Novým dílem zahajujeme novou kapitolu historie rozhlasu u nás. Vstupujeme do méně šťastného období, do éry válečného rozhlasu v letech 1939-1945, které bylo silně poznamenáno propagandistickým vysíláním pod nadvládou nacistické Třetí říše.
Období nacistické okupace Československa „lemují“ dvě reportáže – F. Kocourka ze Dne wehrmachtu v březnu 1939 a A. Technika z příjezdu tanků Rudé armády v květnu 1945. V neděli 19. března 1939 stál František Kocourek na balkóně hotelu Šroubek na Václavském náměstí. Jeho reportáž z vojenské přehlídky německé branné moci vstoupila do dějin rozhlasové publicistiky jako smělý projev odporu proti okupantům. Právě Kocourek si dovolil v reportáži použít slova o černé vráně, která přilétá a usedá nad Prahu od Muzea k Můstku.
Vývoj protektorátního rozhlasu má vlastně dvě období, hranice je v letech 1941-1942 a je spojena s příchodem Reinharda Heydricha. Ten v tajném projevu 2. října 1941 mj. prohlásil: „Veškeré počínání německých lidí v tomto prostoru musí být v této chvíli usměrňováno naprosto jednoznačně, totiž tak, že vzhledem k válce a z taktických důvodů nesmíme připustit, aby se Čech v jistých věcech rozzuřil a vybuchl. I když musíme být v tomto okamžiku z jistých taktických důvodů tvrdí, musíme přesto jednat tak, aby si Čech nemyslel, když nebude mít jiné východisko, že právě nyní musí vyvolat povstání. Základní linie musí ale i při takovém jednání platit, ač nevyslovena: tedy – tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tu již koneckonců nemá co pohledávat … Musí být jednou definitivně osídlen Němci. Je srdcem Říše a nemůžeme trpět, to ukazuje německý vývoj v historii, aby z tohoto prostoru přicházely znovu a znovu rány dýkou proti Říši.“
Německé úřady propagandy v Oslu, Praze, Haagu, Bruselu, Paříži a Krakově dostaly v listopadu 1941 oběžník, který obsahuje upozornění, že mají být „uvědoměny všechny deníky, revue a dopisovatelé jim podléhající. Máme důvody k tomu, abychom zdůraznili, že část deníků vycházejících v říši, projevuje při pojednávání o českých kulturních otázkách naprosté neporozumění českému problému. Pro psaní … jest zachovávati tato pravidla: 1. V zásadě není žádoucno, aby byla zdůrazňována autonomní česká kultura, to jest kultura podstatně odlišná od kultury německé. 2. Je záhodno vyvarovat se zdůrazňování českého charakteru jako slovanského společenství s Rusy, Poláky a jinými národy slovanských jazyků. 3. S hlediska historického není žádoucna žádná zmínka o jakýchkoliv událostech, při nichž se Češi dostali do opozice proti německé říši, o hnutí husitském, panslavismu, legionářích a ČSR atd., leda by byla doprovázena žádoucím komentářem, označujícím tyto episody za omyly. 4. Stále musí být prokazována kladným způsobem příslušnost Čechů ke kulturnímu prostoru německo-evropskému. Při každé příležitosti nutno zdůrazňovat mocný vliv, který německá kultura vykonala na českou kulturu, závislost její na německé kultuře a zejména třeba klásti důraz na kulturní německé výkony v Čechách a na Moravě a jejich vliv na kulturní činnost Čechů…“
Z dobových materiálu lze vyčíst, že přístup nacistů k české kultuře je víceméně možné zredukovat na jeho shodu s perspektivními politickými cíli Třetí říše. Nepodařilo se jim zabránit, aby kultura nepodporovala rezistenci, ale odboj naproti tomu nezamezil, aby ji nepřítel nezneužíval. Poměr nacistů k české kultuře vycházel v zásadě ze způsobů a metod germanizace, i když je nutno uvést, že zpočátku se uplatňovala také nacionální zášť zfanatizovaných „československých Němců“. Jeden ze způsobů ovládnutí obyvatel Protektorátu byla zásada vytvářet privilegované skupiny. Nacisté na jednu stranu potřebovali českou inteligenci, na druhou stranu ji chtěli likvidovat.
