Tep nové doby po listopadu 1989 s sebou přinesl řadu změn v nejrůznějších oblastech. Občas se stávalo i to, že realita předběhla legislativu. Tak třeba první soukromý film natočený po sametové revoluci, Tankový prapor společnosti Bonton, vznikl ve chvíli, kdy stále ještě platilo, že kinematografie je znárodněná a filmy může produkovat pouze stát. Také první vlaštovky soukromého vysílání se objevily dávno předtím, než zákonodárci stačili přijmout příslušné zákony. Za všechny „pirátské“ průkopníky českého broadcastingu vzpomeňme alespoň Rádio Stalin.
Část první
Znamení nové doby
Bylo proto jen v logice věci, že se záhy v úřadu místopředsedy federální vlády Jozefa Mikloška zrodila skupina, která začala připravovat nový zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, který měl otevřít legální prostor pro komerční rozhlasové a televizní vysílání. Tehdy se poprvé na scéně objevují některá jména, třeba Zdena Hůlová a Marína Landová. Zapamatujme si je.
Bývá zvykem svádět různé nedostatky na nedokonalou legislativu. Jenže v tomto případě to podle mého názoru neplatí. Zákon o rozhlasovém a televizním vysílání (468/91 Sb.), který připravili Mikloškovi lidé a v říjnu 1991 přijalo Federální shromáždění ČSFR, byl na svoji dobu i na to, že s danou problematikou prakticky neexistovala žádná zkušenost, relativně velmi dobrou normou. Jeho tvůrci si byli vědomi, že nemohou postihnout všechny detaily a dopředu předvídat všechny problémy, které přináší dennodenní praxe, proto novému mediálnímu regulačnímu orgánu – Federální radě pro rozhlasové a televizní vysílání – přiznali možnost zavázat provozovatele vysílání tzv. licenčními podmínkami. Na obdobném principu vznikly také národní regulační orgány, český a slovenský. Česká národní rada v únoru 1992 zákonem 103/92 Sb. zřídila Radu České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání. Právě tento orgán po zániku federace převzal klíčovou roli.
Licenční podmínky umožňovaly Radě uložit držiteli licence povinnosti nad rámec zákona a zároveň vytvářely nástroj, kterým bylo možné zacelovat „díry“ v zákoně. Právě v této kombinaci – a jen v této kombinaci – tvořily nový zákon a licenční podmínky logický celek. Tohle je velmi důležitý moment. Zapamatujme si to také. Již brzy to mělo přestat platit.
Pro úplnost ještě zaznamenejme, že první licence k rozhlasovému vysílání udělily ještě před vznikem Rad pro vysílání Mikloškova meziresortní komise vlády ČSFR a komise Ministerstva kultury ČR.
Pionýrské doby komerční televize
Málokdo už si to pamatuje, ale první vlaštovky soukromého televizního vysílání se objevily na kanálu OK 3. Byl to vlastně třetí program Československé televize, na kterém řádově asi deset zaměstnanců pouštělo do vysílání převzaté pořady zahraničních televizí. To vše na frekvencích, které se uvolnily po odchodu sovětských okupačních vojsk. Součástí programu OK 3 se však záhy stala také regionální okna, ve kterých mezi 18. a 19. hodinou vysílali pionýři českého soukromého televizního vysílání. Tyto malé „televize“ se rodily ve všech větších městech jako houby po dešti.
Kupříkladu ve Východočeském kraji v pondělí, ve středu a v pátek vysílal Videopuls Martina Kindernaye a Václava Patky, v úterý a ve čtvrtek pak konkurenční RTR Intes. Uvádím to především proto, že i já jsem právě v Intesu absolvoval svoji zrychlenou „televizní univerzitu“ coby redaktor, moderátor, režisér, scénárista, prodejce reklamy, kreativec atd.
Vysílání těchto malých regionálních „televizí“ však brzy narazilo na legislativní problémy, respektive na neochotu České televize nést odpovědnost za program, který připravuje někdo jiný, aniž nad tím má ČT kontrolu. Nejprve byli ustaveni tzv. garanti regionálního vysílání z řad pověřených pracovníků ČT, většinou regionálních zpravodajů ČT. Prováděli jakousi supervizi, v jazyku některých dnešních povrchních novinářských mistrů světa „cenzuru“. Posléze toto vysílání vymizelo zcela. V obdobné formě tzv. regionálních oken, ale už s vlastními licencemi, se někteří provozovatelé do éteru navrátili až v roce 1995 na kmitočtech sdílených s televizí Prima. To už jsem byl členem Rady a odvážím se tvrdit, že spolu s kolegou Milanem Trojanem jsme na tom měli největší díl zásluh.
První skutečně samostatnou komerční televizí s vlastní licencí nebyla Nova, nýbrž Prima. Přesněji Premiéra, jak zněl její tehdejší název. Licenci s platností od 26. listopadu 1992 do 26. listopadu 1994 jí udělila Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání. Nešlo však o celoplošnou licenci, nýbrž o licenci regionální, neboť vysílání pokrývalo pouze Prahu a část středních Čech. Držitel licence, společnost FTV Premiéra, s. r. o., zahájil vysílání 17. června 1993.
