Slovní spojení válka o Novu jsem poprvé použil 20. dubna 1999 v rozhovoru pro Český rozhlas 1 – Radiožurnál. Nevím, jestli jsem byl úplně první, ale již brzy se ukáže, že to bylo pojmenování velmi trefné. A to i navzdory tomu, že jsem za to od některých kolegů z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) tehdy sklidil kritiku, že to prý zbytečně dramatizuji. Bylo den po odvolání Vladimíra Železného z funkce generálního ředitele TV Nova, přesněji generálního ředitele České nezávislé televizní společnosti, a česká média byla na nohou. Radiožurnál si se mnou, coby členem RRTV, dojednal rozhovor do hlavní polední zpravodajské relace. Pamatuji si to jako dnes, byl jsem zrovna na cestě z Hradce Králové do Prahy a na interview jsem si zastavil u benzinové pumpy na začátku dálnice u Poděbrad.
Stejně dobře si pamatuji, co jsem tehdy posluchačům říkal. Mám rád metafory, a tenkrát jsem použil tu o kolotoči. Že komerční televize je vlastně takový kolotoč, na kterém vozíte lidi. Potřebujete k tomu ale nejen ten kolotoč, nýbrž také oprávnění tím kolotočem točit. A říkal jsem také, že z tohoto pohledu v nastalém sporu tahá Vladimír Železný a spol. za delší konec lana. Ronaldu Lauderovi totiž sice patří ten kolotoč, tedy baráky a kamery, ale oprávnění točit kolotočem má Železný. A Železný si může v nastalé situaci pronajmout, půjčit či koupit úplně jiný kolotoč a protože vlastní ono oprávnění kolotočem točit, bude klidně vysílat dál, zatímco Lauderovi zůstane kolotoč, na který se bude moci chodit leda tak dívat. Licence k soukromému televiznímu celoplošnému vysílání jsou nedostatkové zboží – za daného technického stavu existují pouze dvě – a v dohledné době tomu nebude jinak.
Neopomněl jsem také dodat, že mě celý spor vlastně ani moc nepřekvapuje, protože je logickým vyústěním problematické rozdvojené organizační struktury Novy a že došlo přesně na moje slova. Byl jsem totiž prakticky jediný člověk v této zemi, kdo na tento stav dlouhodobě a hodně nahlas upozorňoval. Železný mě za to nenáviděl a ve Volejte řediteli častoval urážkami. Nějaké větší zastání jsem však nenalezl ani mezi českými novináři. Do křížku s mocným magnátem z nejsilnějšího média v zemi se uprostřed devadesátých let nechtěl pouštět skoro nikdo. Ten problém spočíval v tom, že televizí podle našich zákonů byla (v případě TV Nova) společnost CET 21, coby držitel licence k vysílání, zaměstnávající jednu sekretářku, zatímco servisní firma, Česká nezávislá televizní společnost, která zaměstnávala lidi, vlastnila budovy a technické zařízení a nakupovala a vyráběla pořady, podle našich zákonů televizí nebyla.
A také jsem tehdy říkal, že tato nestandardní organizační konstrukce může docela dobře fungovat, pokud spolu obě strany, tedy držitel licence a jeho servisní firma, kamarádí. Velké problémy však mohou nastat, pokud se dostanou do sporu.
Teď maličko předběhnu. Správnost kritických názorů mých i názorů tehdejší Rady na pokřivenou praxi servisních firem definitivně potvrdil zákon o vysílání 231/2001 Sb. přijatý v roce 2001. Paragraf 32 odst. 1 písm. a) tohoto zákona říká: Provozovatel vysílání je povinen provozovat vysílání vlastním jménem, na vlastní účet a na vlastní odpovědnost a nést odpovědnost za obsah programů. Nejde o to, že by si držitel licence nesměl některé služby zadat u jedné či více servisních firem, ale o naprosto jasnou definici odpovědnosti za vysílání.
