Vyprávění příběhu války o Novu se pomalu chýlí ke konci. Válčící strany sečítají ztráty, případně kořist. Docela logicky se nabízí otázka: Kdo za to může? Zastavme se proto na závěr u jednotlivých hlavních aktérů. Nejprve se vydáme po linii tradiční verze, která předpokládá, že Lauderově firmě CME byla v České republice způsobena nějaká škoda. Pokud je to pravda a skutečně tu existuje nějaká vina, měli bychom narazit také na nějaké viníky. Nelze začít u nikoho jiného než u Vladimíra Železného.
Skutečně obdivuji, s jakou lehkostí někteří lidé vystřelují suverénní obvinění, že Železný Lauderovi ukradl televizi nebo že zavinil 10 miliardovou škodu, aniž by se namáhali opřít svá tvrzení o nějaká věrohodná fakta a důkazy. Půjdeme-li totiž čistě po faktografii, pak lze mít za prokázané, že podle amsterdamské arbitráže Železný společnosti CME žádnou škodu nezpůsobil.
Také u českých soudů nenarazíme na žádný rozsudek, který by konstatoval nějaké zavinění Vladimíra Železného či společnosti CET 21. Naopak – české soudy hlavní spor války o Novu pravomocně rozhodly ve prospěch CET 21, tedy Železného. Teprve problematickým rozhodnutím Nejvyššího soudu, o kterém ještě bude řeč, se celá kauza po několika letech vrátila zase na začátek. Jelikož však finanční skupina PPF posléze vlastnicky ovládla obě spořící se strany, jak licencovanou CET 21, tak servisní ČNTS, a celý spor zastavila, konečné rozhodnutí soudu, na čí straně bylo více práva, se už nikdy nedozvíme.
Ano, je pravda, že Železný je dlouhodobě vyšetřován orgány činnými v trestním řízení, i to, že se dokonce na chvíli ocitl i ve vazbě. Nicméně tyhle kauzy nemají s meritem vlastního sporu o Novu vůbec nic společného. Týkají se daní, obrazů a údajného poškozování věřitele. A otázka je, zda minimálně některé z nich neběží na politickou objednávku.
Zmínka, že na začátku Lauderových potíží stálo Železného rozhodnutí odstoupit od smlouvy se servisní ČNTS, se objevuje v nálezech londýnské a stockholmské arbitráže. V těchto arbitrážích však Železný ani CET 21 nevystupovali coby strana sporu a nemohli se hájit. Faktem naopak je, že advokátní kancelář Clifford Chance, zatupující Českou republiku, v těchto arbitrážích zvolila, jak se později ukázalo, zcela chybnou strategii, protože obhajobu českého státu založila právě na tvrzení, že nikoli Česká republika, nýbrž Vladimír Železný způsobil Lauderově CME škodu. Po verdiktu Železného vlastní amsterdamské arbitráže, konstatujícím, jak už víme, že CME žádnou škodu nezpůsobil, se tato strategie ukázala jako naprosto kontraproduktivní. Ve Stockholmu v tom nakonec zůstala sama Česká republika.
Dalším zcela nepopiratelným faktem je, že válka o Novu nezačala až 5. srpna 1999, kdy se Železný od Laudera odstřihl. Předcházel tomu problematický pokus CME o fúzi s SBS, při které se Ronald Lauder pokusil zpeněžit i licenci CET 21, která mu však nepatřila. Ale netřeba znovu opakovat, co tahle knížka v předchozích kapitolách podrobně popisuje.
Železný se však dopustil také jedné fatální chyby. Váhal se zaplacením oné miliardy společnosti CME. Právě toto je kritický bod, od kterého začal jeho kredit klesat. Byl označen za neseriozního podnikatele a spolu s ním dostala cejch i celá Nova. Přímá souvislost mezi tím sice neexistuje, ale pravda je taková, že právě v tomto období následovalo problematické rozhodnutí Nejvyššího soudu, které zvrátilo ohňostrojem oslavené vítězství CET 21 ve sporu s ČNTS. Na konci dalšího řetězce událostí pak bylo Železného druhé odvolání z postu generálního ředitele a jeho problematický pokus vstoupit do vln Novy potřetí. Říká se: Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Železnému se to v jistém slova smyslu podařilo. Potřetí už ale ne.
