VOLUME DOPRAVA? – Sportovní zážitky v éteru

Po 14 dnech opět přichází ke slovu seriál mapující zajímavé počiny rozhlasových vysilatelů. Dnes se vydáme k vděčnému tématu – sportu. Do hledáčku tentokrát míří dva veřejnoprávní programy a jeden komerční, konkrétně Sportžurnál (ČRo 1 Radiožurnál), Sport’s Take (Radio Wave) a Sportbar (Frekvence 1).

Kromě samotné recenze přikldáme ke všem pořadům i playlist celého vysílání, které jsme hodnotili. Bohužel se nám zatím nepodařilo získat playlist pořadu Sport’s Take Rádia Wave. Pokud jej dostaneme na e-mail, rádi jej tu zveřejníme. Děkujeme tímto rádiu Frekvence 1 za poskytnutí svolení publikovat krátkou (námi vytvořenou) ukázku z pořadu Sportbar. U veřejnoprávních pořadů jsme využili archivu vysílání, proto odkazujeme přímo na jejich stránky.
 

Sportžurnál – ČRo 1 Radiožurnál – pondělí 20.dubna 2009 (čas: 19:00 – 20:00)

Jako první přichází ke slovu nejstarší ze všech. Jeden z mála pořadů, který přežil loňské programové zemětřesení, patří k pilířům veřejnoprávního rádia. Hned na úvod jsem se na svá bedra uložil asi až moc těžké břemeno. Hodnotit kultovní pořad bude velmi obtížné. Snadné úkoly ale nebudí výzvu. Tak vzhůru za sportem.

Sportžurnál – poslechněte si záznam pořadu 

Kvalita je hlavním kritériem, bezesporu. Petr Bürger je opravdovým profesionálem. Na síle mu dodává fakt, že je sám sportovcem, tedy alespoň to uvádí na svém webu (zajímá se o golf). Vytýkat nějaké drobnosti tu nemá smysl. Večerní vysílání veřejnoprávního média dělá rozhodně čest, profesionální výkon hoden nejvyšší mety. Chápu, že na komerčním rádiu by mu mohl být vytýkán trochu šedivý a monotónní hlas. Přesto se ke zpravodajskému pořadu hodí. Náplň pořadu lze hodnotit opět více než kladně. Obsahově bohatý pořad pokryl největší události dne. Ačkoli jich bylo opravdu velké množství, našel se prostor prozkoumat jistá témata do hloubky. Nejsem sice sportovní fanoušek, sporty sleduji většinou jen ty opravdu populární a na plné čáře, ovšem pro sportovní fandy lačné po informacích není co dodat. Výsledkový servis zaznamenal opětovně vše, co se od něj čekalo.

Další výhodou veřejnoprávního média je absence reklam (tedy nějaké tu jsou, ale je jich poskrovnu). Sponzorovaný vzkaz o tom, kdo nám přináší sportovní přenosy, se přežít dá. Večer patří jen skalním příznivcům rozhlasu, proto reklama opravdu téměř chybí. Tím ale končí chvála veřejnoprávního pořadu. Největší slabinou celého vysílání je neoddiskutovatelně hudební složka. Večerní vysílání většinou zapínám až po deváté při hlavním souhrnu dne. Přes den hudebně „otravuje“ (odpusťte mi to slovo) Jarek Nohavica, který nám třikrát denně tvrdí, že z něj bude starý muž, nebo Petr Kolář pějícím o svých „Proudech“. Podobných hrůz jsem byl naštěstí ušetřen. Neříkám, že rozhlas nabídnul skvosty, na něž by nikdy nezapomněl, ale nenutily mne přepínat.

Celkem osm songů hrajících během hodiny mě utvrdilo v názoru, že playlist příliš velký není. Všechny písně byly natolik známé, že jsem nepotřeboval  komentář Petra Bürgera k jednotlivým interpretům. Ani jednou v hodině moderátor neoznámil, jaká hudba hraje. Důvody jsou zřejmé, nejsou hlavní náplní hodiny. Navíc jsou opravdu notoricky známé, inu posuďte sami v přiloženém playlistu. Vyzdvihuji Sarah Connor. A jsem rád, že zazněl i například Kryštof, ale i tato písnička má slabinu, není to ovšem její chyba. Česká rádia svým omíláním i krásnou písničky znepříjemní. Celý pořad ale hodnotím kladně, nadstandardní úroveň mluveného slova zastíní hudební nedostatky.

