REFLEXE – Na slovenském trhu nelze čekat revoluci. Včerejší veřejná slyšení žadatelů o frekvence před slovenskou Radou pro vysílání a retransmisi nepřinesla žádné překvapení. Výsledek sice bude znám až příští týden, již dnes ale můžeme více-méně odhadovat, k jakým závěrům slovenští radní dospějí.
Včerejší dění, které jsme podrobně přenášeli na RadioTV přímo z Bratislavy, ukázalo, že slovenské licenční řízení funguje vlastně jako kolo štěstí. Kdo není přítomen na trhu, má jenom pramalou šanci se tam dostat a skutečně prosadit. Kdo je tam dlouhodobě, ten si může užívat své nekonečné minuty slávy.
Slovenský mediální, a zvláště rozhlasový trh, je úplně jiný než ten český, a to ve všem. Od udělování licencí až po faktickou samoregulaci trhu, kde se oficiální regulátor dostává dobrovolně do polohy statisty. Podobný dojem v nás zanechaly i včerejší veřejné slyšení žadatelů o rozhlasové frekvence. Byť se jednalo o dvě velice lukrativní frekvenční sítě (jednu celoplošnou a druhou multiregionální), žádný z provozovatelů si nedovolil jít proti svým konkurentům, kteří obhajovali své licence v soutěži. Byť jim končila platnost, byť již jednou byly prodlouženy.
Ve zdravém konkurenčním prostředí by se o volné frekvence svedl tuhý boj, kde by regulátor mohl odpovědně posoudit nabízené projekty, a na základě minulých zkušeností i odhadnout, nakolik je jejich plnění reálné. Jenže včera jsme byli svědky něčeho jiného. Rádio Okey i HIT FM se o většinu svých frekvencí hlásilo samo, a jediný, kdo si dovolil alespoň trochu vzdorovat, byl veřejnoprávní Slovenský rozhlas. Tomu někteří členové (zvláště předsedkyně Rady) dali zřetelně najevo, že nepovažují jeho postup za férový vůči konkurenci. Jako kdyby si kdokoliv nemohl požádat o frekvence, které budou zanedlouho majetkem státu (a které stát přes svého regulátora znovu dává do veřejné soutěže).
Vstřícnost vůči existujícím provozovatelům
Právě přílišná vstřícnost vůči současným provozovatelům je dlouhodobou bolístkou slovenské regulační Rady. Uvnitř trhu, v rámci slovenské asociace provozovatelů ANRTS, se vytvořili nepsané gentlemanské dohody, které si regulátor osvojil. A to tak, že verbálně napomíná nové žadatele, kteří je nerespektují (a jelikož nejsou zastoupeny v asociaci, ani je logicky nemusí respektovat). Rada pro vysílání tak víceméně toleruje dlouhodobé status quo na slovenském trhu a připouští jeho faktickou monopolizaci současnými vysílateli, aniž by se museli v budoucnu obávat jakékoliv nové silnější konkurence.
Jedinou cestou, jak je možné proniknout na jinak neoficiálně uzavřený trh (bez koupě některého z existujících hráčů), je vlastní koordinace frekvencí. Ty Rada zpravidla, znovu na základě nepsané a legislativně ničím nepodložené dohody, přiděluje provozovatelům, kteří koordinace iniciují. Tímto způsobem se hlavně silné multiregionální stanice rozšiřují bez omezení, aniž by probíhala skutečná veřejná soutěž.
Kdyby alespoň slovenská Rada toto pravidlo důsledně dodržovala, mohl by si být každý hráč jistý, že dostane frekvenci, do které investuje nemalé prostředky. Jenže neplatí to vždy. Před půl rokem odmítla Rada vpustit na trh nové lokální rádio 106.9 v Košicích, a jím koordinovanou frekvenci udělila konkurenčnímu Rádiu Košice, které se v rozporu s tolik zdůrazňovanými gentlemanskými pravidly o ni přihlásilo, ačkoliv ji moc nepotřebovalo, protože již jednu frekvenci v Košicích má. Jenže nejlepší konkurence je žádná konkurence. Pikantní na celém příběhu je, že ani svou první frekvenci si Rádio Košice nezkoordinovalo samo.
