RadioTV přináší další díl seriálu k 80. výročí rozhlasového vysílání u nás. Naposledy jsme se věnovali poválečnému období a Únoru 1948. Tentokrát si projdeme historii padesátých let, kterou si rozdělíme na dvě části – organizace a program.
Dnešní díl se zabývá seznámením s tehdejší politickou situací a organizací Československého rozhlasu.
Rokem 1949 vstupoval rozhlas i celá republika do nejtěžších let své poválečné existence. Došlo k novému rozdělení světa, na tzv. Západ (reprezentován USA, Francií, Velkou Británií a nově vzniklou Německou spolkovou republikou) a Východ (reprezentován Sovětským svazem a jeho satelitními státy, mezi které mj. patřilo i Československo). V roce 1950 navíc začala válka v Koreji.
U nás, v obavách o udržení svého vedoucího postavení získaného tzv. Vítězným únorem 1948, šířilo vedení Komunistické strany Československa (KSČ) ovzduší vzájemné nedůvěry, provázené několika vlnami politických čistek. Po gestu, vyvolaném euforií z únorového vítězství, kdy KSČ vyzvala ke vstupu do svých řad milion členů, přicházel strach z tzv. vnitřního nepřítele. Měřítkem loajality se stal především bezvýhradný souhlas s každým sovětským krokem, s každým prohlášením, obdiv ke všemu sovětskému. Po rozchodu s Jugoslávií bylo každé vstřícné gesto vůči této zemi chápáno jako projev nepřátelství. Po vzoru sovětské permanentní očisty vlastních řad byli už od února 1950 z KSČ vylučováni a pak zavíráni do vězení významní komunističtí funkcionáři.
Jestliže v roce 1948 museli z rozhlasu odejít především příslušníci a sympatizanti jiných politických stran, museli v následujících letech svá místa opustit tzv. nespolehliví – často jen vtipálkové, kteří trousili bonmoty na všechno dění kolem sebe. Smysl pro humor se v této atmosféře necenil. Prověrky probíhaly až do roku 1951. Řídily je akční výbory, k prověřování významnějších osobností vysílal sekretariát ÚV KSČ do rozhlasu dr. Štefana Raise.
Rozhlas ovládala v té době atmosféra strachu a nedůvěry. Rozcházela se i stará přátelství. Nebylo jednoduché uhodnout, kdo další bude na řadě. Ty, kteří už byli na odchodu nebo jejich výpovědi se očekávaly, obcházeli ostatní raději obloukem, aby neupadli do podezření, že patří k jejich přátelům nebo jsou dokonce s nimi „spolčeni“. Víra „ve stranu“ byla silnější než víra v člověka.
Občanům republiky se měly dostat informace jen v takové míře a podobě, aby jejich ideologický vliv nebyl v rozporu s oficiální politikou. Dovoz zahraničního tisku byl omezen jenom na několik málo výtisků pro potřeby úřadů. Postupně byla v Československu zastavena činnost všech západních tiskových agentur. Byly uzavřeny hranice a zavedena kontrola listovních zásilek ve styku s cizinou.
Rozhlasové vlny však zákazy a uzavření hranic nerespektovaly. Už v roce 1950 začalo pokusné vysílání Radia Svobodná Evropa, provozované z malé krátkovlnné vysílačky umístěné na nákladním automobilu, který projížděl podél naší západní hranice. Dne 1. května 1951 zahájil provoz stálý vysílač Svobodné Evropy (Radio Free Europe). V té době už vysílaly v češtině a slovenštině Hlas Ameriky (Voice of America), BBC a dále stanice v Kanadě, Jugoslávii, Vatikánu, Madridu a Paříži.
