Ministr Dostál, z vládní pozice zodpovědný za média (resp. jen za část mediální legislativy), vyvinul v posledních týdnech mnoho svého úsilí směrem k médiím – hlavně kolem personálních věcí a změn mediálních rad (a následně obhajoby zvoleného postupu). Přestože si v posledních dnech dal záležet na zmírnění svého nechtěného image „zlého muže ovládajícího česká média“, občas neopomine veřejně zadávat novým radám nějaký úkol, nebo alespoň kamarádské doporučení ( aktuálně nabádal například Radu ČT, aby už nevolila ředitele České televize a tím de facto nenaplnila svoji zákonnou povinnost). Podle mého názoru spočívá hlavní úloha a práce zodpovědných osob a institucí spíše ve zlepšování a vyjasňování podmínek pro fungování médií, oboru s tak výrazným progresem i vlivem, než v osobních intervencích a konkrétních účelových opatření.
Z hlediska legislativy byl poslední půl rok plný mediálních vyhlášení k připravovaným změnám zákonů. Ve skutečnosti pak byly nashromážděné návrhy přesunuty k parlamentnímu projednání až do hektického podzimního času. Do té doby dorazí do sněmovny také nový digitální zákon z Ministerstva informatiky. Zásadní norma se týká veřejnoprávní televize, mediální zákon má být do konce roku předložen zcela nový. V této souvislosti se nabízí postesknutí některých privátních broadcasterů, že obsah navrhovaných změn je vždy spíše namířen právě proti nim. V kauze České televize (ČT) se dominantní diskuze vede stále především nad formou volby mediální rady (pomineme-li problematiku volby ředitele/lky). Na systémové realistické změny v ČT, i v souvislosti s blížícími se technologickými změnami spojenými s digitalizací, zatím nikdo nenašel mnoho odvahy. Prostředí rozhlasového vysílání zůstává stále jakoby stranou pozornosti, postavení a budoucnost veřejnoprávního Českého rozhlasu také.
V České republice funguje od 90.let tzv. duální systém – veřejnoprávní a privátní (komerční) sektor (např. v Rakousku začala vysílat první komerční televize až letos). Podle mého názoru je to systém dobrý, správný a osvědčený. V dnešní praxi je však situace již mnohonásobně komplikovanější, mnoho provozovatelů se svojí činností či zaměřením často dostává mimo tyto zjednodušené duální hranice nebo zasahují do obou sektorů. To je často i případ provozovatelů „ze zákona“ (veřejnoprávních médií), kteří překračují nejasně definovanou pozici veřejné služby a často se pak chovají jako komerční provozovatelé (namátkou – prosazování míry sledovanosti jako priority, boj na reklamním trhu, soutěživost a srovnávání s komerčními subjekty, komerční programové formáty apod.). Naproti tomu někteří komerční licencoři často, alespoň dílčím způsobem, produkují v programu prvky veřejné služby. Postupem času a rozmanitostí vývoje se tedy vynořila řada problémů (tedy nejen nové technologické trendy), které vyžadují nejen odbornou diskuzi, ale v blízké době zřejmě i systémové úpravy.
Ve světě není neobvyklé, když tzv. veřejnou službu poskytují i privátní (komerční) subjekty na základě smlouvy, nebo dá-li se to tak říci, i na principu objednávky. Pak je takováto služba hrazena nebo jsou poskytnuty jiné výhody. V médiích (elektronická nevyjímaje) se stále více uplatňují i nestátní neziskové subjekty.
U nás zatím tato forma provozování není možná, mediální zákon umožňuje možnost přidělit licenci jen obchodním společnostem registrovaným v Obchodním rejstříku ( krajně – registrované fyzické osobě). Přesto v ČR již jeden významný neziskový provozovatel rozhlasového vysílání funguje několik let, i když na bázi společnosti s ručením omezeným – pohybující se v zákonném obchodním i daňovém režimu. Jedná se o Rádio Proglas, zaměřené na křesťanskou tématiku. Rádio, které je členem Asociace provozovatelů soukromého vysílání a je měřeno profesionálními průzkumy poslechovosti, je ve skutečnosti nekomerční a neziskové a není financováno z reklamy. Zdroje jsou tvořeny sponzorskými dary a dílem příspěvkem tzv. Klubu přátel, vlastně registrovanými posluchači. Tento subjekt, který v zásadě naplňuje ideu veřejné služby, je pak nucen soutěžit s ostatními ryze komerčními provozovateli o nové tendrované či uvolněné frekvence. A nouze o nové volné kmitočty v ČR je notoricky známa. Naproti tomu stojí veřejnoprávní Český rozhlas, který je v některých místech stále možné ladit na několika kvalitních frekvencích najednou (opakovaná otázka efektivity využití či potřebnosti stávajícího veřejnoprávního kmitočtového spektra). Navíc se například stále připravuje formát ČRo 4, tzv. rádio pro mladé. Tedy formát, který je dostatečně, úspěšně a snad až nadlimitně zastoupen v komerčním sektoru. V rozhlasovém vysílání stávající nedostatek volných kmitočtů, třeba i pro nové nekomerční nestátní provozovatele, hned nevyřeší ani přechod na digitální vysílání. Kromě skutečnosti, že bude zřejmě souběžně s DAB-T (digitální terestrický rozhlas) zachováno kapacitně naplněné FM pásmo na VKV, může být brzdou relativní celková finanční náročnost a zatím třeba i malá dostupnost koncových uživatelských rozhlasových zařízení (a samozřejmě z části i malá ochota posluchačů ke změně). Samozřejmě, že existuje možnost internetových rádií (médií), která je právě neziskovými provozovateli (příp. menšinovými formáty) často využívána, ale přeci jen stále není u nás tolik rozšířená, resp. dostupná.
V každém případě bych tedy rád přispěl, v rámci přípravy na projednávání podzimní mediální legislativní „smršti“, k otevření těchto témat tak, aby bylo možné jejich řešení případně zapracovat do chystaných změn. Zde, v případě postavení neziskových nestátních rádií (příp. TV) a možnosti jejich uplatnění v ČR (EU), není k dispozici jednoduchý recept nebo fungující zahraniční zkušenost. I proto je třeba diskutovat, a nespoléhat se, že například tak pracná personální obměna v mediálních orgánech sama o sobě postačí. Samozřejmostí pak je, že možné systémové úpravy nebudou jen obsahem mediální legislativy, ale všech souvisejících norem.
