Asi popáté už se jeden diskutující z Neviditelného psa domáhá, abych napsal, jak to bylo s rádiem Radiohrad. Nejenom on zřejmě žije v představě, že tomuto rádiu bylo ublíženo a že za to mohla Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). Protože případem Radiohradu před rokem při odvolávání rady šermovali i někteří poslanci, třeba ministr kultury Pavel Dostál, stojí za to si připomenout, co, jak a proč se před třemi roky stalo.
O neudělení licence Radiohradu
Koncem roku 2001 měla doběhnout platnost dvaceti osmi rozhlasových licencí, mezi nimi i licence Radiohradu. RRTV proto s dostatečným předstihem vyhlásila sérii licenčních řízení. Přihlásilo se celkem 71 žadatelů. Naprostá většina z provozovatelů, kteří tehdy licenci obhajovali, ji nakonec skutečně obhájila. Pouze tři v soutěži neuspěli, mezi nimi byl i provozovatel Radiohradu. Do řízení o kmitočtovou síť, na které dosud Radiohrad vysílal, se přihlásilo více zájemců. Jak si provozovatel Radiohradu Milan Rašík během slyšení počínal, popsal snad nejlépe Radek Dresler z internetového serveru RadioTV. Napsal tehdy, cituji volně, že pan Rašík se před radu dostavil jak na porážku. Nikoho nepřesvědčil. Že v náročné konkurenci svoji licenci nakonec neobhájil, tak vlastně ani příliš nepřekvapilo.
Každopádně platí, že proběhlo zcela regulérní licenční řízení, jehož vítězem se stala společnost Juke Box (rádio Čas). Komplikace nastala až o něco později. Celé licenční řízení proběhlo ještě v režimu starého zákona o vysílání (468/91 Sb.). Teprve poté – 4. 7. 2001 – vstoupil v platnost nový mediální zákon (231/2001 Sb.). Problém je v tom, že tato norma přinesla novinku v podobě tzv. „automatického“ prodlužovaní licencí. A licenční řízení se vždy dělá s předstihem, aby případný nový provozovatel měl dostatek času na přípravu vysílání. A tak se stalo, že pan Rašík, který sice v licenčním řízení konaném v první polovině roku 2001 neuspěl, ale kterému platnost jeho licence končila až koncem roku, si později – už v režimu nového zákona – pro změnu požádal o „automatické“ prodloužení. Rada se tak ocitla před neřešitelným problémem. Radiohrad měl podle nového zákona skutečně nárok na automatické prodloužení licence. Jenže podle starého zákona byly kmitočty spojené s touto licencí již předtím – zcela regulérně – přiděleny jinému provozovateli. Ve výroční zprávě RRTV za rok 2001 se o tom píše: „V případě zamítnutých žádostí společnosti Valc, a. s. Brno a p. Milana Rašíka o prodloužení platnosti licence, které byly podány v souladu s novým mediálním zákonem, zabránila prodloužení licence objektivní překážka nepředvídaná novým mediálním zákonem, a to skutečnost, že Rada neměla k dispozici vysílací kmitočty, protože v souladu s předchozí právní normou byly přiděleny jinému provozovateli.“
Pan Rašík se poté logicky a dá se říct, že i vcelku oprávněně obrátil na soud. Jenže rozsudek nic nevyřešil, naopak celou věc ještě více zamotal. Soud samozřejmě rozhodl ve prospěch pana Rašíka, když konstatoval, že podle platného (nového) zákona skutečně má nárok na „automatické“ prodloužení licence. S problémem, kde vzít potřebný kmitočet se však paní soudkyně – na rozdíl od rady – trápit nemusela. V odůvodnění napsala, že rada prý měla předvídat, že nový zákon v budoucnosti vstoupí v platnost. Jinými slovy: podle paní soudkyně měla rada rozhodovat nikoli podle v té době platného (starého) zákona, nýbrž podle (nového) zákona, který někdy v budoucnosti měl teprve vstoupit v platnost. Co na tom, že nikdo přesně nevěděl, kdy to bude a jestli to vůbec bude. Že je to nesmysl? Ano, jistě. Ale oštemplovaný soudem.
Kde se tedy stala chyba, když svoji pravdu má rada, pan Rašík i soud? Jediný, kdo mohl neřešitelné patálii předejít, byli poslanci. To by je ovšem muselo napadnout do přechodných ustanovení nového mediálního zákona vtělit paragraf, který by podobný souběh nároků předem ošetřoval. Koaliční poslanci se věci nakonec skutečně chopili. S tvrzením, že rada prý nerespektuje rozhodnutí soudu, ji mlátili po hlavě.
Radiohrad ještě jednou
původně samostatný článek, který vyšel jako reakce na diskuzní fórum pod prvním článkem na serveru Česká média
Kauza Radiohradu asi nemá tu superdůležitost, aby si ještě po třech letech zasloužila opakované rozpitvávání v médiích. Vracím se k ní ještě jednou nikoli kvůli ní samotné, ale kvůli některým – pro podobný typ diskusí bohužel naprosto charakteristickým – reakcím, jež můj článek Jak to bylo s Radiohradem vzbudil jak v Českých médiích tak na Neviditelném psu. Je to totiž docela hezká názorná ukázka mimoběžnosti diskuse, jak se v Česku obvykle vede.
