Rozhlas se stává samostatnou ústřední organizací pod přísným řízením ÚV KSČ. Hlavní správa tiskového dohledu stále cenzuruje, ale klesá počet zakázaných témat a přestupky se řeší mírnějšími postihy. Začíná se uplatňovat nový styl reportážních rozhovorů. Přirozenější způsob projevu a nezávislejší pohled na skutečnost činí rozhlas přitažlivějším a vlivnějším.
Sílí snahy zcivilnit vysílání a zajistit větší pohotovost i otevřenost rozhlasového programu. Hledají se nové metody v přípravě pořadů, podporované rozvíjejícími se technickými možnostmi. Nastupuje éra komplexní přestavby vysílacích okruhů a programového schématu. Vznikají nové typy „problémových“ pořadů i relací naukových a zábavných. Konstituuje se III. program na VKV. Zmnožují se styky se zahraničními zdroji informací.
Sílí kritický ton ve zpravodajství a publicistice. Umělecké redakce zdařile uplatňují dříve tabuizované osobnosti, díla a žánry. Uvolňují se i tvůrčí potence dramaturgie a režie. Literární tvorba a hudební tvorba je oceňována mezinárodními poctami. Živé vysílání se postupně rozšiřuje. Vzniká teoretické rozhlasové pracoviště, které rozvíjí vlastní ediční činnost. Upevňují se týmy pohotových žurnalistů a komentátorů; události „pražského jara“ dovršují renesanci rozhlasové publicistiky. Po zrušení cenzury v polovině roku 1968 je rozhlas – po dlouhé době a na nedlouhou dobu – svobodnou tribunou.
Jak vypadal mezinárodní politická situace? Období tzv. studené války vrcholilo a „železná opona“ se zpevňovala. Valné shromáždění OSN přijalo deklaraci o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům (1960), což vyvolalo do té doby nejmohutnější změny ve státoprávním uspořádání především v zemích Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Vítězství revoluce na Kubě (Fidel Castro, 1959) znamenalo průnik socialistického vlivu do teritoria amerických zájmů. To se stalo příčinou ostrého konfliktu mezi USA a Sovětským svazem (tzv. karibská krize, 1962) s hrozbou nukleární války. Vypukl válečný konflikt v Indočíně, který zasahující americká armáda vedla na straně Vietnamské republiky proti Vietnamské demokratické republice (1961-1973). Čínská lidová republika anektovala Tibet (1959).
Převážně arabské státy Středního východu, disponující rozsáhlými ropnými nalezišti, založily organizaci OPEC. Založením OOP (organizace za osvobození Palestiny, 1964) se přiostřily už tak napjaté poměry mezi Izraelem a arabskými státy. Tzv. šestidenní válka Izraele s arabskými sousedy (1967) měla za následek odvetné opatření Egypta, který zablokoval Suezský průplav. Na druhé straně světa, ve východním Berlíně narychlo vznikala berlínská zed (1963), oddělující hlavní město NDR (sovětskou zonu) od městských sektorů pod správou západních mocností, tzv. Západní Berlín. V texaském Dallasu zahynul při atentátu (1963) americký prezident J.F. Kennedy. Levicové nálady (1968) v západních zemích – Itálie, Francie, Západní Německo, mnohdy vyústily v bouřlivé studentské protivládní demonstrace a revolty. V Řecku došlo k „puči plukovníků“ (1967), který nastolil vojenskou diktaturu a zrušil demokratické svobody (do roku 1973). Sovětský svaz zaznamenal úspěch v kosmickém programu – první člověk ve vesmíru (1961).
Jak vypadal domácí politická situace? Československo bylo pevně ukotveno v bloku lidovědemokratických a socialistických zemí, bylo stále spolehlivým vazalem Sovětského svazu. Zčásti pominuly depresivní pocity z politických procesů 50.let a brutálních zásahů proti občanům (zejména v Maďarsku roku 1956), ale nálada obyvatel byla stále skeptická. Na ideologické frontě začal sílit boj o myšlení lidí. Tuto doménu si vyhradil ÚV KSČ již tím, že do nové ústavy vtělil článek o vedoucí roli komunistické strany ve státě. Jednostranným aktem bylo prohlášení Československa socialistickou republikou (1960). Všechna média podléhala unesením ÚV KSČ a rozhodnutím sjezdů KSČ. Celé období šedesátých let bylo ve znamení postupného uvolňování. Vznikala malá divadla s avantgardním repertoárem (např. Divadlo Na zábradlí, Laterna magika, Semafor, Studio X, Studio Y). Vznikaly nové celovečerní filmy (např. Menzelovy Ostře sledované vlaky) nebo hudební skupiny (např. Olympic). Začaly vycházet nové časopisy (např. Mladý svět) a noviny. Impulsem k obnovení hrdosti na pokrok ve vědě bylo udělení Nobelovy ceny akademiku Jaroslavu Heyrovskému v roce 1959.
