V tomto dílu si přiblížíme první přímý sportovní přenos, zahájení pravidelného vysílání pro děti, objasníme mezinárodní spolupráci evropských rozhlasů a nakonec se věnujeme novému studiu ve Strašnicích, Bratislavě a Brně.
V tomto dílu si přiblížíme první přímý sportovní přenos, zahájení pravidelného vysílání pro děti, objasníme mezinárodní spolupráci evropských rozhlasů a nakonec se věnujeme novému studiu ve Strašnicích, Bratislavě a Brně.
Rok 1924 přinesl v té době výjimečný a průkopnický experiment, který předznamenal nové, dosud netušené možnosti rozhlasu. 2. srpna 1924 se uskutečnil ve velmi primitivních podmínkách první přímý sportovní přenos, jenž je v literatuře také označován jako první evropský pokus o sportovní reportáž. Vznikl z podnětu programového šéfa Miloše Čtrnáctého, který ve snaze zpestřit a obohatit program o nové programové formy (a získat další koncesionáře), dojednal s funkcionářem Československé boxerské unie Jiřím Hojerem možnost uskutečnění sportovního (boxerského) vysílání. Šlo vskutku o odvážný pokus. V té době totiž vážil rozhlasový mikrofon 10 kg a byl převážen techniky na vozíku. Protože kbelské studio bylo značně vzdáleno od centra Prahy, musel být použit nejjednodušší komunikační prostředek – telefon.
Přenos probíhal tak, že Jiří Hojer telefonem (nacházejícím se v budce v blízkosti ringu) hlásil do kbelského studia přípravu soupeřů na zápas, popis prostředí, v němž bylo utkání připravováno, i popis jeho vlastního průběhu. Ve studiu byla jeho slova zapisována a předávána hlasateli Adolfu Dobrovolnému, který je bezprostředně předčítal do mikrofonu. Zanedlouho si však uvědomil, že převod autentického zvukového sdělení z místa utkání do písemné formy zbytečně informace zkresluje a zpomaluje, proto sám převzal sluchátko a okamžitě, bez „písemného mezičlánku“ opakoval Hojerova slova. Přenos tím nabyl na dramatičnosti a bezprostřednosti očitého svědectví. Celá akce se setkala s nadšeným ohlasem, a to nejen u posluchačů u krystalových nebo lampových přijímačů, ale také u posluchačů na Václavském náměstí před redakcí Národní politiky, kde byl na balkoně v druhém poschodí instalován velký reproduktor k veřejnému poslechu.
Rok 1925 se zapsal do dějin rozhlasového vysílání pro děti, které bylo zahájeno 1. září. Je spojeno se jménem Jana Vavříka, redaktora dětské rubriky v Národní politice, který ve vysílání vystupoval pod pseudonymem „Strýček Václav“. Na základě svých pedagogických zkušeností s dětmi (původním povoláním byl učitel) dokázal především formou přátelského, laskavého rozhovoru získat pro vysílání nejen dětské posluchače, ale i dospělé. Připravoval pro děti besídky, soutěže, reagoval na jejich dotazy a podněty z dopisů. Dokázal ve vysílání dokonce využít loutkových představení divadla Umělecké výchovy na Vinohradech. Ohlas jeho relací byl tak velký, že Radiojournal ve spolupráci s ministerstvem školství začal brzy uvažovat o zahájení pravidelného vysílání pro školy.
Ještě předtím, v červnu roku 1925, se zástupci Radiojournalu zúčastnili první mezinárodní konference rozhlasových organizaci, která se konala na pozvání BBC v Londýně. Na tomto kongresu byla založena Mezinárodní rozhlasová unie (Union Internationale de Radiodiffusion – IRU) se sídlem v Ženevě, v níž Radiojournal získal zastoupení v předsednictvu. Na konferenci byl především nastolen problém rozdělení rozhlasových vlnových délek pro jednotlivé stanice tak, aby s vzájemně nerušily. Na základě přijatého usnesení byla v červenci svolána do Ženevy porada techniků rozhlasových organizací, sdružených v IRU, která se zabývala rozdělením kmitočtů pro 87 vysílacích stanic. Byla zřízena technická komise, v níž měl Radiojournal zastoupení, jež zpracovala konkrétní návrh, tzv. „ženevský plán“. Po mezinárodní zkoušce vysílačů obdrželo Československo na následující konferenci IRU v září 1925 pět vlnových kmitočtů – tři pro již vysílající stanice (Prahu, Brno a narychlo sestavenou stanici v jedné z kanceláří Poštovní nákupny z náhradních dílů strašnické vysílačky – kmitočet byl požadován pro připravované vysílání Bratislavy) a dva pro stanice budoucí. Na základě dohody byla vysílačce ve Strašnicích přidělena nová vlnová délka – 408 m.
Léta 1926-1929 znamenala období stabilizace a rozkvětu rozhlasové společnosti, skutečný „zlatý věk“ v rozhlasové historii. Radiojournal úspěšně překonal závažné ekonomické problémy, které jej v prvních letech vážně existenčně ohrožovaly, rozvinul a koncepčně profiloval svůj program do celodenního vysílání, stabilizoval se technicky i personálně a získal ke spolupráci renomované umělce, herce a odborníky ze všech společenských oblastí.
Na počátku roku 1926 nebyla ještě značná část území Československé republiky pokryta rozhlasovým signálem. Program pražského studia Radiojournalu nebylo možné sledovat na většině území Moravy, Slezska a samozřejmě ani na Slovensku. Posluchači na těchto územích, a také v pohraničních oblastech Čech, byli odkázáni na poslech silnějších zahraničních stanic. Proto jedním z prvních úkolů pro rok 1926 bylo uvést do provozu připravovanou vysílací stanici, která měla desetkrát vyšší výkon, než stávající stanice ve Strašnicích, a zahájit vysílání v Brně a Bratislavě. Byla objednána ministerstvem pošt a telegrafů již v létě 1925 u americké společnosti Western Electric a od srpna byly ve Strašnicích konány přípravy k její instalaci.
Neoficiálně začala nová stanice pokusně pracovat o Vánocích roku 1925; od 27. prosince na nové vlně 360 m. Svým výkonem a moderním technickým řešením byla srovnatelná s jinými výkonnými evropskými rozhlasovými vysílači. Oficiálně byla uvedena do provozu pro veřejnost 7. února 1926 na slavnostním shromáždění za přítomnosti ministra pošt a telegrafů, primátora Prahy, vedoucích pracovníků ČTK, tisku, zástupců Radiojournalu a jeho řídících orgánů.
Stávající půlkilowattová vysílačka byla demontována a připravena pro plánované vysílání v Bratislavě. Bylo pokusně zahájeno 3. srpna 1926 z nové budovy policejního ředitelství v Bratislavě, pravidelný provoz probíhal od 23. října 1926. Dne 18. dubna 1926 byla oficiálně uvedena do provozu také výkonná vysílačka v Brně (2,4 kW, vyrobila ji anglická firma Marconi), i když pokusné vysílání v Brně probíhalo již od roku 1922. Pravidelné vysílání bylo zahájeno od května 1924 prostřednictvím původně telegrafního vysílače přímo z jeho budovy v Komárově. První rozhlasové studio bylo zřízeno 1. září 1924 v malém přístavku na střeše Zemského domu v Brně.