Veřejně prezentovaná náklonnost k Rádiu Okey
Nejen tato rozhodnutí vytvářejí na slovenském trhu dojem, že existuje skupina „rovných a rovnějších“ vysílatelů, alespoň v očích Rady. Jak jinak si máme vysvětlit například přehnaně pochvalná vystoupení některých radních při včerejší prezentaci celoplošného Rádia Okey, které vlastní skupina Lagardere? Předsedkyně Rady Valéria Agócs čtyřikrát vyslovila veřejnou pochvalu předloženému projektu Rádia Okey a v některých situacích doslova nahrála zástupcům tohoto rádia na smeč, ačkoliv jejich projekt, při vší úctě, nebyl ničím výjimečný v porovnání s tím, co již na trhu celoplošných stanic existuje. To, že má rádio Okey svůj etický kodex, to, že má příjemný slogan, to, že investuje miliony korun ročně do programů ve veřejném zájmu (hlavně do zpravodajství a publicistiky), a to, že žádá jen o ty frekvence, které v současnosti využívá, to nejsou pozitiva, které by ostatní projekty neměly. Jenže právě jejich přehnané vyzdvižení předsedkyní Rady způsobilo, že prezentace Rádia Okey vyzněla nejpozitivněji, zatímco menší žadatelé se u stolu mnohem více „zapotili“.
Své by mohli vyprávět zástupci Rock Jam rádia. V jejich případě se předsedkyně Rady zachovala zcela opačně. Nepřímo jim vytkla, že se snaží vstoupit na trh, aniž by si zkoordinovali vlastní frekvenci, a vyzvala je, pokud mají zájem, aby tak v budoucnu učinili, protože jde o „nejelegantnější a nejetičtější způsob“ jak se dostat do éteru. A dodala, že pak se mohou ucházet i o frekvence po jiných stanicích. A výsledný dojem? Nejenže je koordinace vlastní frekvence výraznou nepsanou výhodou pro žadatele, ale ucházení se o „cizí“ frekvenci (byť koordinovanou na mezinárodní konferenci v Ženevě) je v očích Rady interpretováno téměř jako zrada.
Slovenský rozhlas není gentleman
Celkem zajímavý přístup projevili zástupci veřejnoprávního Slovenského rozhlasu. Přihlásili se o téměř všechny frekvence, které byly k dispozici. A důvod? Zákon to přece umožňuje, tak proč to nezkusit? Předsedkyně Rady se zeptala, jestli si rozhlas uvědomuje, že svým přístupem by mohl zlikvidovat dvě soukromá rádia. A pak si položila řečnickou otázku, zda-li si to vůbec může veřejnoprávní rozhlas dovolit…
Z našeho pohledu je ale postup Slovenského rozhlasu zdárným příkladem, jak by měla veřejná soutěž vypadat, aby nebyla přítomna jen na papíře. Čím víc žadatelů se o nějakou frekvenci uchází, tím lepší může být vítězný projekt, a tím kvalitnější je přínos pro posluchače. A na ten by měla regulační rada, i v rámci zákonných možností, obzvláště dbát.
Rada má nyní možnost optimalizovat využití kmitočtového spektra
Současné licenční řízení je ideální možností pro slovenského regulátora, aby udělal pořádek mezi frekvencemi soukromých vysílatelů, a odstranil zbytečné plýtvání frekvencemi na základě některých nepříliš šťastných rozhodnutí z minulosti. Například, právě Rádio Okey má na východním Slovensku dvě silné ženevské frekvence v Prešově a Bardejově, které se vzájemně výrazně překrývají. Podobný překryv je v jednom případě i na západě. Autor tohoto článku nemá nic proti tomu, aby tento provozovatel pokračoval v úspěšném tažení slovenským éterem, ale ať k tomu využívá jen ty frekvence, které skutečně potřebuje (tato výtka se přitom zdaleka netýká jen Rádia Okey). Jelikož mu licence končí, technický odbor Rady může zapřemýšlet, kolik z jeho kmitočtů je pro současné pokrytí optimální, a jaké kmitočty by mohlo Okey bez ujmy přenechat jinému provozovateli.
V příštích letech budou končit licence i dalším téměř celoplošným rádiím. Podobné „uklízení“ by pak stejně mohlo proběhnout i u nich. Pokud ale proces optimalizace využití kmitočtového spektra nezapočne již teď, v pozdějších případech může být po tomto precedensu již pozdě.
