Z 99% článků a příspěvků týkajících se Zákona o rozhlasovém a televizním vysílání nabývám dojmu, že si nikdo z komentátorů nedal tu práci a zákon ani neotevřel.Z 99% článků a příspěvků týkajících se Zákona o rozhlasovém a televizním vysílání nabývám dojmu, že si nikdo z komentátorů nedal tu práci a zákon ani neotevřel. Podobné to i v případě materiálu Pavla Vlčka.
Mýtus č.1: Automatické prodlužování licencí bez ohledu na dodržování licenčních podmínek. §12 a 13 zákona obsahuje 12 důvodů, proč Rada RTV licenci neprodlouží. Kromě zvlášť odpudivých činů (např. hanobení rasy) jsou tam i vysloveně technické věci, které se občas mohou přihodit. Porušení deklarované a podle tohoto zákona neměnné „základní programové specifikace“ a nedoržení licenčních podmínek bez souhlasu Rady s jejich úpravou je tam také (odkaz na příslušný §). Institut prodloužení nebyl zaveden pro krásné oči broadcasterů, ale pro zjednodušení licenční procedury.
Za deset let u nás totiž proběhlo cca 150 řízení o opětovném udělení licence. Počítejte se mnou: 150 veřejných a neveřejsných slyšení krát průměrný počet žadatelů cca
10. 150×10 odevzdaných projektů, které by někdo měl alespoň přečíst. 1350 zbytečně zaplacených 15 000 Kč jako správní poplatek za žádost. 150 rozhodnutí o udělení licence a jejich odůvodnění, odůvodnění neudělení licence 1350 neuspokojeným žadatelům a… a … tak dále. Přitom pouze v
asi pěti případech nebyla licence udělena původnímu provozovateli. Dovedete si to představit?
Mýtus č.2: Kmitočty jsou prý národním bohatstvím, které obhospodařuje stát. Kmitočet je pouze technické prostředí. Je-li přidělen, záleží na podnikatelském subjektu, zda ne něm něco vytvoří. Když říkám vytvoří, mám na mysli úspěch v podnikání. Ten v soukromém rozhlasovém vysílání znamená
jen jedno. Získat co nejvíce posluchačů a zprostředkovat jejich pozornost reklamním klientům. Bez úspechu v podnikání nelze delší dobu provozovat rozhlasovou stanici. Český rozhlas je na tom jinak a také to tak dělá.
Soukromník by nemohl provozovat celoplšnou FM stanici a mít na ní cca 70
tisíc posluchačů.
Licence ani kmitočty nepřiděluje stát, ale nezávislé
orgány Rada RTV a ČTÚ. Není pravda že bezplatně. Za každý úkon se platí správní
poplatek. Za každý kmitočet se platí poplatky vycházející z jeho
vyzářeného výkonu a to dokonce i v různých směrech. Tyto poplatky byly v roce 2000
zvýšeny v průměru o 300%.
Mýtus č.3: Spravedlivý systém dražení licencí. Dražit rozhlasové licence
zatím nikoho nenapadlo, ani nespokojenou čtyřkoalici. Jednalo se pouze o
licence televizní. Připustmě však, že bychom tento, nepochybně
nejspravedlivější systém u nás instalovali. Největším majetkem média jsou
jeho posluchači (čtenáři, diváci). Získat je a udržovat znamená u rádia
investice v řádu milionů až desítek milionů ročně podle dodahu stanice.
Tyto investice, včetně těch základních do vybavení, se vyrovnávají po 7 – 10
letech vysílání.
Představme si jednoho konkrétního vlastníka, který v roce
2001 konečně zaplatil všechny úvěry a těší se na to, že konečně začne
trochu vydělávat. A nyní příjde stát, vezme pracně vybudovanou posluchačskou
obec, protože nic jiného se prodat nedá, a prodá jí nějakému zbohatlíkovi. Tímto
systémem by naše rádia přešla do rukou, v lepším případě zahraničních
mediálních magnátů nebo v horším do rukou neprůhledných hospodářských
mafií. Lidé, kteří za 10 let něco vytvořili, by si je zpátky koupit nemohli. Tolik
peněz se v rádiu vydělat nedá. Dražení licencí, pokud bychom se pro něj
rozhodli, je možné pouze na úplném začátku fungování duálního modelu
vysílání. Zkusili to Maďaři a dopadli přesně tak jako čeští podnikatelé v
létech 92 – 6. Umořovali takové investice, že jim nezbylo nic na rozvoj
jejich podnikání.
To jsou tři připomínky k oddémonizování mediální právní úpravy. K úplnému
oddémonizování doporučuji si zákon přečíst. Přesně tak to udělali senátoři
a když zjistili, že se úplně liší od virtuálního obrazu, který vytvořilo
několik povrchních novinářů, schválili tento zákon. Mediální lobby, pokud
by nějaká existovala, by nemohla být při smyslech, kdyby si takový zákon
přála. V ČR, narozdíl od států EU budeme nadále rgulovat, jak vlastnictví, tak
program (obsah) i technické prostředí. Zákon je stále příliš restriktivní
a při jeho čtení mě napadá, že provozovatel, nebo žadatel je jaksi
automaticky a dopředu pokládán za zločince. Tyto hrůzy jsou pro rozhlasové podnikatele
vyváženy prodloužením doby licence z 6 na 8 let a možností požádat o
prodloužení licence za nesmírně tvrdých podmínek. Díky přesným definicím a
postupům se zúžil prostor pro „volné správní uvážení“ Rady RTV.
