Může živě moderované rádio na internetu dlouhodobě přežít?

V posledním týdnu oznámila dvě internetová rádia, která sázela na plnoformátový program, ukončení vysílání. Jak Rádio Zlatka, tak Rádio 4U si byla v mnohém velmi podobná. Obě rádia vznikla z nadšení, obě se snažila nabídnout posluchačům podobný servis, jaký nabízejí rádia terestrická. Jejich konec otevírá otázku, zdali je reálné, aby plnoformátová stanice na internetu dlouhodobě přežila. A chtějí vůbec posluchači najít na internetu rádia, která nabízejí v zásadě totéž, co terestrické stanice?

Mezi lety 2000 a 2008 jsem se podílel na provozu nejprve Radia Strahov a později Radia Akropolis, které ze strahovského rádia vzniklo. Jednalo se o stanici, která měla se zmíněnými rádii 4U a Zlatka v základu hodně společného. Jednalo se o rádio, které primárně sázelo na internetové šíření, průběžně hledalo metody financování, které by mu dovolily přežít a nakonec svůj souboj s terestrickou konkurencí prohrálo. Právě na příkladu Radia Akropolis se pokusím přiblížit důvody ukončení provozu rádií Zlatka a 4U.

Okolnosti konce Radia Akropolis

Nejprve ale stojí za to, abych krátce připomněl, za jakých okolností vlastně ukončilo svůj provoz Radio Akropolis, které se zdálo být dlouhá léta téměř neotřesitelnou stálicí webcastingu v České republice. Respektive, rozhodně jsme se tak snažili tvářit.

Když jsme v roce 2008 ukončili vysílání Rádia Akropolis, měli jsme za sebou několik neúspěšných plánů jak se dostat do éteru, exodus řady moderátorů a redaktorů do Rádia Wave a mnohaletý boj s financováním provozu. Začátkem roku 2008 nám došlo, že sice můžeme existenci rádia udržovat téměř do nekonečna, nějaké peníze se téměř vždy podařilo sehnat, ale možnosti rozvoje stanice jsou téměř nulové. V té době jsme vysílali jak prostřednictvím internetu, tak prostřednictvím kabelových televizních rozvodů a nebylo příliš reálné se posunout kamkoli dál.

Primárním důvodem, proč jsme ale existenci Rádia Akropolis ukončili, byl Český rozhlas a jeho stanice pro mladé. Tedy terestrické stanici, financované z veřejných zdrojů jsme zkrátka nemohli dlouhodobě konkurovat a pokles poslechovosti byl víc než patrný.

První problém webcasterů – financování

Vzpomínkou na Rádio Akropolis jsem začal záměrně. Bylo totiž ukázkou všech pro i proti webcastingu. Stejně jako řada dalších internetových stanic i Radio Akropolis vzniklo z čistého nadšení. Jenže právě nadšení může být sice dobrým motorem ke vzniku, ale později nenahradí finanční stabilitu. Ta je při tom Achillovou patou většiny webcasterů a jinak tomu nebylo ani u Akropole.

V našem případě bylo financování stanice řešeno vicezdrojově a jen díky tomu se dařilo stanici přežívat. Nebýt kombinace grantů a partnerů, nepřežila by Akropole ani jeden jediný rok. Záhy po přesunu z čistě studentského prostředí Strahovských vysokoškolských kolejí do Paláce Akropolis jsme totiž zjistili, že financování z reklamy je naprosto nereálné. Zadavatelé měli jen pramalý zájem a ještě menší důvěru v internetové vysílání. I když se tento přístup velmi zvolna měnil, bylo nemyslitelné financovat provoz pouze z reklamy.  V porovnání s terestrickými stanicemi totiž vycházela reklama ve vysílání internetového rádia, v přepočtu na zásah jednoho tisíce posluchačů, jako nesrovnatelně dražší.

Problém financování byl nepochybně i za ukončením vysílání rádií Zlatka a 4U. V jejich případě byla situace dokonce o něco složitější, než v případě Radia Akropolis. Tyto stanice totiž, pokud vím, nikdy nesázely na granty, ale snažily se financování řešit pouze kombinací reklamy a partnerů. O reklamě už řeč byla. U partnerů se krátce zastavím.

Nestálost partnerů financujících internetová rádia

Není nic nestálejšího a nejistějšího než je partner, který financuje internetové rádio. Jen málokterému totiž časem nedojde trpělivost s bezednou rozhlasovou dírou, která polyká peníze a partnerovi téměř nic nepřináší. Jedinou vyjímkou, kterou lze v Česku najít, byl vztah mezi Dance rádiem a společností Czech Computer.  Právě tato společnost se totiž stala partnerem projektu tanečního rádia a bez ní by Dance rádio nevzniklo.

V tomto případě ale nešlo o vztah čistě obchodní. Hlavní roli hrálo nadšení majitele Czech Computer pro taneční hudbu a jen díky tomu mohlo Dance radio přežít léta své internetové existence.

Bohužel, podobní partneři z nebe nepadají a firem, které si mohou dovolit financovat rozhlasovou stanici je po čertech málo. Celkově lze tedy říci, že udržet financování internetového rádia ve stavu, který by bylo možné nazvat stabilním je, ne-li nemožné, tak alespoň rovnající se malému zázraku.