Avšak do běžného života patřily i nudné sjezdy KSČ, které se příliš netěšily z valného zájmu veřejnosti. Naopak velký zájem veřejnosti probudil teprve odvážný hlas na IV. sjezdu svazu spisovatelů v roce 1967. Kriticky pojmenoval neutěšené poměry nejen v oblasti literatury. Tajemníkům ÚV KSČ dalo dosti námahy jeho vliv postupně paralyzovat.
V té době začalo krystalizovat i v samotném ÚV KSČ tzv. křídlo progresivistů. Přispěla k tomu nejen horšící se ekonomická situace, ale stále sílící volání po demokratizaci života a po nápravách chyb a nedostatků v politickém a občanském životě. Počátkem roku 1968 byl po odstoupení Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ zvolen do jejího čela Alexander Dubček, v březnu byl zvolen nový prezident ČSSR Ludvík Svoboda a 8.4. 1968 byla ustanovena nová vláda ČSSR. V té už na některé posty zasedli představitelé obrodných proudů v zemi.
Přehnané obavy o osud socialismu v ČSSR vedly k ostrým výpadům politiků „spřátelených“ zemí vůči Akčnímu programu vyhlášenému v květnu 1968. V červnu vznikla petice Dva tisíce slov (Ludvík Vaculík), požadující reformy. Z iniciativy zdola se rozpadaly do té doby jednotné organizace mládeže, odborů, zemědělců aj. a tvořily se nové.
Naděje a plány byly násilně zrušeny „vstupem vojsk“ pěti armád Varšavské smlouvy do Československa v noci z 20. na 21. srpna 1968.
Jak vypadal situace rozhlasu jako instituce? Vládním usnesením č.807 ze 30. září 1959 O změnách v organizaci rozhlasu a televize byl zrušen Československý výbor pro rozhlas a televizi (ČVRT) a obdobně i Slovenský výbor pro rozhlas a televíziu. Československý rozhlas (ČsRo) i Československá televize (ČsT) se staly samostatnými ústředními organizacemi a rozpočtovými jednotkami. Právní úprava Čs. rozhlasu byla stanovena nařízením vlády č. 63/1959 Sb.
Od tohoto opatření podléhal rozhlas přímému řízení, vlivu a kontrole Ústředního výboru KSČ. Vedoucí úloha strany a princip stranického řízení spočívaly v přímém úkolování ústředního ředitele Čs. rozhlasu, zavazovaného plnit pokyny orgánů ÚV KSČ, především jeho ideologické oddělení. Vliv strany se uplatňoval také prostřednictvím základních organizací KSČ v rozhlase. Za samozřejmé – a v mnoha případech povinné – se považovaly konzultace zejména odborných redakcí s jednotlivými odděleními ÚV KSČ.
Ústředním ředitelem Čs. rozhlasu se stal 1. února 1959 Karel Hoffmann (předtím vedoucí tiskového oddělení sekretariátu ÚV KSČ), jehož na návrh ÚV KSČ jmenoval předseda vlády (tehdy Viliam Široký). Jeho nástupcem byl Miloš Marko (od 25. ledna 1967), po jeho odvolání 25. Července 1968 Zdeněk Hejzlar, který setrval v čele této instituce do 30. září 1968.
Karel Hoffmann byl v roce 1968 ředitelem Ústřední správy spojů. Dal 21. srpna 1968 příkaz k vypnutí vysílačů, rozšiřujících odmítavé stanovisko k okupaci. V dalších letech působil ve vysokých starnických funkcích a státních funkcích, po listopadu 1989 odešel z politického života. V polsedních letech soudně stíhán za velezradu.
Tolik obsáhlý úvod do problematiky období rozhlasu v letech 1959-1968, který byl nezbytný, abychom v příštím dílu seriálu RadioTV k 80 letům rozhlasového vysílání u nás, se mohli konečně věnovat samotnému programu. Příště se podíváme na politické vysílání a zpravodajství, literárně-dramatické vysílání a rozebereme si „zápas o pop-music“ v éteru.
