V prvním díle jsme si přiblížili první „vysílací den“ prozatímní vysílací stanice Radiojournalu a nyní se podrobně budeme zabývat vývojem programové skladby. Pokusíme se i vysvětlit jak vznikl český ekvivalent ke slovu „radio“ – rozhlas.
Tvůrci a průkopníci prvního rozhlasového vysílání v Československu jsou Miloš Čtrnáctý a Eduard Svoboda. Podle jejich představ měl být Radiojournal ryze zpravodajskou stanicí. Hudba měla plnit „jen“ doplňkovou funkci. Proto se také v úředním názvu rozhlasové společnosti objevila formulace „československé zpravodajství radiotelefonické“ a ve společenské smlouvě byl účel společnosti na prvním místě vyjádřen slovy: „…rozšiřování zpráv hospodářských, meteorologických, bursovních, sportovních a zpráv rázu všeobecného…“.
Rozhlas tedy byl chápán spíše jako „šiřitel“, tj. zprostředkovatel obsahů, které sám nevytvářel. Bylo to do jisté míry zapříčiněno nevhodnou vysílací technikou. Prvním mikrofonem byl běžný telefonní mikrofon. Sama kbelská vysílačka byla stanicí telegrafní, jež musela být před vysíláním nejprve technicky upravena, a neposkytovala programovým pracovníkům příliš možností pro náročnější rozhlasový program. Teprve ke konci roku 1924 se studio přestěhovalo do Poštovní nákupny ve Strašnicích a teprve v roce 1925 lze hovořit o promyšleném vysílání hodnotného programu. Do té doby zatím vše spíše bylo improvizací, která probíhala živelně, bez jasné programové koncepce. První programoví pracovníci museli zápasit nejen s technickými a finančními problémy, ale také s nedostatkem zkušeností, s minimálním zájmem posluchačů a také s malým zájmem účinkujících, pro které nebylo vystoupení před mikrofonem tak atraktivní, jako před obecenstvem divadelního nebo koncertního sálu.
Oproti původním předpokladům se ukázalo, že nejpřitažlivější programovou složkou pro posluchače je hudba. Od samého počátku ve vysílání převažovala, a to i přes její nedokonalou reprodukci. Dojem z poslechu hudebního díla v rozhlasu se přirozeně ani zdaleka nemohl srovnávat s estetickým zážitkem v koncertní síni. Přesto byli posluchači okouzleni a s nadšením sledovali nové a nové pokusy v hudebním vysílání – od vysílání nejjednodušších instrumentálních skladeb pro sólové nástroje a sólový zpěv až k hudebním produkcím menších komorních souborů a přenosům rozsáhlých hudebních děl z koncertních síní a divadel.
Zatímco v prvních měsících vysílání byl program tvořen víceméně podle nabídky účinkujících, které se podařilo k vysílání získat, v průběhu roku 1924 jde o koncepčnější přístup, jenž se již mohl opírat o spolupráci s renomovanými divadelními zpěváky a hudebními tělesy, zejména s Osvětovým svazem a jednotlivými skupinami České filharmonie (od dubna 1924; někteří její členové stáli u zrodu tvořícího se prvního stálého rozhlasového orchestru). To umožnilo rozšířit programovou skladbu o tematické hudební večery, věnované buď významné osobnosti nebo určitému hudebnímu žánru.
Tematické hudební večery byly s oblibou věnovány opeře – jednak ukázkám jednotlivých árií, jednak větším dramaturgickým celkům. Zejména s příchodem prvního stálého kapelníka M.A. Nademlejnského se počet operních večerů zvýšil – na pravidelné tři až pět v měsíci. Během roku 1924 tak byly odvysílány třicet dva tematické operní večery českých i zahraničních skladatelů. Dne 16. listopadu 1924 bylo poprvé posluchačům předvedeno ze studia v klavírním provedení celé představení Prodané nevěsty.
Kapelník Nademlejnský vyšel vstříc četným žádostem posluchačů a zavedl do vysílání vedle operních i operetní večery, od srpna večery šansonů a také večery dechové hudby (svého dechového orchestru). Pro „lehkou“ hudbu byly dále vyhrazeny podvečerní pořady, vysílané od října mezi 17. a 18. hodinou (v době módních „čajů o páté“). V nich se také v říjnu poprvé objevila jazzová hudba, vysílaná od listopadu pravidelně jeden den v týdnu. Vstup populární hudby do vysílání Radiojournalu však byl jen velmi pozvolný, hudba vážná mnohonásobně převažovala.
