Dnešní díl, který je součástí seriálu RadioTV k loňskému 80. výročí zahájení rozhlasového vysílání u nás, věnujeme událostem spjatých s 21. srpnem 1968. Tehdejší Československý rozhlas sehrál významnou roli a zapsal se tím do českých (ale i slovenských) dějin.
Na přelomu června a července 1968 nervozita sovětského vedení vzrostla zejména poté, kdy parlament ČSSR přijal novelu tiskového zákona (26.6.1968), jíž zrušil cenzuru. Potvrdil tak de iure stav, který se v průběhu jara stal již skutečností, stav, kdy se sdělovací prostředky vymkly zpod kontroly centrálních orgánů. Atmosféra se vyostřila zejména poté, kdy byl publikován text výzvy Ludvíka Vaculíka Dva tisíce slov (27.6.1968).
Na schůzkách, které se uskutečnily 29.7.1968 v Čierné nad Tisou a 2.8.1968 v Bratislavě, se českoslovenští představitelé zavázali plnit dva požadavky sovětského vedení: provést změny ve stranických a státních orgánech, a obnovit centrální kontrolu nad stranickým aparátem a sdělovacími prostředky. Alexandr Dubček a pražské stranické vedení ani jednu z těchto podmínek nesplnili.
Mezi všemi sdělovacími prostředky, které v průběhu celého roku 1968, zejména pak ve třetím srpnovém týdnu, sehrály důležitou roli, zaujal jedinečnou a vůdčí úlohu rozhlas.
V úterý 20. srpna 1968 před polednem byl programový náměstek ústředního ředitele rozhlasu Rostislav Běhal povolán do sekretariátu tajemníka ÚV KSČ Čestmíra Císaře, kde dostal důvěrnou informaci o tom, že se odpoledne bude konat zasedání ústředního výboru KSČ. Na něm se prý skupina protireformních členů ÚV KSČ pokusí vyvolat hlasování a odvolat Dubčekovo vedení, zrušit platnost tzv. Akčního programu a zabránit svolání XIV. sjezdu strany, který byl naplánován na září. Pokud by se tento scénář naplnil, hodlal Dubček vystoupit na veřejném mítinku, který měl být svolán na pražské Staroměstské náměstí. Běhal dostal za úkol uvést techniku rozhlasu do pohotovosti a zajistit přímý přenos z náměstí.
Běhal, v té době zastupoval nepřítomného ústředního ředitele Zdeňka Hejzlara, ihned informoval šéfredaktora zpravodajství, vedoucího domácího zpravodajství a vedoucího ústředního technického provozu. Technika i redakční týmy byly uvedeny do pohotovosti. Avšak ještě týž den po 19. Hodině bylo zřejmé, že se zamýšlený mítink neuskuteční a pohotovost byla zrušena.
Zvrat v událostech nastal po třech hodinách. Po 22.hodině zavolal Běhalovi ředitel Ústřední správy spojů Karel Hoffmann (byl vloni odsouzen, že dal příkaz vypnout vysílače v noci 21.8.1968 – pozn.aut.) a požádal ho, aby se dostavil do jeho úřadu. O tomto neobvyklém pozvání informoval Běhal ještě před svým odchodem Jiřího Kmocha.
Když po 23. hodině dorazil Běhal do budovy Ústřední správy spojů, nacházelo se zde už dalších 20-30 osob. Hoffmann o samotě ve vedlejší místnosti (byl zde jen Karel Hrabal, tehdejší náměstek ústředního ředitele Čs. rozhlasu pro Zahraniční vysílání) Běhalovi sdělil, že touto dobou přistávají na ruzyňském letišti letadla a že země je obsazována vojsky zemí Varšavské smlouvy. Dále Hoffmann přítomnému programovému náměstkovi oznámil, že je nezbytné, aby spolu s Hrabalem odjeli do rozhlasu a zajistili odvysílání zprávy, kterou dostanou. Bylo evidentní, že jde o vyjádření, které se okupaci pokusí legalizovat.
Běhal odmítl příkaz splnit. Hoffmann dal najevo, že s touto variantou počítal. Úkolu se tedy má zhostit Miloš Marko, někdejší ústřední ředitel Čs. rozhlasu. Navíc Hoffmann pohrozil, že pokud rozhlas odvysílá něco jiného, dá příkaz k vypnutí vysílačů. Do budovy rozhlasu tedy odjel Marko s Hrabalem.
Že se něco děje, usoudil Jiří Kmoch, který se naposledy viděl s Běhalem. Mezitím dostal telefonickou informaci o překročení československých státních hranic vojsky Varšavské smlouvy. V rozhlase byl mj. i Josef Havlíček, technik. Ten okamžitě šel do technického centra s hlavním přepojovačem pro odbavování veškerých programů. Bylo nezbytné zajistit, aby spoje nevypnuly vysílání ve dvě hodiny po půlnoci, kdy vysílání pravidelně končilo.
Vedoucí směny Otto Urban zavolal na rozhlasovou ústřednu a dohodl, že konec vysílání bude posunut. Požadavek byl spoji potvrzen a jeho splnění přislíbeno.