A předběhnu ještě jednou. Poté, co se Vladimír Železný, respektive společnost CET 21, rozhodli odstřihnout od České nezávislé televizní společnosti a 5. srpna 1999 spustili z Barrandova vysílání Novy číslo 2, první co udělali, bylo, že o 180 stupňů překopali právě organizační uspořádání Novy. Držitel licence společnost CET 21 přestala být prázdnou skořápkou s jednou sekretářkou a jejími zaměstnanci se stali všichni rozhodující manažeři a pracovníci televize včetně generálního ředitele. Servisní firmy existovaly dál, tou hlavní se stala Česká produkční 2000, ale zaujaly „podřízené“ postavení, které jim podle zákona přísluší. Od Železného to byl geniální tah. Zcela vyhověl všem výtkám Rady pro vysílání, mě osobně se omluvil a organizační strukturu Novy uvedl do přímo excelentního souladu se zákonem.
Přestože vím, že je to takřka zbytečné, po tisící první opakuji, že moje spory s Vladimírem Železným z let 1996 – 98 byly právě o tomto, tedy o organizačním uspořádání televize. Ten, kdo změnil názor, jsem nebyl já, nýbrž Vladimír Železný. A také to opakovaně přiznal. Dávno jsem se smířil s tím, že na oblíbené novinářské verzi, že Železný si mě koupil tím, že mě nechal zazpívat v televizi písničku, nic nezměním. Ale pro pořádek to uvést musím.
Den po odvolání Vladimíra Železného každopádně ještě nikdo netušil, že odstartovala kauza, na jejímž konci bude účet ve výši neuvěřitelných deseti miliard korun. Nikdo netušil, že vcelku banální obchodní spor dvou soukromých firem o to, zda odstoupení jedné z nich od smlouvy proběhlo podle práva, spor, ke kterému brzy dojde, české soudy nikdy nevyřeší. Nikdo netušil, že na samém konci začínající války nakonec Novu ovládne někdo třetí – finanční skupina PPF, když si koupí obě znesvářené firmy, CET 21 i ČNTS. Nikdo netušil, že Ronald Lauder, který to vlastní hloupostí všechno odstartoval, nakonec udělá nejlepší obchod svého života, když zkasíruje zisky až do roku 2017 a ještě k tomu za televizi, která mu nikdy nepatřila. Nikdo netušil, že to zaplatí ti, kteří s tím neměli vůbec nic společného, obyčejní lidé – daňoví poplatníci. Nikdo netušil, že právě na této kauze se v plné nahotě projeví prodejnost českého novinářského stavu a že se nenajde jeden jediný novinář, který by celou kauzu rozpitval na samou dřeň, padni komu padni, a celou pravdu vykřičel do světa (snad s čestnou výjimkou Milana Šmída, který je však spíše vysokoškolský učitel než novinář). Nikdo netušil, že budoucí válka o Novu se stane záminkou k hanebnému politickému boji a celá jedna vládní garnitura upřednostní vlastní politický zájem před zájmy vlastní země, kterou měla hájit.
Pro normálního běžně informovaného čtenáře to zřejmě bude šok. Ale pravda je taková, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která je některými politiky a novináři zcela běžně vydávána za viníka prohrané arbitráže, sice během tohoto sporu o Nově nesčetněkrát jednala, koneckonců obraceli se ni obě spořící se strany i politici, ale nikdy neprojednávala žádný jednací bod, natož aby o něm hlasovala, který by souvisel s meritem sporu, jímž bylo odstoupení CET 21 od smlouvy s ČNTS. Proč? Protože k tomu ze zákona už vůbec neměla kompetence. A kdo jí je vzal? Právě ti politici, kteří ji obviňují, že něco zavinila. Řešení tohoto obchodního sporu bylo tedy od prvopočátku v kompetenci soudů, nikoli regulačního orgánu.
Ale vraťme se teď na začátek. Příběh teprve začíná a všechno to, čemu se později začalo říkat válka o Novu, je ještě kdesi daleko v mlhách budoucnosti.