Z těchto důvodů vypracovala ministerstva vnitra a národní bezpečnosti rozsáhlý systém tzv. radioobrany, v němž důležitou úlohu měl rozhlas. Radioobrana se zaměřovala především na rušení slyšitelnosti zahraničních vysílačů. Proti vysílání na dlouhých vlnách byl vybudován silný vysílač v Topolné s působením na celém československém území. V lednu 1952 vzniklo s podporou sovětských expertů v Čs. rozhlase zvláštní oddělení, které se zabývalo rušením „nepřátelského“ vysílání. Zvláštní oddělení ministerstva spojů řídilo a zajišťovalo výstavbu devíti rušících center. Boj v étéru tedy hořel naplno a obě strany do něj vkládaly obrovské finanční prostředky.
Hrozil však také skutečný požár. Začaly přípravy na novou válku. Posilovala se propaganda, vznikl rozhlas po drátě.
V roce 1951 se v Moskvě konala tajná porada vedoucích představitelů komunistických stran sovětského bloku, na níž Stalin seznámil s plánem dobýt během tří až čtyř let Evropu konvenčními zbraněmi – masovým útokem tankových vojsk. Všem zemím podléhajícím Stalinově moci bylo uloženo přidat na intenzitě válečných příprav.
V západní Evropě se naproti tomu v témže roce objevil zárodek budoucí Evropské unie, když dva odvěcí rivalové, Německo (tehdejší NSR) a Francie, uzavřeli dohodu o společném využívání lotrinské železné rudy a porúrského uhlí formou tzv. Montánní unie.
Dne 1. listopadu 1952 provedly Spojené státy v Tichomoří výbuch vodíkové bomby, ale za několik měsíců už ohlásil její vlastnictví i Sovětský svaz.
Vážná situace měla nutně odezvu i v Československu a v Československém rozhlase. Vedení KSČ došlo k názoru, že nelze jen dělat bariéru proti pronikání cizích ideologií, ale že je nutné vybudovat vlastní propagandu. Přizváni opět byli sovětští experti. V létě 1952 došlo k tomu, že byl vybudována velká programová redakce, která se starala o oficiální propagandu. Mnohonásobně přibylo sovětské tematiky v publicistice i v uměleckých pořadech. Když se konaly sjezdy a zasedání Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) nebo KSČ, byly bez krácení vysílány mnohahodinové projevy čelných představitelů a každé slovo směřující do vysílání kontrolovalo podezřívavé oko hlavního redaktora.
Ministerstvo národní obrany, ministerstvo vnitra a ministerstvo spojů budovaly okresní a místní uzly rozhlasu po drátě (RPD) s vědomím, že vysílače je možné nepřátelským zásahem rychle vyřadit, ale pavoučí sít drátového rozhlasu z veliké části přetrvá. Spěch způsobil, že namísto drátového rozhlasu s několika programovými kanály, jaký byl v provozu v SSSR, budoval se u nás RPD jednokanálový, který svým programem nemohl rozmanitou skladbu svých abonentů nikdy uspokojit. Však také jeho posláním nebylo obohatit prostředky šíření rozhlasového programu, ale být zálohou a informačním prostředkem civilní obrany.
Dne 5. března 1953 začal zvrat neočekávaným úmrtím J.V. Stalina. Klementa Gottwalda, který se ještě zúčastnil jeho pohřbu, zastihla smrt jen o devět dnů později. Nástupcem Stalina v čele KSSS se na krátkou dobu stal Malenkov a po něm – v září 1953 – N.S. Chruščov, sice tvrdý stranický funkcionář a pevný zastánce politiky vedoucí úlohy strany, ale současně politik, který nebyl izolován od skutečné hospodářské situace v zemi a znal život ruského lidu. Chruščov proto nemohl přehlédnout hlubokou propast mezi současnou silou SSSR a USA a z Moskvy se poprvé ozvala ochota k jednání. Ještě 14.5. 1955 byla sice jako pokračování studené války podepsána Varšavská smlouva jako ozbrojený svazek zemí Východní Evropy, ale tato akce zřejmě měla za úkol mj. posílit vyjednávací pozice SSSR při nadcházejících jednáních. Zakrátko se v Ženevě (Genéve) poprvé od války sešli představitelé čtyř mocností a zrodil se první výsledek: smlouva o obnovení nezávislého a neutrálního Rakouska. V září 1955 navštívil první západoněmecký kancléř Konrád Adenauer Moskvu. Atmosféra studené války se s prvky jen velice opatrné důvěry přeměňovala v atmosféru ozbrojeného soužití. Také v Československu se začalo měnit ovzduší.
