl politický omyl, protože František v naprosté většině věcí posléze v RRTV hlasoval podobně jako radní navržení klubem ODS. Ovšem nikoli proto, že by se účastnil nějakého politického komplotu, z čehož právě unionističtí poslanci Radu tak rádi obviňovali, nýbrž proto, že prostě hlasoval podle svého svědomí. František je hluboce věřící člověk, kdo ho zná, potvrdí, že je to svým způsobem „boží člověk“. Pokládám za absolutně nemožné ho jakkoli ovlivnit nebo korumpovat. Právě František také patřil mezi největší kritiky svého „čtyřkoaličního“ kolegy Wagnera.
Arnošt Wagner byl členem Rady už od 8. března 2000. Navrhli ho lidovci, ač – dle mého soudu – s nimi vlastně neměl téměř nic společného. Ani názory. Návrh údajně vzešel od Vlasty Parkanové, bývalé ministryně spravedlnosti. Vzhledem k tomu, že Wagner je manželem tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu a pozdější místopředsedkyně Ústavního soudu Elišky Wagnerové a Parkanová i Wagnerová jsou z Havlova „fan clubu“, asi odtud vítr opravdu fouká. Když jsem se posléze s Arnoštem Wagnerem dostal do tvrdých sporů, které vyústily až do přestřelky v novinách, složitým způsobem mě vyhledali naši kanadští emigranti. Právě v Kanadě totiž Wagner před svým návratem do vlasti žil. Proč mě vyhledali? Aby mi barvitě vylíčili, jakým způsobem Wagner v Kanadě rozkládal českou komunitu. Jen potvrdili informace, které jsme už v Radě měli, protože stejná pověst, totiž pověst člověka, který dokáže rozeštvat jakýkoli kolektiv, Arnošta předcházela i z brněnských redakcí, kde po návratu působil jako novinář.
Vždycky si dovedl vytipovat nejkřehčí článek společenství a na ten se zaměřil. V Radě to byla docentka Macková. Měla v té době velké starosti s vážně nemocnou maminkou, a občas proto absentovala. To bylo něco pro Arnošta. Jednou ve svých neomalených útocích zašel tak daleko, že jsem se se slovy, že tohle nebudu poslouchat, zvedl a odešel. A se mnou skoro celá Rada. Arnošt zůstal se svojí zlobou a nenávistí v zasedací místnosti sám a zasedání nemohlo pokračovat. Zkrátka a dobře: v téhle Radě Arnošt Wagner se svými metodami tvrdě narazil.
Jeho rozesrávačství přicházelo ve vlnách. A protože se v dané problematice orientoval spíše povrchně, bylo docela snadné identifikovat, kdo mu co zrovna napovídal a jak ho zaúkoloval.
Je to paradoxní. Ten, který ostatní neustále obviňoval z politické závislosti, sám v Radě působil jako nástroj čtyřkoalice. Několikrát otevřeně prohlásil, že pracuje na likvidaci Rady. Jestli mě při odvolání Rady v dubnu 2003 něco potěšilo, pak pouze to, že Wagnera, který nám aktivně pomáhal stavět šibenici, jeho vládní kumpáni bez mrknutí oka „pověsili“ s námi. Mouřenín odvedl špinavou práci a pak už si na něj nikdo ani nevzpomněl. Od té doby je z něho opět pouze choť ustavní činitelky. Jó, takhle svět oplácí, milý Arnošte!
28. února 2001 se členem Rady stal Doc. Mgr. Ing. Daniel Novák, CSc. Poprvé v regulačním orgánu zasedl člověk navržený poslaneckým klubem KSČM. Arnoštova největší starost byla, aby vedle něho nemusel sedět. Jenže brzy se ukázalo, že Dan Novák je narozdíl od Arnošta nejen slušný, ale také odborně připravený. Působil současně jako docent na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, ale měl i technické vzdělání jako elektroinženýr. Vždycky s ním byla úplně normální domluva. Ačkoli Špidlova vládní koalice vyhlásila po našem odvolání stoprocentní personální diskontinuitu, Dan byl nakonec jako jediný zvolen i do nové Rady. Šlo o už zmiňovaný výměnný obchod mezi KSČM a ČSSD, my vám Žáka, vy nám Nováka.
Ve stejný den Radu také posílil folkový zpěvák a právník JUDr. Pavel Foltán, navržený sociálními demokraty, čímž se v Radě rozrostl počet „mániček“ a posílila muzikantská lobby. 22. května 2001 Sněmovna zvolila ještě podnikatele z Českého Krumlova Ing. Zdeňka Duspivu, také na návrh ČSSD. V únoru pak Františka Schildbergera, který se v Radě rozhodl skončit z vlastní vůle, nahradil lidovec Mgr. Radek Mezuláník. Unionisté právem někoho navrhnout pohrdli, a tak je jejich čtyřkoaliční partneři ochotně a rychle zaskočili.
Panuje všeobecná představa, že radní hlasují, jak politici pískají, a že všichni drží stranickou linii. Tak jednoduché to ale není. Ne, že by neexistovali radní, kteří některé věci raději na patřičných místech konzultovali. Ne, že by neexistovaly politické strany, které dle zákona nezávislé radní považovaly za svoji prodlouženou ruku. Abych pravdu řekl, zas až tak strašně mě to nepohoršuje, neboť i správa věcí mediálních je správa věcí veřejných a správa věcí veřejných je prostě politika, ať už se to někomu líbí nebo nelíbí. Jestli mě něco popuzuje, tak neuvěřitelné pokrytectví některých politiků, především z ČSSD a tehdejší čtyřkoalice, kteří se navenek vždycky zaklínali nezávislostí mediálních rad a ve skutečnosti do jejich činnosti zasahovali, kde se jen dalo. Věřte mi to nebo nevěřte, ODS byla v tomto směru vůči „svým“ lidem nesrovnatelně zdrženlivější.
