Problematický §20 mediálního zákona v sobě skrývá mnohé nejasnosti. Nejasnosti mezi provozovateli vysílání a Radou RTV. Bludný kruh je spuštěn a na jeho konci nečeká podle Michala Zelenky nic, než dlouhá fronta broadcasterů, čekajících na nehostinné mříže psychiatrické léčebny s kartáčkem na zuby v kapse.
Můžete prosím pro naše čtenáře vysvětlit problémy, které se týkají paragrafů 20 a 21 nového mediálního zákona?
Potíže jsou s § 20. Jeho název zní „Omezení a změna územního rozsahu vysílání“. Některá jeho ustanovení jsou jasná, například, že Rada může omezit rozsah vysílání, jestliže provozovatel nevysílal 90 dnů nebo efektivně nevyužíval kmitočet. Dále na základě závazku vyplývajícího z mezinárodní smlouvy. To je poměrně jasné. Potíže nastávají jako vždy tam, kde Rada něco udělat může, tedy provést tzv. volné správní uvážení. Jedná se o odstavec (3) kdy „Rada může v nezbytných případech se souhlasem provozovatele provést změnu technických parametrů vysílání (kmitočtu, výkonu nebo efektivní výšky antény), pokud se tím zásadním způsobem nezmění územní rozsah vysílání“.
Jak se však (naposledy) v Plzni ukázalo, problémy s chápáním definic mají velké důsledky. Co je potom „nezbytný případ“ a co „zásadní způsob“?
Ano, přesně tak – jde o to, co je „nezbytný případ“ a „zásadní způsob“. Tyto termíny jsou tak ohebné, že je lze napasovat takřka na všechno. Takže Rada vypisuje kmitočty k územnímu rozšíření, které získá od Českého telekomunikačního úřadu. Samotnou žádost o přidělení takového kmitočtu lze samozřejmě považovat za „souhlas provozovatele“. Žadatelů je vždycky více a není vůbec jasné, na základě čeho je pak kmitočet přidělen. Děje se tak proto, že tento případ byl nezbytnější nebo proto, že byl územní rozsah změněn méně zásadně? Tyto otázky by šlo do značné míry zodpovědět dopředu, pokud by existovala nějaká deklarovaná koncepce rozhodování. Ale opravdu jen do značné míry, protože jsou zde vždy nějaké okolnosti, které nelze beze zbytku předpovědět a dva případy jsou zřídkakdy stejné. Provozovatelé však podnikají a spuštění každého dalšího kmitočtu více či méně ovlivňuje dosahy stávajících. Proto tolik nervozity.
Lze tedy tento paragraf aplikovat i na tolik diskutované vypsání licenčních řízení na další pražské kmitočty? Právě v souvislosti s nimi totiž v Plzni zazněl názor radních, že ani nečekali takový zájem, resp. že doufali, že o tak špatný kmitočet se nepřihlásí tolik provozovatelů..
Právě poslední odstavec § 20 říká, že jiným způsobem nelze územní rozsah měnit, což znamená, že zásadnější změny je třeba licencovat. Vypsání tří rušených a hlavně rušících kmitočtů pro licenční řízení na Prahu vyvolává podezření, že technický odbor Rady a Rada samotná není schopna rozeznat kvalitu kmitočtu, na kterém se dá provozovat licence. Argument, že kdyby se jednalo o tak nekvalitní kmitočty, nepřihlásilo by se 17 žadatelů neobstojí. Kromě bláznů, kteří nevědí co činí, se musí přihlásit všichni, kteří budou rušeni a všichni, kteří v Praze vysílají, čistě z pudu sebezáchovy vyplývajícího z konkurenčního prostředí.
To však znamená, že začne obvyklý koloběh – dokrývače, rozšíření, nové žádosti.
Samozřejmě. Ti, kteří licenci na nekvalitní kmitočty získají, se pak budou domáhat přidělení nějakých dalších, aby vůbec mohli existovat a bludný kruh nikdy neskončí. Je zde ještě jiný problém. Provozovatel si kmitočet nějak sežene sám, zasadí se o jeho koordinaci a změření. Zejména letové zkoušky, které jsou někdy nezbytné a všechny další souvislosti mohou být velmi nákladné. Provozovatel si o takový kmitočet požádá spolu s předáním kompletní dokumentace. Stává se, že Rada jej přidělí někomu jinému. Dovedu si představit, že neuspokojený žadatel si vezme občanku a kartáček na zuby a odkráčí do léčebny v Bohnicích.
Děkuji za rozhovor.
K problematickým paragrafům 20 a 21 směřovaly i Vaše dotazy směrem k RRTV na mediálním panelu v Plzni. Byl jste s odpověďmi radních spokojen?
Nebyl.
