V linii tradiční verze je za hlavního spoluviníka prohrané arbitráže považována Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, hned vedle Vladimíra Železného. Jenže zatímco Železný má navzdory všem obviněním v řadách českého obyvatelstva své sympatizanty, neboť jeho spor s americkým multimilionářem může třeba i připomínat souboj Davida s Goliášem, Rada je na tom hůř.
Není se ostatně co divit. Proč by také lidé měli sympatizovat s nějakým regulačním úřadem, na který si může beztrestně plivnout každý, komu se zachce. Proč by se měli ztotožňovat s podivným spolkem, který jedni obviňují z cenzury, druzí z pitomosti, třetí s politické závislosti, čtvrtí z kriminálních zločinů, další z korupce a zbytek vůbec nechápe, proč tak zbytečná instituce vůbec existuje. Tak už to ale chodí, úřady nikdo příliš nemiluje. S tím nezbývá než se smířit.
Jsem poslední, kdo by chtěl tvrdit, že Rada je dokonalá instituce a lidé, kteří v ní zasedali, neomylní vševědové. Svoji kritiku do vlastních řad jsem vyslovoval často a občas dokonce hodně natvrdo. Mám jistě hodně špatných vlastností, ale mezi ty dobré určitě patří loajalita. V naprosté většině případů jsem proto kritizoval přímo na půdě Rady, nikoli přes média. Naopak navenek jsem Radu téměř vždy hájil, i když někdy nebylo o co stát. Proto si na druhou stranu dovoluji ultimativně trvat na tom, že Rada jako celek svojí úrovní nijak nevybočuje z průměru českých státních orgánů. Přesto byla po dlouhá léta terčem mediálních útoků v tak obludné míře, že si to v jiných institucích ani nedovedou představit. Proč? Protože předmětem jejího zájmu jsou sama média. A neexistuje na světě ješitnější tvor, než je novinář. Lidé, kteří mají v popisu práce nastavovat zrcadlo jiným, většinou neunesou, nastaví-li někdo zrcadlo jim. Zvláště pak, je-li to instituce, která k tomu občas připojí i nějakou tu pokutu. Mediím a zvláště televizi rozumí navíc každý, stejně jako fotbalu, a ze všech nejvíc politici. A koho všichni tradičně nejvíc kritizují? Přece rozhodčího.
Tu naprosto šílenou praxi, kdy vůči Radě bylo dovoleno prakticky vše, a to v takové míře, že to opravdu nemá obdobu v žádné z okolních zemí, zavedl v polovině devadesátých let Vladimír Železný ve Volejte řediteli. Paradoxem je, že právě jemu to později bylo nejvíce ke škodě. Právě Rada totiž byla prakticky jediná instituce v zemi, která mohla dosvědčit, že vina za rozpoutání války o Novu zdaleka nepadá pouze na Železného a že spoustu másla na hlavě mají také Lauder a jeho lidé. S jakým respektem ale asi mohli lidé naslouchat instituci, o jejíž nulovou autoritu se nevybíravými útoky nejprve postaral Železný sám a posléze dílo dokonali desítky jeho učenlivých následovníků?
Obvinění, která v souvislosti s prohranou arbitráží obvykle padají Radě na hlavu, jsou samozřejmě dokonale absurdní a vyvracejí je desítky, či spíše stovky argumentů této knížky. Svůj názor ale nechci nikomu vnucovat, nechť si obrázek i vlastní závěry každý učiní sám. Nabízím k tomu ještě několik provokativních otázek:
Více než 10 miliardovou škodu prý způsobila Rada. Fajn. Ale proč tedy nejsem zavřený? Nebo alespoň policejně vyšetřovaný? Jak to, že není zavřený ani vyšetřovaný nikdo z kolegů z Rady? Vždyť jsme prý zavinili ztrátu pro normálního smrtelníka nepředstavitelné sumy peněz! Tvrdili to o nás nejen novináři, ale i nejvyšší ústavní činitelé. Dokonce přímo v parlamentu a v přímém televizním přenosu. A kdyby jen to. Také jsme prý kupčili s licencemi a zneužívali své postavení k šikanování veřejnoprávní České televize. To je přece příliš zločinů na to, aby okamžitě po našem odvolání prakticky všechno usnulo. Nebo to je tak, že jsme ve vysoké politické hře pouze posloužili jako obětní beránci pro odvedení pozornosti jinam? Logika je ale neúprosná: Pokud existuje nějaká vina, měli by být viníci potrestáni. A naopak – neexistuje-li vina, nemohou být ani viníci.
Ještě těsně před odvoláním Rady, někteří její tradiční kritici, třeba Hana Marvanová, Pavel Dostál či Václav Žák, tvrdili, že kdyby Rada chtěla, mohla a stále ještě může proti společnosti CET 21 okamžitě zasáhnout. Svoje tvrzení opírali o § 21 odst. 5 nového (a podobný § 14 odst. 5 starého) zákona o vysílání, ve kterém se uvádí, že: Rada může podmínky licence změnit i v případě, že je to nezbytné k dodržení mezinárodních závazků, jimiž je Česká republika vázána.
Hodně mírně řečeno, to samozřejmě byl ryzí právní romantismus. Ten paragraf je v zákoně kvůli mezinárodním smlouvám o kmitočtech a podobným věcem. Představa, že by podle něj Rada jedné soukromé firmě (CET 21) přikázala, že musí spolupracovat s jinou soukromou firmou (ČNTS) a odvádět jí sto procent svého zisku, a to všechno v okamžiku, kdy obchodní spor těchto firem řeší soud, takže Rada by vlastně rozhodla místo soudu, je naprosto nesmyslná. Zmiňované právní romantiky usvědčuje z amatérského aktivismu i následný vývoj. Václav Žák se záhy sám stal (za odměnu) členem RRTV a kupodivu ani on nic podobného nenavrhl. Naopak – přístup nové Rady začal brzy v mnohém kopírovat Radu starou. A ani se není co divit. Není za tím žádné nové spiknutí, noví radní se pouze pohybují v mantinelech stejných zákonů jako jejich předchůdci. Václav Žák by se měl stydět a Hana Marvanová vrátit diplom.
Nedělám si nejmenší iluze, že na všeobecném přesvědčení, že RRTV nese za prohranou arbitráž odpovědnost, mohu něco změnit, i kdybych napsal deset knížek. Na to byla mediální masáž veřejnosti příliš dlouhá, intenzivní a jednostranná. Neexistuje navíc médium, které by k tomu poskytlo prostor. Vždyť by novináři sami sebe usvědčovali, že jejich práce nebyla profesionální a nezávislá. Jediné médium, které by na tom snad mohlo mít zájem, je sama TV Nova, jenomže ta se z pochopitelných důvodů tomuto tématu dlouhodobě spíše vyhýbá. Jediným svobodným prostorem, kde lze argumenty uplatnit, proto zůstává Internet. Boj s lidskou hloupostí se vyhrát nedá, ale vzdát se to nesmí.