Sportbar – Frekvence 1 – úterý 21.dubna 2009 (čas: 17:00 – 18:30)

10.březen loňského roku zavál do českého éteru nového moderátora – olympijského vítěze ve skoku na lyžích – Aleše Valentu. Kompletní přeprogramování Frekvence 1 s sebou přineslo i odpolední sportovní pořad. Pojmenovat tento pořad pár slovy by možná šlo – „komerční Sportžurnál“.Tím ale podobnost snad úplně končí.

Sportbar – poslechněte si krátkou ukázku 

Nejsilnější a zároveň nejslabší složkou pořadu je samotný moderátor. Programový ředitel Frekvence 1 Mirek Škoda vsadil na sportovce zvučného jména. Možná z prvních pořadů nikdy nečekal nějaké zázračné vystupování. Postupem času by se však moderátor měl se svým působištěm sžít. Nevím, jestli je to konkrétně příklad Aleše Valenty. Mluvený projev se od počátků zlepšil, o tom žádná. Závěrečná věta úvodní vstupu mě však zaručeně vždy irituje: „Já jsem Aleš Valenta a tohle je Sportbar Frekvence 1“. Osobně na mě věta působí dojmem: „JÁ jsem někdo… a pak jste až vy.“ Nechci moderátorovi křivdit, jeho ego bude určitě velké, zároveň posluchače určit urazit nechce. Aby toho nebylo málo, větu opakuje i v samotném závěru. V úterním vydání ale na konci chyběla, vlastně moderátor se s posluchači ani nerozloučil.

Náplň pořadu splňuje vše, co masový konzument rozhlasového trhu očekává. Zde nastává silná stránka moderátora, díky jeho profesnímu zaměření má mezi sebou hodně kolegů, na které se může v případě potřeby směle obrátit. Tak tomu bylo i v tomto vydání pořadu, kdy hostem (předtočeným) na telefonu byl Dominik Hašek. Aleš Valenta s ním řešil jeho návrat na ledovou plochu. Nastává tu ale možnost, že se jednalo o záznam z tiskové konference. Na obranu nutno podotknout, že se hosté objevují přímo ve studiu, nebo živě na telefonu, ať to už v minulosti byla Kateřina Neumannová nebo Jakub Janda. Se Sportbarem nastává i problém, že ne vždy má „hvězdný“ moderátor na svou rozhlasovou práci čas, ke slovu se dostanou méně známí kolegové. Myslím, ale že se poslední dobou situace zlepšuje.

Úterní Sportbar se zaměřil právě na Dominika Haška a prohru fotbalistů Slávie s Kladnem. Monitorování aktuálních sportovních výsledků pokrývá stanice zdatně. Zbytek pořadu „vyplňují“ názory posluchačů. Právě na kontaktní formu rádio směřuje. Vlastně už samotný název v sobě „klábosení“ u baru obsahuje. Ani zde nevynechám hudební složku pořadu. Ta už své dominantní postavení ve Sportbaru má. Ani Frekvence 1 nenabízí nic světoborné – kousky, které neurazí. Z playlistu je znát mírný odklon od zaběhnutého formátu „oldies“, ten zavedla Bára Tachecí. Frekvence 1 hraje nyní i novější kousky – Enrique Iglesias (Do You Know). Ovšem rádio dává až příliš na odiv, že hraje tyto nové kousky, opakuje je několikrát týdně. Stejná záležitost jako Tereza Kerndlová (Anděl) – víkendové odpoledne, pondělní ráno a úterní večer. Přesto hudba přispívá k dobré náladě, zkazit ji mohou snad jen Nedvědi s Kohoutem, závěreční „Kissáci“ mi chuť ale spravili, díky za ně!

Závěrečná slova? Sportbar je stavěn pro skalní posluchače rádia, to vsází výhradně na známé osobnosti. Nevýhodou ovšem je, že ne každá slavná osobnost může být dobrý moderátorem a zárukou kvality a úspěchu.

