Jaké podmínky by měli splnit žadatelé, kteří budou chtít dosáhnout na licenci pro nezisková rádia. Jaké podmínky jsou rozumné a jaké by už vytvářeli zbytečnou byrokracii. Co by měli žadatelé znát a s čím by měl počítat regulátor. Právě tomu budeme věnovat třetí díl malého seriálu o možném přechodu na terciální systém.
Pouze rádia, nebo i televize?
Zastavme se ale ještě nejprve u otázky, proč je v tuto chvíli řeč pouze o rádiích. Vlastně bychom mohli mluvit teoreticky i o televizních stanicích, nakonec proč by nemohl princip komunitních médií fungovat i na televizní stanice. Pravdou ovšem je, že takových televizních stanic bude nejspíš v porovnání s rozhlasem menšina. Televize je přeci jen jak na startovních, tak na provozních nákladech náročnější a většina zájemců o provozování vysílání má pocit, že i náročnější. Pravdou ale je, že pokud má být děláno dobře rádio, je třeba věnovat mu stejně pečlivou přípravu jako televizní stanici.
Materiál Rady pro rozhlasové a televizní vysílání zatím hovoří pouze o rádiích, ale bylo by dobře, kdyby byla nakonec zmíněna a do případných legislativních změn zapracována i možnost vzniku neziskových televizních stanic. Ne že by se dal čekat výrazný zájem o provozování neziskových TV stanic, ale proč nevyužít možnosti a připravit pro ně půdu.
Komunitní, nebo nezisková?
Mohlo by se zdát, že jde pouze o termín, vždyť není to jedno, jestli říkáme komunitní, nebo nezisková média. V praxi ale může být rozdíl značný. Už z podstaty samotného slova komunitní vyplývá, že by takové, kupříkladu rádio, mělo cílit na konkrétní komunitu. V tom ale může být občas háček. Ani ne v malých, nebo menších městech, tam lze vždy vlastně říci, že se jedná o komunitu obyvatel, ale problém s pokulhávajícím výrazem komunita může nastat především ve velkých městech.
Představme si rádio, které se chce, například v Praze, věnovat nezávislé hudební scéně. Takové se určitě dřív, nebo později objeví. Právě u takového projektu je ale definování komunity značně obtížné.
>> Přečtěte si o financování komunitních médií
Stejně tak, pokud by se objevilo rádio, které by chtělo v Praze, nebo v Brně cílit na studenty. Připomenu jen, že obojí už tu bylo, pro jedno z nich, konkrétně pro pražské Rádio Akropolis, jsem pracoval. Z vlastní zkušenosti tedy vím, že studenti ani jako cílová skupina, natož jako komunita vlastně neexistují. Nemáte žádného studenta obecného, jehož hudební vkus, nebo specifickou touhu po uniformacích, vyjma ekonomických, byste mohli vtělit do programového schématu. Co zajímá studenta filosofie, nezajímá studenta agronomie, a to co zajímá studenta agronomie, nezajímá studenta jaderného inženýrství. Definování studentů jako komunity je tedy v podstatě nemožné. Nic podobného totiž v praxi neexistuje.
Pokud už bychom tedy nějak měli onen třetí pilíř mediálního světa označovat, přikláním se k výrazu nezisková. Výraz komunitní berme prosím pouze jako terminus technicus, který je stejně nestabilní jako jakákoli komunita sama.
Řidičák pro nezisková média
Pojďme tedy na otázku, jaké podmínky by měli žadatelé o neziskovou licenci vlastně splnit. Právě těmito podmínkami by se totiž měli odlišit od vysílatelů soukromých, neboli komerčních. Předem upozorňuji, že nejde v žádném případě o podmínky, jejichž splnění bude někdy v budoucnu po žadatelích případně požadovat regulátor. Jsou to podmínky z části vycházející z materiálu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání s názvem Komunitní média a z části vycházející z mých vlastních zkušeností provozem neziskové stanice.
Neziskovost: Každý žadatel by měl být neziskovou organizací. Podle nového občanského zákoníku by tedy právní formou žadatele měl být spolek, ústav, případně obecně prospěšná společnost, byť zde už je to s otazníkem. Vyloučeny by měly být veškeré akciové společnosti, společnosti s ručením omezeným, zkrátka právnické i fyzické osoby, cílem jejichž ekonomické existence je primárně zisk.
Ekonomická připravenost: To je jedna z podmínek pro současné žadatele o licenci, ovšem u neziskových žadatelů bude muset doznat určitých změn. Neziskový žadatel by měl mít spíš reálnou představu, kde jaké prostředky může získat, než že by byl schopen doložit jejich reálnou výši na účtech. Sám totiž bude moci potřebné prostředky většinou získat až ve chvíli, kdy bude mít licenci v ruce.
Organizační připravenost: Tu by měl být schopen žadatel doložit v každém případě. Opět by se v ní ale mělo především jednat spíš o jakýsi důkaz, že je žadatel schopen uvažovat v rozumných intencích a tedy že ví, kolik lidí bude potřebovat a kde by je případně mohl sehnat. Konkrétní jména na všech pozicích od neziskových žadatelů asi čekat nelze a ani není důležité. U neziskových vysílatelů by měl být podstatný jakýsi základní realizační tým, který by neměl být menší než tři osoby, přičemž by tyto tři osoby mely mít rozdělené pravomoci tak, aby pokrývali programovou, finanční a technickou část projektu.
Ideová připravenost: Sice to zní hrozně, ale jde o jediný výraz, který zahrnuje obecnou představu o cílech projektu. Žadatel by zkrátka měl být nejen schopen doložit že ví jak na vysílání po technické stránce, ale především, že ví pro koho chce vysílat. Mnoho neziskových projektů totiž začíná pouze z čistého nadšení, a i když není na nadšení nic špatného, ba naopak, u neziskových projektů je potřeba, tak ale projekt postavený výhradně na nadšení musí zákonitě skončit nezdarem. Regulátor musí v tomto případě působit jako taková „máma“, která žadateli o neziskovou licenci nedovolí udělat zásadní botu jen ve jménu nadšení.
Rozhlasový řidičák: Tento bod vlastně úzce souvisí s předchozím. Už v materiálu RRTV je bod věnující se možnosti, že by jednou z podmínek pro získání licence bylo absolvování kurzu, který by žadatele připravil na veškeré záludnosti rozhlasového vysílání. Jde o nápad velmi rozumný, který by rozhodně neměl v praxi chybět.
Komunitní rozměr: Takový požadavek by se mohl objevit, vychází z logiky věci slova komunitní, osobně bych k němu byl ale víc než opatrný. V případě, že bude dotyčný projekt cílen na přesně danou komunitu, potom by se tento fakt měl objevit už v ideové připravenosti. Pokud půjde o primárně neziskový projekt, pouze se sekundárními komunitními prvky, potom by byl takový požadavek zbytečným nucením žadatele k vymýšlení pohádek.
Jistě existuje ještě řada dalších možných podmínek, které bych mohl popsat. Výše uvedené ale vidím jako specifické právě pro neziskový sektor. Veškeré další od nich lze buď odvodit, nebo odvodit od samotné logiky licenčního řízení. Tento článek neměl ani tak sloužit samotným budoucím žadatelům, ale spíš budoucím radním, zákonodárcům, ale i odborné veřejnosti. U neziskových projektů je totiž nutné pochopit radu specifik a na jejich základě k nim přistupovat. Pokud bychom brali nezisková média pouze jako další skupinu vysílatelů, kteří pouze negenerují zisk, potom by se sektor neziskových médií vybudovat nepodařilo.