Tolik faktografie soudní a arbitrážní. Železného suverénní obviňovatelé, by měli více vážit slova. Rychleji mluví, než přemýšlejí.
Teď se podívejme, jak Železného vnímá česká veřejnost. Navzdory dlouhodobé snaze médií vykreslovat ho jako hlavního viníka a zločince, lidé ho zdaleka nevnímají tak negativně, jak by se dalo očekávat. Naopak. Železný byl suverénně – už v prvním kole – zvolen do Senátu, stejně úspěšně si vedl i ve volbách do Evropského parlamentu. Pokud za kritérium zvolíme vztah k Železnému, pak lze veřejnost rozdělit do tří – pravděpodobně stejně velkých – skupin. První třetina k němu má vyloženě negativní vztah. Pokládá ho za prznitele kulturních hodnot a podvodníka. Druhá třetina s ním naopak sympatizuje a v jeho sporu s mocným a bohatým Američanem mu držela palce. Lidem z téhle skupiny imponuje jeho manažerský drajv a nepopiratelný úspěch TV Nova, na kterém má největší zásluhu. Třetí skupina nemá vyhraněný názor a v propletenci sporů o Novu se vůbec neorientuje. To samé (myšlena orientace ve sporech o Novu) ale platí o naprosté většině příslušníků první i druhé skupiny.
V souvislosti s fenomenálním úspěchem TV Nova se nabízí otázka, co bylo důležitější, zda Lauderovy peníze, nebo Železného manažerování? Nechci zjednodušovat, neboť v každé ze zemí, kde se Ronald Lauder pustil do televizního podnikaní, byly jiné startovní podmínky. Přesto nelze nevidět, že v Maďarsku, Polsku a Německu totálně pohořel a na Slovensku, na Ukrajině, v Rumunsku a ve Slovinsku to také není žádná velká sláva. Jediného skutečně výrazného finančního zhodnocení své investice se Lauder dočkal pouze v televizi ředitelované Železným. Nepochybuji o tom, že Železný je natolik obratný manažer, že Lauderův novácký penězovod na Bermudy uměl šikovně navrtat, aby něco zůstávalo doma i přímo u něho doma, přesto není pochyb, že i takhle se to Lauderovi bohatě vyplácelo.
S Vladimírem Železným nemám nic společného a už vůbec nechci být jeho advokátem. Ale tak jako jsem v určitém okamžiku neváhal ho ostře kritizovat, za stejně správné jsem později považoval se ho zastat. Mám hodně důvodů myslet si o něm mnoho špatného. Ale mám také hodně důvodů myslet si o něm mnoho dobrého, neboť to bezesporu je charismatický a výjimečný muž. Vedle Václava Klause, Václava Havla a Miloše Zemana patří do čtveřice osobností, které nejvíce ovlivnily naše devadesátá léta.
Nemám nejmenší důvod tvrdit, že Železný je vzorem podnikatelských ctností. Moc dobře vím, že se ve svých aktivitách mnohdy pohyboval na samé hranici dovoleného a občas možná i kousek za ní. Bez jeho bezskrupulózních metod by ale Nova nikdy nedosáhla svých výsledků. Podnikání prostě není žádná charita a někdy je třeba mít setsakra ostré lokty. Buď já, nebo ten druhý.
O soukromých kauzách Vladimíra Železného tahle knížka nepojednává. Nemám o nich dost informací, a i kdybych měl, s hlavním tématem souvisejí pouze okrajově. Nepíši ani o řadě vedlejších sporů války o Novu. Obě strany, Lauderova i Železného, na sebe zvláště na počátku sporu podávaly řadu trestních oznámení a soudy jak na běžícím pásu vydávaly předběžná opatření, která vzápětí obvykle zase rušily. Za rozsudky následovala odvolání a nové rozsudky. Nic podstatného z toho však nevzešlo.
