Jakkoli by se mohlo zdát, že tím, co Korteho Radě posléze zlomilo krk, bylo samo udělení licence neočekávanému vítězi, faktem je, že hlavní munici poskytla až „právní“ realizace organizačního rozdvojení Novy ve stylu „chytré horákyně“. Korteho Rada totiž akceptovala, že držitel licence CET 21 „vložil užití licence“ do servisní firmy ČNTS.
Paragraf 3 odst. 1 tehdy platného zákona o vysílání (468/91 Sb.) přitom jednoznačně předepisoval, že „provozovatelem vysílání je ten, kdo získal oprávnění k vysílání na základě zákona nebo udělením licence podle tohoto zákona …“ a paragraf 10 odst. 2 téhož zákona, že „licence je nepřevoditelná“. Právníci postup Novy později přirovnávali k tomu, jako kdybyste někam vložili svůj řidičský průkaz a na jeho základě řídil někdo jiný. Česká nezávislá televizní společnost, coby servisní firma, si zase v rozporu se skutečností i se zákonem na základě licence patřící společnosti CET 21 nechala televizní vysílání zapsat rejstříkovým soudem jako předmět podnikání.
Že se nad Korteho Radou stahují mraky naznačovalo už první odmítnutí její Výroční zprávy za rok 1993 a požadavek Poslanecké sněmovny, aby Rada ke Zprávě vypracovala Doplněk. Předcházelo tomu usnesení č. 199/94 výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu z 12. května 1994, ve kterém se konstatuje:
„Rada akceptuje stav, kdy je soustavně porušováno ustanovení § 3 odst. 1 a § 10 odst. 2 zákona č. 468/91 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, v platném znění, v případě provozování celoplošného televizního vysílání subjektem bez oprávnění k této činnosti. Tím neplní povinnost vyplývající z § 1 odst. 2 zákona č. 103/92 Sb., o Radě ČR pro rozhlasové a televizní vysílání, v platném znění, přičemž o těchto skutečnostech v předložené Zprávě poskytla zavádějící informace.“
Když se pak Zpráva i s Dodatkem 9. července 1994 projednávala podruhé, řekl v rozpravě poslanec ODS Martin Přibáň: „… naše dnešní jednání není motivováno pouze posuzováním Zprávy Rady pro televizní a rozhlasové vysílání. V pozadí je fakt, že dvojí neschválení Zprávy může vést k odvolání této Rady.“ Ke kauze televize Nova Přibáň dále uvedl: „Poslední věcná poznámka se týká informační úrovně kapitoly nazvané Informace o právním stavu soukromého celoplošného televizního vysílání. Rada nevyvrátila, ale ani nevyvracela obavy z možného porušení zákona 468/91 Sb. Rada pouze konstatuje, že je všechno v pořádku, přičemž na důkaz úrovně této odpovědi si dovolím ocitovat opět dvě po sobě jdoucí věty, které jediné se vyjadřují k meritu věci. Cituji: Účast CET 21 ve společnosti ČNTS je vyjádřena nepeněžitým vkladem, to je finančním ohodnocením licence. Licence jako taková do České nezávislé televizní společnosti vložena není a je oddělena od všech ostatních aktivit České nezávislé televizní společnosti. Konec citátu. Snad se mnou budete souhlasit, že v tomto případě nejde o tápání Rady v bludišti nedokonalých zákonů, ale zřejmě o něco jiného.“
Sněmovna pak Výroční zprávu nejprve znovu neschválila a hned poté přistoupila k hlasování o odvolání Rady. Ze 176 přítomných bylo 104 pro odvolání, 42 proti. Z tehdejší vládní koalice hlasovali pro odvolání poslanci ODS, KDU-ČSL a KDS, proti byli pouze poslanci ODA.
To, že uvádím podrobné citace z parlamentních dokumentů, má svůj důvod. V souvislosti s pozdějšími arbitrážemi se objeví absurdní tvrzení – a to nejen z řad Lauderových spolupracovníků, ale i mezi některými politiky a novináři –, že když nová Rada (ve které už jsem zasedal) po Nově požadovala změny v organizační struktuře, byla za tím snaha poškodit Lauderovu investici. Je to samozřejmě naprostý nesmysl. Jedinou motivací nové Rady bylo uvést organizační strukturu Novy do souladu s českými zákony. Prostě dát do pořádku věci, kvůli kterým byla předchozí Rada odvolána. Myslím, že je to docela logické.
Dne 9. července 1994 tedy skončila krátká éra tzv. Korteho Rady, která Nově, respektive společnosti CET 21 udělila licenci k celoplošnému televiznímu vysílání. Sám Daniel Korte v té době již členem Rady nebyl, protože z vlastní vůle rezignoval už 27. května 1993. Zaznamenejme ještě jednu zákulisní zajímavost, skoro by se dalo říct drb. Mezi radními, kteří toho dne skončili, byl i Ing. Jiří Koubek. Z působení v regulačním orgánu mu zůstane vztah, který navázal s vysokou úřednicí Rady Marínou Landovou, vztah, který se později změní v manželství. Za šest let právě tahle dvojice sehraje svéráznou roli v desetimiliardové arbitráži.
O Ing. Jiřím Koubkovi jsem dříve slyšel, než ho prvně viděl. Krátce po mém zvolení do RRTV mi o něm Vladimír Železný vyprávěl, že po svém odvolání si Koubek přišel do jeho ředitelské kanceláře v Měšťanské besedě dodatečně říct o úplatek. Prý s ním vyrazil dveře. Jestli je Železného historka pravdivá, nemohu posoudit. Každopádně je však pravda, že Mladá fronta Dnes přinesla právě o Ing. Koubkovi 14. srpna 2000 tuto informaci:
Dohady o korupci v řadách Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) se vůbec poprvé mohou opřít o reálné podklady. Z dokumentů, které má MF DNES k dispozici, vyplývá, že bývalý člen Rady – Jiří Koubek – dostal před pěti lety krátce po svém odchodu z Rady bezúročnou půjčku na byt ve výši 1,3 milionu korun. Listiny navíc dokládají, že půjčku dlouhodobě nesplácel a podle všeho dodnes nesplatil. Peníze Koubkovi poskytl jeho nový zaměstnavatel – televize Premiéra, nyní Prima. Krátce předtím přitom Premiéra získala vysílací frekvence nutné pro vytvoření třetí celoplošné televizní sítě, a tedy konkurence České televizi a Nově. O udělení kmitočtů rozhodla právě Rada, v níž seděl i Jiří Koubek.
