„Pokud nás čeští politici nevydají, nemůžeme tenhle spor prohrát,“ prohlásil na začátku války o Novu Vladimír Železný. Všechno nasvědčuje tomu, že právě tohle se, bohužel, stalo. Jenže v pasti, do které se měl chytit Železný, uvízla nakonec sama Česká republika. Stalo se tak proto, že celá jedna vládní garnitura povýšila své vlastní stranické zájmy nad zájmy země, kterou měla spravovat. Intriky vládních politiků kalkulovaly s představou, že Nova v rukou Ronalda Laudera, respektive jeho českých spolupracovníků, tedy na prvním místě Jana Vávry, pro ně bude politicky výhodnější. Všechno ostatní krasořečnění o morálce bylo jen kouřovou clonou. Koneckonců, každý viděl, s kým si Vávra opět padl kolem krku při své kandidatuře v senátních volbách 2004.
Tohle Rada napsala už 15. listopadu 1999 ve svém stanovisku pro Poslaneckou sněmovnu (viz Výroční zpráva za rok 1999, str. 48):
Politický rozměr dává sporu stále sílící snaha stran sporu, a to zejména CME, zatahovat do konfliktu politiky, dnes už nejenom české. Již v prvních týdnech sporu Fred Klinkhammer písemně intervenoval u některých ministrů i předsedy parlamentu, většina podání nejrůznějšího druhu byla zejména ze strany CME zasílána na vědomí předsedovi Stálé komise, R. Lauder také osobně intervenoval u nejvyšších představitelů USA i ČR. V tomto směru je (na české straně) jen na politické zodpovědnosti členů vlády a poslanců, do jaké míry podlehnou lobbistickým tlakům a bez patřičné důkladné znalosti dané problematiky se propůjčí zájmům některé ze stran sporu.
S odstupem pěti let lze konstatovat nejen to, že česká vláda a vládní poslanci Lauderovým lobbistickým tlakům podlehli a že se jedné ze stran propůjčili, ale že se vlastně stali přímými spolupachateli škody České republiky. Původně obchodní spor dvou soukromých firem se totiž stal záminkou i předmětem nevybíravého politického boje. Složitá a nejednoznačná kauza posloužila k jednoduchému nálepkování. Zatímco o Zemanově garnituře se ještě dá říct, že postoj ministrů byl spíše různorodý, a o Zemanovi osobně nelze pochybovat, že stál na české straně, politici ze Špidlovy garnitury už naprosto bezskrupulózně upřednostnili své vlastní stranické zájmy.
Ronald Lauder a jeho CME nemohli dostat hezčí dárek. Každodenní české sebeobviňování a označování viníků ve vlastních řadách vytvářelo přesně tu atmosféru, kterou nejdříve Donathovi píáristé a poté Lauderovi právníci uměli dokonale zužitkovat. V arbitráži totiž zdaleka nejde pouze o zákony a paragrafy, ale také o atmosféru kolem.
Zajímavé je rovněž srovnání, jak ke kauze přistupovali politici čeští a američtí. Když se jakýkoli americký – ať už demokratický nebo republikánský – politik angažoval v Lauderově sporu, vůbec ho nezajímal skutečný právní stav či objektivní fakta a automaticky se postavil na stranu amerického podnikatele. Ne tak politici čeští. Není asi náhodou, že na Nově se svého času vyprávěla tahle anekdota: Jaký je rozdíl mezi českým a americkým politikem? Žádný. Oba podporují americké obchodní zájmy.
Korunu všemu nasadil tehdejší prezident Václav Havel. V rozhovoru pro Lidové noviny (12. srpna 2002) se Ronald Lauder pochlubil, že se mu prostřednictvím Madeleine Albrightové podařilo ve svůj prospěch Havla zaangažovat. Dobře si to zapamatujme. Prezident České republiky se ve sporu své země se soukromou firmou, která si umanula, že si ztráty způsobené vlastními chybami zahojí na občanech České republiky, angažoval na straně soukromé firmy, tedy proti svým spoluobčanům. Pro jistotu si znovu dovolím připomenout, že v té době už vůbec nešlo o Vladimíra Železného, protože ten byl ze hry dávno venku, ale že spor se už vedl pouze o to, zda Ronaldu Lauderovi způsobila nějakou škodu Česká republika.
Počínání vládních politiků má ještě jeden rozměr. Tentokrát totiž nešlo o takovou tu obvyklou politickou hru, ve které se političtí protivníci navzájem trochu škorpí. Činy Špidlovy garnitury měly hluboký dopad do života lidí, kteří se řízením osudu ocitli v pozici členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Vládní politici je neváhali ve jménu svých stranických zájmů zneuctít. Pro mě osobně to zas až taková změna nebyla. Jako dlouholetý tiskový mluvčí Rady a později místopředseda pověřený komunikací s veřejností jsem byl za ta léta docela vytrénovaný. Zvykl jsem si nastavovat za Radu tvář. A koneckonců umím rány nejenom přijímat, ale také rozdávat. Ale zvláště pro některé starší kolegy byla tahle smršť zdrcující životní zkušeností. Lidé, kteří ve svém životě dosáhli významných úspěchů, ať už na poli akademickém, uměleckém, odborářském či jiném – vždyť i do té Rady přece byli navrženi právě proto –, dostali takový úder, že se z něho jen těžko vzpamatovávali. S Jirkou Novotným kupříkladu zlínští rotaryáni uspořádali po odvolání Rady nádavkem ještě čestný soud. Jistě, obhájil se, ale nemusím snad nikoho přesvědčovat, že podobné věci nikomu nepřidají.
Závěrem si opět neodpustím několik otázek. Je to normální, že se nejvyšší ústavní činitelé s klidným svědomím postaví k parlamentnímu řečništi, pod ochranou imunity nakydají na své spoluobčany neuvěřitelnou špínu, zneuctí je, nařknou ze zločinů, odvolají je funkcí, způsobí jim potíže v osobním životě a pak … A pak nic. Jenom ticho. Je to normální, že za všemi těmi strašnými obviněními z kriminálních činů nenásleduje vůbec nic? Ani důkazy, ani trestní obvinění, žádné policejní vyšetřování, žádný výslech, žádná omluva. Vůbec nic! Jenom trapné ticho! Vlastně ne, něco přece jen následovalo: Vládní koalice si na uvolněná místa dosadila svoje lidi. A ještě také nesmím zapomenout na bezzubou poslaneckou vyšetřovací komisi, které raději ani nepřidělili profesionálního vyšetřovatele. A je normální, že naprostá většina médií tohle všechno mlčky akceptuje? Zkuste si představit, že by se tohle všechno týkalo právě vás.