Sport’s Take – Rádio Wave – pondělí 20.dubna 2009 (čas: 17:00 – 19:00)

Ihned po skončení Sportžurnálu jsem namlsán kvalitou přepnul na další program veřejnoprávního média. Benjamínek Sport’s Take přišel na svět teprve letos v únoru a je určen především pro posluchače mladších ročníků, čímž odpovídá také svým zaměřením. Na tento pořad jsem se z trojice zmíněných těšil asi nejvíce, protože jsem nevěděl, co od něj čekat.

Sport’s Take – poslechněte si záznam pořadu

Nejsem pravidelným posluchačem Rádia Wave, je ale pravda, že ho na druhou stranu ani neslyším podruhé. Právě odlišení od ostatních se cení. Moderátorská dvojice Miroslav Lenc a Daniel Stach se chopila mikrofonu po krátkých zprávách. Dvojice moderátorů má v sobě potenciál zábavy a pohody, což se ovšem ne vždy podaří. Slogan hlásá: „Vlna, která Tě strhne!“. Ano, opravdu mě málem strhla, ale ze židle. Veřejnoprávní médium by mělo dbát na úroveň, na stanici Wave se prohřešky proti spisovné češtině pochopit dají. Vyjadřovací schopnosti nevalné úrovně kazí dojem z celého vysílání. Všudypřítomné „eee“ mezi slovy působilo rušivě… to je až příliš mírné slovo. Tréma při prvním vysílání by byla omluvitelná, tohle ale první vysílání nebylo.

Další příklad za všechny: „Třiadvacetiletá univerzitní studentka Julie Moss se přihlásila na Iron Man, neudělala tak proto, že by byla skvělou sportovkyní, ale udělala to tak…udělala proto, že potřebovala tuto zkušenost, tuto znalost, aby mohla psát svoji… svoji univerzitní práci.“ (Gratuluji, ani jedno „eee“!). Ani rozhovor s hostem, jímž byl Robin Kaleta, český freerider a B.A.S.E. jumper, nebyl úplně vyšperkovaný („…na svém webu, kdy si se zauvažoval“ – že by moderátoři chtěli tvořit nová česká slova?), přesto působil svěžím dojmem.

Až do rozhovoru s hostem jsem byl zklamán. Netvrdím, že byl pořad strašný, měl jsem ale pocit, že od Wave mám čekat trochu více. „Nejaktuálnější rychlý přehled“ byl jednou z rubrik obohacující první část pořadu. Moderátoři si předávali prostor k vyjádření neobratně, často jsme mohli slyšet jen ticho. Proč si trochu nenahrávat na soupeřův smeč? (Když už jsme v tom sportu.) V programu jsme se dočkali i „velice populárního“ slovního obratu: „už za chvíli uslyšíte“. Naštěstí v unesitelné míře.

Hudební stránka byla milým překvapením. Mainstream Wave nehraje ani v nejmenším, ba právě naopak. A v tomto ohledu se v pořadu skrývá jeho nesvětlejší stránka. Rocková hudba, místy snad elektronická, mi sice není zcela blízká. Rád jsem ale podniknul výlet někam zcela jinam, než je k mání u většiny jiných stanic. Ani jednu ze skladeb odehraných během dvou hodin poslechu (ano, přiznávám zcela otevřeně) jsem snad nikdy neslyšel. Přesto jsem nezanevřel a po chvíli poslechu jsem zjistil, že je vlastně škoda její absence na jiných stanicích v dosahu mého rádiového přijímače. I proto Wave hodlám opětovně někdy v budoucnu naladit. Je mi ovšem velice líto faktu, že dvojice vůbec nepracovala s hudební složkou a méně znalé posluchače (jako jsem já) neseznámila s informacemi o skladbách.

Pokud na sobě moderátoři trochu zapracují, mám tím na mysli vyjadřovací schopnosti (především si prosím, pánové, odpusťte si to nepříjemné „eee“), trochu více se sehrají, vytvoří pořad Sport’s Take senzační pořad, který si vždy všichni rádi naladí. Adrenalinové či menšinové sporty nemají v rozhlase své zastoupení, proto je vždy příjemné naladit změnu.