Protektorátní ministerstvo vnitra, které se řídilo příkazy z Úřadu říšského protektora, zakazovalo kulturní počiny po přezkoumání autora, textu, ale podezření vyvolávala i režie a dokonce i to jak který herec danou postavu pojal. Od léta 1940 byli vyřazeni angličtí a francouzští autoři s výjimkou Shakespeara, Shawa a Bizeta. Kromě toho se nesměly uvádět polské, řecké, jugoslávské a sovětské hry. Po vypuknutí války s SSSR pak nesmělo být veřejně provozováno nic, co mělo ruský původ nebo ruskou tematiku. Na podzim 1941 byl zakázán i Shakespeare a Shaw, ale i díla německých klasiků, jako například Schillerův Don Carlos a Vilém Tell. V rozhlase se nesměla objevit slova demokracie, právo, republika, vypouštěly se repliky, ve kterých se mluvilo o lepších časech. Neuváděla se ani jména národů, které byly ve válečném stavu s Říší.
Dr. František Kožík vzpomíná, jak se rozhlas usilovně snažil povzbudit posluchače: „Začalo to vlastně když nacisté obsadili brněnskou stanici. Českému vysílání bylo povoleno deset minut recitace českých veršů a ředitel svěřil ten program mně. Sestavil jsem pásmo, Němci tehdy ještě jaksi neovládali tu naši tajnou řeč, kterou jsme se dorozumívali. Dal jsem pod tím hrát ´Přijde jaro přijde, bude zase máj …‘ a mělo to mezi posluchači až nebezpečný ohlas. Já jsem samozřejmě byl také činný literárně a moje knížka „Básník neumírá“ (původně se jmenovala Národ neumírá), kterou jsem se snažil taky tak jinotajně posilovat čtenáře, byla cenzurována velkými škrty. Byl jsem pozván na gestapo a vyslýchán a známí mě upozornili, že jsem se dostal do evidence gestapa a snažili se mě dostat z Brna. Po dohodě s K. B. Jirákem jsem musel přejít do pražského oddělení zábavných pořadů a skutečně brzy potom si gestapo pro mě v Brně přišlo. Naštěstí pracovalo odděleně od pražského a v Praze jsem měl už nové přátele. Byl to zejména Dr. Očadlík, který okamžitě přišel s falešným lékařským vysvědčením, že mám astma a odeslali mě z rozhlasu do té doby, než se podařilo v Brně moji kartu z evidence gestapa zlikvidovat. Z toho zábavného pořadu jsem byl brzy přeřazen do literárního oddělení, kde jsem se po odchodu Dr. Vladimíra Müllera do divadla Uranie stal místo něho dramaturgem. Dělal jsem to, co mě působilo největší radost, to je dramaturgii rozhlasových her. Těšilo mě nejen sám psát, ale i vydupávat ze země rozhlasové autory. Šlo o to hlavně vyplnit program co nejvíc českým repertoárem, abychom nemuseli přijímat ten, který nám posílali Němci z nějakých centrál. A to se podařilo, protože kromě Goetha jsme opravdu všechna ta léta vysílali český repertoár a většinou od nových mladých autorů, což se protáhlo potom i po osvobození.“
Posluchač žil ve světě neustálých kontrol, střežení objektů, zásob, docházky, ve světě orientovaném na současný čas a běžný den bez nejmenšího poměřování s vyššími měřítky. Tisíce lidí měly své milé a své příbuzné ve věznicích, v koncentračních táborech, na nedobrovolné práci v Německu, ale i v zahraniční emigraci, a jejich denní starostí byla naděje na jejich budoucí návrat. V příštím dílu se zaměříme na zpravodajství, pásmovou tvorbu, reportáž a politickou oblast v období 2. světové války.
