Za ten trochu posměšný nadpis téhle kapitoly se omlouvám všem poctivým ministerským úředníkům. Problém je ale v tom, že na Ministerstvu financí působili i ti, o kterých lze mít důvodné podezření, že pro úspěch České republiky zdaleka neudělali vše, co bylo třeba, a někteří dokonce, že přímo napomáhali protistraně. Vždycky je třeba diferencovat a i v tomto případě jistě existuje rozdíl mezi přístupem ministrů Pavla Mertlíka a Bohuslava Sobotky nebo Jiřího Rusnoka. Stejně tak sehráli rozdílné úlohy náměstci Jan Mládek a Ladislav Zelinka. Nechť si každý ze jmenovaných – a zvláště někteří z nich – ve vlastní duši srovná, zda má svědomí naprosto čisté.
Zopakujme, že Českou republiku v arbitrážích nezastupovala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, nýbrž Ministerstvo financí a jím vybraná advokátní kancelář Clifford Chance. A jak to tak vypadá, docela se to daňovým poplatníkům prodražilo. Jestliže nyní sledujeme linii druhé větve možné viny za desetimiliardovou škodu, tentokrát ve smyslu napomáhání společnosti CME proti vlastní zemi, je nutné zastavit se právě na Ministerstvu financí.
Opakuji, že nikoli já, nýbrž sociálně demokratický poslanec a předseda vyšetřovací komise Stanislav Křeček jeho roli 14. listopadu 2003 zhodnotil těmito slovy:
„Ministerstvo financí nevybralo optimálního zástupce zájmů České republiky. Clifford Chance totiž, jak se ukazuje, zastupoval zájmy pana Laudera, nebo dokonce zájmy CME v Maďarsku. I když samozřejmě advokát může zastupovat různé klienty, není obvyklé, aby byl pověřen advokát zastupováním své protistrany, dokonce je to v České republice v rozporu s advokátní etikou.“
Advokátní kancelář Clifford Chance je vskutku kapitola sama pro sebe. Takřka neuvěřitelně zní, co o této advokátní kanceláři vyplynulo z nepřímých náznaků členů Rady, kteří v arbitrážích svědčili. Byli sice vázáni mlčenlivostí, takže nikdy nemluvili otevřeně. Jelikož však Rada pro Ministerstvo financí a Clifford Chance několikrát zpracovávala odpovědi na jejich otázky, nešlo se některým věcem vyhnout. A zbytek už nebylo těžké si domyslet.
Advokátní kancelář Clifford Chance se ukázala jako naprosto neschopná zastupovat zájmy České republiky. Otázky, se kterými se ještě rok i déle po zahájení arbitráží obracela na Radu, byly dokonale triviální. V Londýně ještě vše probíhalo vcelku normálně, protože normální byl i tamní tribunál. Teprve ve Stockholmu všechno nabralo neuvěřitelnou podobu. Skoro to svádí k domněnce, že v Londýně se uskutečnila jen jakási přípravka k odvedení pozornosti. Svědky České republiky ve Stockholmu „nedusili“ advokáti CME, nýbrž advokáti od Cliffordů. Spory o to, jaké argumenty zvolit pro obhajobu České republiky byly nekonečné a advokáti si nakonec stejně proti radním vždycky prosadili svou. Což znamená, že žádné argumenty nepoužili.
Naprosto nepochopitelné je také klíčové rozhodnutí vést arbitráže dvě, ačkoli bylo možné je spojit do řízení jediného. Neexistuje jeden jediný racionální důvod, proč by to mělo být pro Českou republiku výhodnější. Ten, kdo o tom rozhodl, pouze zdvojnásobil prostor pro porážku České republiky a naopak Lauderovi a CME zdvojnásobil šanci vyhrát. Celý proces se tím navíc prodloužil a pro pokladnu Cliffordů znamenal větší palmáre.
Chybná byla rovněž celková strategie obhajoby České republiky. Ale o tom byla již řeč v předchozích kapitolách, takže to nebudu opakovat.
Nabízí se další lavina palčivých otázek. Kdo je za výběr advokátní kanceláře Clifford Chance osobně odpovědný? Kdo ji úkoloval? Kdo konkrétně určoval a schvaloval strategii obhajoby? Kdo z ministerstva odsouhlasil vedení dvou arbitráží? A proč? Je pravda, že náměstek ministra financí Jan Mládek předával Vladimíru Železnému vzkazy od Ronalda Laudera? Proč obhajoba nepoužila řadu argumentů a důkazů, které jasně hovořily ve prospěch České republiky? A ještě šířeji: Proč vláda nikdy nevytvořila expertní mezioborový tým, který by poskytl odborné zázemí, které ministerstvu i advokátní kanceláři evidentně chybělo?
Je za tím vším jenom neschopnost? Nebo zlý úmysl? Nebo snad dokonce spiknutí?