Přesto rozhlas nepřestával vysílat propagandistické pořady. Pokračují pořady Na pomoc stranickému školení, budovatelské výzvy, vyhlašování brigád a závazků, podvečerní a večerní časy jsou stále zaplněny propagandistickými pořady, ale začínají pokusy o hledání zajímavějších, stravitelnějších forem. Končí vysílání nezkrácených projevů ze sjezdů a konferencí, vysíláním začínají probleskovat nápady.
Šéfové vysílání, hlavní redaktoři i ředitel domácího vysílání si ostatně určité uvolnění mohli dovolit. Mnoho z jejich komisnosti a opatrnosti páchlo alibismem, strachem z odpovědnosti. Vysílání bylo pod stálým drobnohledem tiskového oddělení sekretariátu ÚV KSČ i stovek podezřívavých udavačů z okresních i místních organizací a budoucí kariéra rozhlasových šéfů závisela na jejich hodnocení. Vysílalo se tedy spíš pro spokojenost funkcionářů než řadových posluchačů.
Dne 22. dubna 1953 přijala vláda usnesení o zřízení Hlavní správy tiskového dohledu (HSTD) a od 1. července 1953 začala plnit své úkoly.
Do vysílání nesměl být zařazen žádný pořad, jehož text by nebyl opatřen schvalovacím razítkem pracovníka HSTD. Expozitura HSTD, čítající čtyři až pět pracovníků, měla své místnosti přímo v budově rozhlasu. Před vysíláním musel programový inspektor u každého textu ověřit, zda prošel cenzurou. Reportáže, rozhovory a jiné snímky natáčené na magnetofonový pás se musely před vysíláním přepsat na papír a v této podobě rovněž předložit orgánu tiskového dohledu ke schválení.
V roce 1951 přijeli do Prahy sovětští poradci k jednání o zásadní změně postavení a struktury Čs. rozhlasu. Kontrolním orgánům na ministerstvu i v sekretariátu ÚV KSČ se totiž zdálo, že podniková forma, uplatněná zákonem č. 137/1948 Sb., orientuje zájem rozhlasu příliš na otázky vlastního rozvoje, na techniku, a nevěnuje dostatečnou pozornost programu.
Dne 17. června 1952 byla schválena nová organizace Čs. rozhlasu Do jeho čela byl postaven (po vzoru sovětského Radiokomitetu) Československý rozhlasový výbor (ČSRV) za předsednictví ministra informací Václava Kopeckého.
Při zachování právní formy zařízení státní správy i názvu Československý rozhlas byl důraz položen na přeměnu dosavadní formy podnikové organizace na organizační formu redakce, rozdělené na několik programových redakcí.
Pod přímým řízením předsedy výboru zůstaly jen dva útvary: oddělení zahraničních styků a tzv. oddělení pro zvláštní úkoly. Dále byl Odbor správy, který zajišťoval běžnou administrativu. Rozhodujícím prvkem organizace byl program, který podléhal přímo náměstkovi předsedy Čs. rozhlasového výboru, řediteli domácího vysílání apod. Nosným organizačním prvkem byly čtyři hlavní redakce: Hlavní redakce politického vysílání, Redakce zpravodajství, Publicistická redakce, Hlavní redakce literárního a dramatického vysílání. Dále byla Hlavní redakce hudebního vysílání, Hlavní redakce vysílání pro děti a mládež. V té době již byla i některá krajská studia.