Je vcelku logické, že lidé stejného politického přesvědčení v Radě obvykle hlasují stejně. Neplatí to však stoprocentně. A bylo také několik kauz, kde jsme se s kolegy rozešli naprosto diametrálně. Jednou z nich byl případ televize TV3, případ v lecčems podobný válce o Novu. Také to byl vlastně obchodní spor, spor českého podnikatele Martina Kindernaye a zahraničního investora. A Rada tentokrát podlehla všeobecnému politickému tlaku (ze všech stran politického spektra, snad s výjimkou KSČM) a odhlasovala odejmutí licence Martinu Kindernayovi. Důrazně proti tomu jsme v Radě byli jenom tři: Dan Novák, Jiří Novotný a já. Kolem kauzy TV 3 bylo v Radě hodně zlé krve, zvláště mezi mnou a dr. Musilem. Dopadlo to ale přesně, jak jsem předpokládal. Soud rozhodnutí Rady zrušil a Kindernayovi licenci vrátil. Tvrdím, že to byla názorná ukázka toho, jak by Rada dopadla i v případě Novy, kdyby podlehla politickým tlakům a odebrala společnosti CET 21 licenci.
Kindernayův telefonát o vyhraném soudu mě zastihl na Vltavě kousek pod Vyšším Brodem. Na raftu. Vzhledem k tomu, že součástí našeho vodáckého proviantu byla i láhev šampaňského, okamžitě jsme ji k poctě paní Spravedlnosti bouchli. Nevím, jaká to byla satisfakce pro Martina Kindernaye, ale pro mě obrovská. Byl jsem zvyklý hlasování v Radě spíše vyhrávat, ale v kauze TV 3 mě dlouhodobě válcovali jak obvyklí protivníci, tak vlastní kolegové. Jenže platí ono okřídlené „kdo se směje naposled …“ To, s čím jsem argumentoval a co jsem předpovídal, se vyplnilo do posledního písmene. Přál bych vám vidět ty protáhlé obličeje některých kolegů. Dokonce i Arnošt Wagner pak šel do sebe a posléze mne s podanou rukou oslovil, že prý zapomeneme na předchozí sváry. Moc dlouho mu to ale nevydrželo.
Do druhé poloviny roku 2000 rovněž spadá moje kandidatura do Senátu, kolem které toho bylo také hodně napsáno. Skoro nikdo z novinářů se ale nezeptal přímo mne. Jak to tedy bylo? V Radě mi dobíhal mandát a s opětovným zvolením jsem vůbec nepočítal. Přesně v té době se na mě obrátili z chrudimské ODS, jestli bych v jejich obvodě nechtěl kandidovat do Senátu. Rozmýšlel jsem si to jen chvíli. Postavit se místopředsedovi Senátu Petru Pithartovi (KDU-ČSL) a šéfovi poradců předsedy vlády Miloše Zemana Miroslavu Šloufovi (ČSSD) to přece byla výzva. Pak jsem uvnitř ODS vyhrál vnitrostranické primárky a kandidátem se skutečně stal. A tehdy se stala věc, se kterou jsem opravdu nepočítal. Jaksi automaticky jsem se coby senátní kandidát stal v ODS „chráněnou“ osobou. Takže i ti občansko demokratičtí poslanci, kteří by nejspíš moje znovuzvolení do RRTV nepodporovali, byli zticha. Pak jsem byl do Rady opravdu neočekávaně znovu zvolen a ocitl se najednou v dvojjediné roli člena mediální rady a kandidáta do Senátu. Nic protizákonného na tom nebylo, ale do řečí jsem se dostal.
Výsledek je známý. Spolu s Petrem Pithartem jsem postoupil do druhého kola, naopak už v prvním kole skončil Miroslav Šlouf. Ve druhém kole jsem sice s Pithartem svedl vyrovnaný souboj v Chrudimi, tam to dopadlo fifty fifty, ale prohrál jsem s ním na venkově a doslova fatálně v „katolických“ obcích. Ve všech kostelech se četl pastýřský list od pana biskupa, koho mají věřící ovečky volit. Je to legrační, já jsem z katolické rodiny a Pithart bývalý bolševik, ale to na nerozborné jednotě katolické církve a lidovců nic nemění. Když to zpětně hodnotím, myslím, že za tehdejší politické konstelace, kdy čtyřkoalice byla ve svém politickém zenitu, a navíc v takhle silně religiosním volebním obvodu, Pitharta porazit nešlo. Spolu s Jackem Nicolsonem z Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem ale můžu říct: „Aspoň jsem to zkusil!“
Od poloviny roku 2000 Rada dlouhodobě pracovala v neúplném složení, odešel předseda Josefík, Musil byl sice zvolen znovu, ale místopředsednický mandát mu skončil. Jedinou místopředsedkyní zůstala Hůlová, ale i ta k 1. listopadu 2000 v Radě skončila. Rada měla hluboko pod stav, s volbou vedení jsme stále otáleli, protože jsme čekali až Poslanecká sněmovna dovolí nové členy. Odchodem Hůlové se Rada ocitla prakticky bez statutárního zástupce, takže déle už čekat nešlo. Po předsednickém postu nikdo moc netoužil, snad s výjimkou Martina Muchky. Ono totiž opravdu není o co stát. Takže nakonec mezi námi došlo k dohodě: Muchka (navržen do Rady ČSSD) bude předseda, Musil (navržen ODS) první místopředseda a Trojan (ČSSD) a Štěpánek (ODS) místopředsedové. Hlasoval pro to i Arnošt, který se zrovna nacházel v jednom ze svých mírnějších období.