Součást okupačního scénáře byla představa rychle provedeného vládního i stranického převratu na zasedání předsednictva ÚV KSČ dne 20. srpna 1968, přehlasování a svržení Dubčekova stranického vedení a ustavení tzv. dělnicko-rolnické vlády. Tento plán v zárodku ztroskotal. Je velmi pravděpodobné, že organizátoři chystaného převratu měli v záloze připraveno i několik lidí z okruhu rozhlasových pracovníků, kteří dostali za úkol zajistit vysílání, jež by hovořilo ve prospěch dělnicko-rolnické vlády. Šéfem této skupiny se měl stát Marko.
Redaktoři v té době přítomni v budově rozhlasu se soustředili na odvysílání stanoviska ÚV KSČ. To však stále nepřicházelo, a tak zhruba od 1.30 hodin (už bylo 21. srpna 1968) začal rozhlas (ústy hlasatele Vladimíra Fišera) vysílat na stanici Praha a na všech připojených vysílačích upozornění, aby posluchači nevypínali přijímače, probudili své sousedy a vyčkali důležité informace, která se v brzké době objeví ve vysílání.
Prohlášení ÚV KSČ se posléze do rozhlasu dostalo (Zdeněk Mlynář, člen tehdejšího předsednictva ÚV KSČ, je po telefonu nadiktoval stenografce) a těsně před druhou hodinou je Vladimír Fišer začal číst. Přečetl ovšem jen několik slov a vysílače zmlkly. Hoffmannovi se hrozba podařila splnit.
Vysílání rozhlasu bylo opět zahájeno ráno 21.8.1968 ve 4.30 hodin. Kromě základních informací bylo okamžitě – a pro většinu obyvatel poprvé v celém znění – přečteno stanovisko ÚV KSČ odsuzující vstup cizích vojsk na československé území. Od počátku se ve vysílání objevovaly výzvy ke klidu, k nástupu do práce, disciplíně a uvážlivosti. Do vysílání se neprodleně dostávaly další výzvy a informace.
Kolem šesté hodiny ranní Dubček odvysílal osobní vzkaz. Mezitím však přicházely už první zprávy o zastřelených, o střetech okupačních vojsk s civilisty. Tyto zprávy se dostávaly do vysílání.
Před sedmou hodinou ranní se ruské tanky – po peripetii na horním konci Václavského náměstí, kde vojáci rozstříleli fasádu Národního muzea v domnění, že útočí na rozhlas – pomalu sunuly k rozhlasové budově. V postupu jim bránil dav lidí, z něhož občas vylétaly kameny a jiné předměty. Nebezpečí konfrontace těžké vojenské techniky s neozbrojeným davem hrozivě narůstalo. Vojáci začali střílet do vzduchu, do oken rozhlasu a protějších budov. Stopy po střelách můžeme vidět i dnes na fasádě domu číslo 17 na Vinohradské třídě.
Po osmé hodině ranní rozhlas vysílal záznam projevu prezidenta republiky Ludvíka Svobody, který poskytla televize. Závěrečné minuty ranního vysílání, kdy slova komentátorů a několikrát opakaovaná státní hymna byly podmalovány střelbou ze samopalů, zůstanou asi nesmazatelně vryty do paměti všech, kdož ho byly svědky. Často je tento motiv použit i v novodobých českých filmech, pokud děj se odehrává 21. srpna 1968.
Kolem deváté hodiny vysílání na dobu přibližně dvou hodin umlklo. Prakticky až do 27. srpna 1968 bylo oficiálně vysílání Československého rozhlasu přerušeno. Ovšem především technického štábu, jeho vynalézavosti a obětavosti a v nemenší míře i odvahy, se rozhlas ozval už v 11 hodin. Vysílaly se zprávy, informace, komentáře a sdělení.
Studia na Vinohradské byla až na jednu výjimku vyřazena z činnosti Technikům se podařilo uchovat v provozu studio 7, které se nachází ve skryté části budovy. Studio i s režií je umístěno přímo nad tzv. galerií, tedy nad pracovištěm, odkud se signál šířil k přepojovači na Správě spojů a odtud na vysílače. Galerie na první pohled v provozu nebyla, ale příslušná zařízení byla skrytě propojena, takže se dala používat přímo před očima okupantů.
Připravovalo se ale vysílací pracoviště umístěné na Žižkově poblíž rozhlasového areálu administrativních budov v Jeseniově ulici, zavrtané v terénní vlně a obrněné téměř jako vojenský kryt.
21. srpna 1968 hovořili k posluchačům mj. Jiří Dienstbier, Sláva Volný, Jan Petránek, Karel Jezdinský, Ondřej Neff, Eva Kopecká…
Vinohradská budova byla 22.8.1968 zcela obsazena, odejít z ní museli všichni. Začalo se vysílat z krajských studií v Čechách, na Moravě, Slovensku a koordinačního centra na pražském Žižkově.
Sled dramatických událostí končí 27.8.1968. S posledními slovy Dubčekova projevu, krátce před 18 hodinou v úterý 27. srpna 1968, končí onen sled dramatických událostí, který se započal v nočních hodinách z 20. na 21. srpna 1968. Od této chvíle se ve vysílání znovu ve větší ploše objevuje hudba (především vážná) a vysílání se od tohoto okamžiku postupně vrací do normální podoby.