Druhý problém webcasterů – posluchači

Jak už jsem zmínil, většina internetových stanic vzniká z čistého nadšení. Nadšení s sebou ale také bohužel přináší nekritické přesvědčení, že „to co děláme je jedinečné a skvělé“. Jinak řečeno, většině provozovatelů internetových stanic chybí zdravá sebereflexe. To se projevuje na chodu rádia nejen pozitivní aktivitou nadšenců, ale často také negativně. Třeba při sestavování programu.

Opět se pro příklad mohu obrátit ke vzpomínkám na Radio Akropolis. Ze začátku jsme byli přesvědčeni, že protože nabízíme tak jedinečný program, měli by jej posluchači houfně vítat. Bohužel, posluchači si totéž nemysleli. Zvlášť v dobách působení rádia ještě na pražských strahovských kolejích nebyla vyjímečná situace, kdy ve studiu bylo víc lidí, než posluchačů. Později, v Paláci Akropolis, jsme sice začali věnovat programu daleko větší péči, ale stále se ukazovalo jediné. Pokud je program tvořen na jakémkoli jiném základě, než je posluchačský zájem, nemá naději na úspěch.

Bohužel, řada stanic, jejich programovou náplň nevyjímaje, vzniká na základě tužeb otců zakladatelů a nikoli tužeb posluchačů. Rádia Zlatka a 4U byla klasickým příkladem. Založit program rádia na formátu, který velký broadcaster opustil, protože se mi po něm stýská – tak tomu bylo u Rádia Zlatka – je prostě nejistá sázka do loterie. V tomto případě zdá se nevyšla.

Touha po vlastní stanici je jako sázka do loterie

Touha po vlastní stanici, která bude hrát muziku, která otcům zakladatelům chybí, stála i za Rádie 4U. A opět, proč by ne. Ovšem ani zde nakonec hudební zacílení na devadesátá léta nakonec nebylo tím, po čem by posluchači hladově skočili.

Tato dvě rádia nebyla ale zdaleka jedinými. Podobně vzniklo například i internetové vysílání rádia Limonádový Joe, i když zde hrály roli i jiné faktory, především touha provozovatele ukázat Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, že to jde i bez ní. Velmi unikátním truc podnikem byla i internetová existence někdejšího brněnského rádia Valc. Ale vraťme se zpět k posluchačům.

Co čekají posluchači od internetových stanic?

Co vlastně posluchači internetových stanic chtějí? I když je to paradoxní, tak buď nic jiného, než to co znají z éteru, ovšem to si najdou u internetového vysílání terestrických stanic, nebo maximální počet úzce formátovaných hudebních streamů, což je ovšem bez stabilního finančního zázemí neufinancovatelné.

Jistě, před nějakými deseti lety, kdy byla nabídka terestrických stanic o něco omezenější než je dnes, bylo možné přijít s novým formátem a nabídnout ho na internetu v podobě klasického moderovaného programu. Dnes lze takový formát, který by byl při tom dostatečně široký a neoslovil pouze pár stovek posluchačů, najít jen těžko.

S posluchači ale souvisí i další problém. Tím je sen všech webcasterů, vytvořit si vlastní komunitu. Přesvědčení, že je program našeho internetového rádia jedinečný, vytváří ideální půdu pro snahu o tvorbu komunity. Problém je ovšem v tom, že v desetimilionovém Česku je nás tak nějak málo a ještě méně je těch, kteří by platili za něco, co mohou mít zdarma. Když potom propojíme už tak malou skupinu těch, kteří ochotni přispívat jsou, se skupinou příznivců toho či onoho internetového rádia, vychází číslo blížící se nule. Na tom skončil například i pokus Rádia 4U, o to, aby posluchači přispívali na provoz rádia.

Třetí problém webcasterů – internet

Zní to jako pěkný nesmysl, ale paradoxně je to tak. Už před deseti lety jsme si v Radiu Akropolis říkali, že internet převálcuje vzduch, jenže ono to není tak úplně jednoduché. Internet se jako platforma pro šíření signálu chová především výrazně jinak, než vzduch, nebo než kabel.

Internetový posluchač není zvyklý počkat si na svou oblíbenou písničku a ještě za ni být moderátorovi vděčný. Chce svou skladbu slyšet hned, ideálně mít i možnost si ji stáhnout, poslechnout znovu, nebo si sestavit svůj vlastní playlist.

Sami asi cítíte, jak tohle všechno nekoresponduje s klasickým pojetím plnoformátového rádia. Jenže řada internetových rádií se plnoformátový program pokouší posluchačům nabízet. Byť to říkám nerad, tak všechno vlastně nasvědčuje tomu, že za dlouhodobým neúspěchem internetových rádií si stojí rádia sama. Plnoformátový program je zkrátka dinosaurem, který se hodí pro terestrické vysílání. Na internetu je akceptovatelný, pokud jde o streaming terestrického rádia. Od čistě internetových projektů, ale posluchači čekají něco navíc, a pokud to nedostanou, projekt končí.

Jenže ono je kontinuální, plnoformátové vysílání prostě neodolatelné. Chápu to. Mikrofon je mikrofon a živé vysílání má neopakovatelné kouzlo. Proto se nepochybně objeví další nadšení provozovatelé, kteří budou na internetu zkoušet své štěstí. A je to v pořádku. Třeba se některému z nich podaří prorazit do vysněných éterických výšin tak jako se to částečně povedlo tanečnímu rádiu SeeJay.