Jeden diskutující si dal tu práci a vyhledal termíny, ve kterých se rodil nový mediální zákon (231/2001 Sb.): první čtení 29.11.2000, druhé čtení 5.4.2001, třetí čtení 10.4.2001, vrácení prezidentem 7.6.2001, přehlasování prezidenta 26.6.2001, vejití v platnost 4.7.2001. A proti tomu staví termín ukončení příjmu přihlášek do inkriminovaného licenčního řízení 20.2.2001, tzn. v době, kdy zákon již prošel prvním čtením, a ukončení licenční řízení v květnu, tzn. v době, kdy byl zákon již schválen parlamentem a čekalo se na podpis prezidenta.
Což o to, je to záslužná mravenčí práce takhle pátrat po termínech a srovnávat je, problém je v tom, že vůbec nemají primární souvislost. Rada licenční řízení nevyhlašovala s ohledem na stav projednávání nového mediálního zákona, ale jen a pouze s ohledem na termín ukončení platnosti stávajících licencí koncem roku 2001. Paragraf 15 tehdy platného zákona (468/91Sb.) pod sankcí odejmutí licence totiž novému držitele předepisoval zahájit vysílání do 180 dnů od získání licence. Pro případ, že by v licenčním řízení uspěl někdo nový, tedy rada licenční řízení vyhlašovala v takovém předstihu, aby je bylo možné ukončit půl roku (180 dní) před vypršením platnosti licencí starých. Dělala to tak vždy, nikoli pouze v případě Radiohradu.
Jiní diskutéři zase mají představu, že RRTV je parta prosťáčků, kteří ani netuší, že se přijímá nový zákon, a proto na to neberou ohled. Ponechme stranou, že rada je v legislativním procesu jedním z připomínkových míst, podstatná je jiná věc. Předpovědět, kdy, zda vůbec a když ano, tak v jaké podobě bude nový mediální zákon přijat, bylo v roce 2001 hádáním z koule. Mediální zákon byl jedna z nejkotroverznějších norem období opoziční smlouvy. Ve sněmovně se o něj vedla dlouhá válka. Totéž se očekávalo v senátu, kde však zákon nakonec překvapivě proklouzl vcelku hladce. Pak zákon zase nepodepsal prezident, takže šel zpátky do sněmovny. Ve sbírce zákonů již schválená norma vyšla překvapivě o několik týdnů dříve, než se očekávalo. Ale ať už byly osudy nového zákona jakékoli, nic to nemění na neoddiskutovatelném faktu, že vše, co odehrávalo okolo onoho licenčního řízení, probíhalo v režimu zákona starého.
Rada si přesto velmi dobře uvědomovala, že ať nakonec rozhodne jakkoli, bude to vždycky špatně. Když dá (s ohledem na nový zákon, který někdy v budoucnosti vstoupí v platnost) licenci panu Rašíkovi, poškodí ostatní účastníky řádného licenčního řízení, protože pan Rašík nejlepší prostě nebyl, a o tom snad žádné pochybnosti nejsou. Když naopak licenci udělí tomu, kdo z licenčního řízení vyšel jako nejlepší, zadělá na problém, protože se dá očekávat, že pokud nový zákon mezitím vstoupí v platnost a bude obsahovat tzv. „automatické“ prodlužování, využije pan Rašík (případně kdokoli jiný) nově nabízenou šanci. Všechny dlouhé diskuse během rozpravy o udělování licencí, ale vždycky nakonec skončily u odpovědi na zásadní otázku, který zákon v daný okamžik platí. A platil starý zákon.
Další z diskutujících zase osočuje radu, že si vytipovala „snadný terč“, aby stihla licenci „zašmelit“. Je to klasická ukázka záměny příčiny a následku. Snadný terč si přece nevytipovala rada, ale ostatní broadcasteři, respektive žadatelé, kteří se v podobné soutěži naprosto neomylně (a dravě) vrhají na nejslabší kusy ve stádu. Proč se nikdo další kromě stávajícího provozovatele nepřihlásil kupříkladu do – ve stejném období probíhajícího – licenčního řízení o kmitočty rádia Zlín, pardubického Profilu nebo plzeňského FM Plusu? No asi proto, že si zcela správně vyhodnotil takřka nulovou pravděpodobnost úspěchu a spočítal si, že by to byly vyhozené peníze a promarněný čas. Naopak naprosto neomylně se dravci seběhnou vždy, když vycítí krev. Vinit z toho radu je absurdní.
Obávám se však, že ani tento článek na obvyklé mimoběžné diskusi vůbec nic nezmění. Racionální argumenty ani fakta některé typy vášnivých internetových diskutérů příliš nezajímají. Kombinace politické předpojatosti, slepé uhlířské víry, nedostatku informací, případně frustrace z vlastního neúspěchu a někdy bohužel i nezměrné hlouposti je nezničitelná.
