V souvislosti s prohranou arbitráží se v tradiční linii hledání viníků občas objevují také ojedinělé výkřiky o vině samotných poslanců. Čistě teoreticky by na tom něco mohlo být, protože právě poslanci mají na svědomí podobu našich zákonů. Ale přestože je to lákavé se na nedokonalé a někdy dokonce hloupé zákony vymlouvat a zveličováním chyb poslanců umenšovat svoji vlastní odpovědnost, neudělám to.
Ano, je pravda, že poslanci odhlasovali hloupou novelu zákona o vysílání (301/95 Sb.), která umožnila zrušení licenčních podmínek. A je také pravda, že lví podíl na tom měla Hana Marvanová a spol. Ano, je pravda, že poslanci posléze soustředěným tlakem přinutili Radu, aby zrušila i klíčovou licenční podmínku č. 17. Je rovněž pravda, že nepříliš šťastným dopisem se v tom angažoval kupříkladu tehdejší předseda Stálé komise pro sdělovací prostředky Jan Kasal (KDU-ČSL). A je také pravda, že i později se politici vměšovali do věcí, kde se slušelo být spíše zdrženlivý. Ale tohle všechno je podle mého názoru úplně normální politický kolorit, ve kterém probíhá správa věcí veřejných. Opravdu Marvanovou ani Kasala nepodezřívám ze zlých úmyslů. Dokonce jsem s to vidět i to, že Marvanová měla dobrý úmysl pohnout věci směrem k větší liberalizaci, byť výsledek byl nakonec značně problematický. Jestli mi něco vadí, pak pouze pokrytectví, s jakým se právě ti politici, kteří nejvíce svůj nos strkají, kam nepatří, na veřejnosti zaklínají nezávislostí a odpolitizováním mediálních rad. Marvanová nebo Dostál jsou toho odstrašujícím příkladem.
Ale vyvozovat z toho všeho, že poslanci nesou ve výše zmiňovaných souvislostech za prohranou arbitráž spoluodpovědnost, je absurdní. Hloupá novela zákona o vysílání ani žádný jiný, byť i nedokonalý zákon nezpůsobily Ronaldu Lauderovi žádnou škodu.
Jsme suverénní země se suverénním zákonodárným sborem. Bylo by obrovskou chybou, kdybychom přistoupili na falešnou hru, ve které se do pozice „autority“ mistrující náš právní pořádek samozvaně postavili pánové Kühn a Schwebel. Pravidla neporušili naši zákonodárci, nýbrž právě tito dva stockholmští arbitři. Podle pravidel UNCITRAL se arbitři nemohou stavět nad zákony té které země, zvláště jde-li o zákony mandatorní povahy. A právě toto, jak dokládá Hándlovo separátní stanovisko, se stalo.
Nyní udělejme střih. Přes to přese všechno tvrdím, že někteří politici odpovědnost za prohranou arbitráž nesou. Ale je to vina v úplně jiném slova smyslu. Abychom se jí dopátrali, musíme opustit linii tradiční verze hledání viníků, která vychází z předpokladu, že Lauderově společnosti CME byla v České republice způsobena nějaká škoda, a vydat se po jiné stopě.
Pokud totiž Česká republika žádnou škodu nezpůsobila a přesto nakonec musela CME vyplatit více než 10 miliard korun, přímo se nabízí podezření, že tomu na české straně někteří lidé hanebným způsobem napomohli. Podívejme se proto nyní na celou věc právě z tohoto úhlu.
