Zkratka CET 21 z názvu společnosti, která získala licenci, znamená Central European Television for 21st century, tedy Středoevropská televize pro 21. století. Do 21. století mířil i projekt, se kterým se CET 21 zúčastnil licenčního řízení. Pokud přistoupíme na tezi, že účel světí prostředky, přičemž účelem bylo získat licenci, pak je třeba uznat, že nebylo možné předložit lepší projekt.
Zatímco naprostá většina ostatních žadatelů vstoupila do soutěže o licenci na komerční televizi s projekty na normální komerční televizi, intelektuálové z CET 21 předložili přesně to, co chtěla Rada slyšet. A co chtěla slyšet Rada, která měla – stejně jako naprostá většina ostatních – s komerčním vysíláním nulové zkušenosti? Chtěla slyšet, že Česká republika bude mít něco extra, nikoli obyčejnou komerční televizi. A tak nakonec vybrala projekt, který sliboval, že nová televize bude přinášet sociologické průzkumy, hodnotnou zábavu a dokonce, že dojde i na vážnou hudbu. Zkrátka taková komerční televize na veřejnoprávní způsob.
Že to bylo nereálné? Jistě. Že to bylo vůči ostatním žadatelům nespravedlivé? Ano. Že tím Rada zpochybnila sama sebe i vítěze licenčního řízení? Jistěže. Byl to však vědomý a plánovaný podvod? Původně jsem si myslel, že ano a také jsem to coby čerstvě zvolený nový člen RRTV všude říkal. Co mě k tomu opravňovalo? Především to, že na realizaci původně předloženého projektu nikdy nedošlo. Důvody byly hned dva. Za prvé: RRTV ještě před začátkem vysílání změkčila původní licenční podmínky. Za druhé: i když program Novy, se kterým vstoupila na obrazovku, se od toho dnešního, čistě komerčního, zpočátku výrazně lišil, změkčená pravidla posléze držiteli licence nebránila, „aby změnou programové skladby reagoval na měnící se nároky diváků, změny životního stylu obyvatel …“ atd. Přesně takhle se to píše ve výkladu některých podmínek pro potřeby držitele licence č. 001/1993 společnosti CET 21, jak je Korteho Rada přijala 11. května 1993, tedy ještě předtím, než Nova vůbec začala vysílat. Už o tom byla řeč. Přestože se v tomtéž odstavci onoho výkladu zároveň píše, že „důraz je položen na povinnost udržet rozsah vysílání, celoformátovost programu a kvalitní zpravodajství v souladu s kritérii konkursu a vlastním projektem“, v praxi to znamenalo přesný opak. Koneckonců hned v další větě se doslova píše: „Podmínka neznamená závaznou petrifikaci náběhového programového schématu.“
Moje pevné přesvědčení, že šlo o podvod, poprvé narušil mediální expert a pedagog katedry žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy PhDr. Milan Šmíd, člověk, kterého lze jen ztěží podezřívat z přehnaných sympatií k Nově. Přesné datum si nepamatuji, ale stalo se tak někdy v druhé polovině devadesátých let během naší diskuse na Českém rozhlase 6 – Rádiu Svobodná Evropa. Šmíd za změnou licenčních podmínek neviděl organizovaný a předem naplánovaný komplot ani snahu podvést veřejnost a konkurenty. Viděl za tím spíše naivitu a společnou obavu tehdejší Rady i čerstvého držitele licence, aby příliš tvrdé licenční podmínky nezpůsobily, že se „narodí mrtvé dítě“. Nikdo v České republice nedovedl dopředu odhadnout, jak se nová televize uchytí. A na fakt, že už ve druhém roce své existence se stane výdělečným podnikem, by si v roce 1993 nevsadil nikdo. Naopak, obavy, že případný neúspěšný start privátní televize soukromé televizní podnikání zdiskredituje na dlouhá léta, byly značné. Rada si tohle nechtěla vzít na svědomí. Z dnešního pohledu a navíc s více než desetiletou zkušeností z fungování komerčních médií se to opravdu jeví jako naprostá naivita, ale v době, kdy to bylo aktuální, žádný výrazný nesouhlas nezazníval. Vlna kritiky, že šlo o podvod, se objevila až později, obvykle v souvislosti s jinými kauzami.
Z osobní zkušenosti vím, že obdobně jako Šmíd se na celou věc dívali i tři „staří“ členové RRTV, se kterými jsem se v Radě sešel v roce 1994, Bohuslav Hanuš, Josef Josefík a Oldřich Tomek. Původně jsem je podezříval, že mlží. Teprve s odstupem času jsem pochopil, v jak neznámé a neprobádané krajině se v roce 1993 pohybovali.
Velmi kriticky se naopak k postupu Korteho Rady později stavěli někteří poslanci. Ve zprávě o okolnostech udělení licence k celoplošnému TV vysílání společnosti CET 21, kterou pro Stálou komisi pro sdělovací prostředky Poslanecké sněmovny vypracovala skupina poslanců pod vedením Petra Plevy (ODS) se píše: „O epilog této historie se postarala RRTV svým usnesením ze dne 12. 5. 1993, kdy vyložila programové licenční podmínky tak, že je prostě zrušila. Samozřejmě ještě mnoho měsíců před zahájením vysílání.“ Rozhořčení poslanců bylo do jisté míry oprávněné, jejich tvrzení však faktograficky ne zcela přesné. Promiňme poslancům chybné datum 12. 5. 1993, podstatnější je, že Rada licenční podmínky nezrušila, nýbrž na žádost držitele licence je změkčila.
Byl tím porušen zákon? V žádném případě. Žádosti o úpravu licenčních podmínek jsou v agendě Rady běžnou záležitostí. Punc jisté neobvyklosti má pouze fakt, že v případě CET 21 ke změkčení došlo ještě předtím, než televize vůbec začala vysílat.