Také slovesný program prošel od počátku vysílání do konce roku 1925 významnými proměnami. Zatímco v roce 1923 se víceméně omezoval jen na drobná programová hlášení, zpravodajství, pokusy s recitací a improvizované pohádky v podání Emmy Tučkové, jeho význam, rozsah i kvalita neobyčejně vzrostla s příchodem Adolfa Dobrovolného. Vynikající recitátor zařazoval přednes básní nejprve obvykle improvizovaně podle okamžitých programových potřeb, od července 1924 vždy pravidelně půl hodiny před zahájením vysílání v době mezi 19.15 a 20.00 hod.
Do hudebního programu byly zařazovány krátké zpravodajské relace. Zpravodajství se ovšem ani zdaleka nepodobalo zpravodajskému programu, který je prezentován ve zpravodajských relacích dnešního Radiožurnálu. Bylo tvořeno denními povětrnostními zprávami státního meteorologického ústavu (od 20. června 1923) a sportovními zprávami (od 24. června 1923).
Od 3. září 1923 zahájil Radiojournal také vysílání burzovních zpráv z domácí i zahraniční burzy. Jako stálého burzovního referenta angažoval ing. Josefa Brabce, redaktora hospodářské rubriky Národní politiky, kde měl na starosti právě burzu. Burzovní zprávy měly vzbudit zájem o rozhlas zejména v podnikatelských a obchodních kruzích a Radiojournal postupně rozšířil frekvenci jejich vysílání až na pět relací denně.
Ve zpravodajství tedy zpočátku převažovaly především zprávy účelové, praktické, tzv. politické zpravodajství nemělo ve vysílání místo. Vedení Radiojournalu se shodlo s ministerstvem pošt a telegrafů, že rozhlasový program má být nepolitický, tj. že informace o každodenním politickém dění doma i v zahraničí do vysílání nepatří, že rozhlas nemůže do politického dění jako kulturní a vzdělávací instituce vstupovat a k politickým událostem se vyjadřovat. Proto se také ve vysílání téměř neobjevovala publicistika analytického typu (komentáře, poznámky apod.), která byla až později zastoupena zejména recenzemi a kritikami uměleckých děl.
V dubnu došlo k dohodě Radiojournalu s Československou tiskovou kanceláří o spolupráci při tvorbě zpravodajských relací. Znamenala v podstatě postoupení tvorby zpravodajství do kompetence ČTK (podle požadavku státu), která zprávy nejprve dodávala telefonicky hlasateli ještě během vysílání, později byly zprávy interpretovány přímo z budovy ČTK jejími redaktory. Zprávy měly ještě po dlouhé období „pečeť“ tiskové agentury – byly spíše určeny pro tisk (tedy čtení) než pro rozhlas (tedy poslech). Proto bylo zpravodajství ČTK vysílané rozhlasem předmětem časté kritiky jak ze strany posluchačů, tak také odborné veřejnosti a tisku.
Rok 1924 přinesl také název novému médiu. K jeho označení se až dosud používal termín „radio“ a pomocí složenin vznikala pro nové jevy s ním spojené řada novotvarů, které se rychle vžily: radioposluchač, radioobchodník, radiofonie, radioprůmysl, radioamatér, radiokoncert, Radiopalác ad. Radiojournal však hledal vhodnější české výrazy, a proto dokonce vypsal soutěž pro posluchače o nejlepší český název k pojmenování rádia. Přestože přišla řada návrhů, žádný se nezdál vhodný a soutěž skončila neúspěšně. Všeobecně zdomácněl až termín „rozhlas“, který poprvé vyslovil a uvedl do života redaktor Národních listů J.D. Richard, vlastním jménem Richard Durdil, který nový název vytvořil na základě rozboru původního anglického označení „broadcasting“. Ve svém článku v Národních listech z 21. května 1924 zdůvodnil jeho jazykovou oprávněnost slovy: „Broadcasting značí česky asi tolik jako široké rozhození, rozsévání… Stanice přijaté zprávy nebo hudbu skutečně rozhlásí všem, a proto je jistě oprávněno, navrhujeme-li pro její funkci název „rozhlas“. Doufáme, že „rozhlas“ najde porozumění v kruzích majitelů přijímacích stanic stejně jako u všech, kdo dbají čistoty a výraznosti řeči – vždyť přimyká se přesně pojmu a vychází přímo z ducha našeho jazyka.“ Nově vytvořený termín byl nadále používán souběžně s mezinárodním označením „radio“, avšak později zcela převládl.
Tento seriál čerpá informace z publikace-sborníku k 80. výročí rozhlasového vysílání. Nově vycházející knihu Od mikrofonu k posluchačům (Z osmi desetiletí českého rozhlasu) si sami můžete objednat třeba u vydavatelství Českého rozhlasu Radioservis.
