Německo truchlí kvůli neúspěchu svých fotbalistů na Euru, trenér národního manšaftu odstupuje a další skandál spojený s fotbalovým mistrovstvím Evropy se rýsuje v médiích, konkrétně v rádiích. Svaz soukromých rádií, televizí, multimédií a telekomunikací v Německu VPRT (Verband Privater Rundfunk und Telekommunikation), řekněme obdoba naší APSV, se ohradila proti rozšíření reklamních časů veřejnoprávních rádií. K tomu došlo právě v době probíhajícího Eura.
ARD nabízí reklamní bloky na 14 veřejnoprávních stanicích a maximální pokrytí cílových skupin. Od pondělí do soboty nabízí reklamu až do 22. hodiny a 35. minuty Tím zasahuje do času, kdy zpravidla reklamu nevysílá a navíc se dostává do sporu se zákonnými omezeními v některých zemích. VPRT toto kritizuje v tiskové zprávě, která vyšla 24. června.
Veřejnoprávní rádia můžou ve všední den vysílat 90 minut reklamy. Ale téměř všechny země zavedly dodatečná omezení. A pokud to neudělala spolková země, pak se sám rozhlas rozhodl zařazovat reklamu jen v určitých časech. Např.: WDR se v pracovní dny omezilo na dobu od šesti ráno do šesti večer. VPRT se nelíbí, že kvůli nedostatečné zákonné regulaci se tato praxe krátkodobě v rámci Eura 2004 porušuje.
Hans-Jürgen Kratz, viceprezident a předseda rozhlasové části VPRT vidí v tomto rozšíření reklamních časů jasný příklad, který dokladuje nutnost omezení rozhlasové reklamy v určitou denní dobu. Kratz celou situaci okomentoval takto: „To jak ARD při přenosech z fotbalového mistrovství Evropy zachází s rozhlasovou reklamou znovu ukazuje, že interní dohled grémii ARD nefunguje. To přeci nejde, aby rádiové programy financované z poplatků prodávali reklamu na každou hodinu. A ani atraktivní Euro 2004 nesmí tvořit vyjímku.“
Hartmut Gläsmann, ředitel Rádia NRW a člen rozhlasového výboru VPRT proto nemá žádné pochopení a tvrdí: „Nejde o obranné reflexy soukromých rádií nýbrž o férové podmínky soutěže v duálním rozhlasovém systému. Že například WDR beztrestně překračuje v těchto ekonomicky těžkých časech hranice, kterých se doposud drželo, je neakceptovatelné.“ V Severním Porýní Vestfálsku se v současné době přepracovává zákon o WDR. VPRT bude proto požadovat přijetí omezení rozhlasové reklamy na WDR v určitých denních dobách.
Tolik z tiskové zprávy svazu VPRT, která nese jasné označení: „Roztahování reklamního času v rádiích ARD se musí zastavit.“ Nikdo se ale nemůže soukromému sektoru divit, protože Euro je atraktivní záležitost. Navíc veřejnoprávní rozhlasové stanice jsou na tom s poslechovostí lépe než privátní programy. Veřejnoprávní stanice poslouchá skoro 35 miliónů lidí, privátní ladí jen necelých 30 miliónů.
Reklama a fotbal jsou v Německu dvě věci, které při vzájemném styku vytvářejí napětí. Například před necelými dvěma lety požadovaly fotbalové kluby, aby mohly samy prodávat reklamní čas v rádiích. Podle toho, kdo by jim to umožnil, by pak udělovaly práva na přenosy. Tuto změnu požadovala Německá fotbalová liga spol. s.r.o. DFL (Deutsche Fussball-Liga GmbH) už pro sezónu 2002/03. Kluby by podle požadavků DFL měly možnost prodávat reklamní čas v rádiích svým sponzorům. To by podle viceprezidenta VPRT Hanse-Jürgena Kratze byl neakceptovatelný zásah do programové a reklamní svrchovanosti rádií.
Celý případ musel dokonce řešit soud. Vysílatelům se tento návrh pochopitelně nelíbil. Zemský soud v Hamburgu ale nakonec rozhodl, že rádia musí za reportování ze sportovních událostí platit licenční poplatky. Precedentem, který o výběru poplatků rozhodl byl spor rádia Hamburg s hamburským sportovním spolkem HSV (Hamburger Sportverein), FC St. Pauli a DFL. Rádio Hamburg podporované VPRT chtělo soudně vyřešit otázku, zda vůbec nějaká práva, za která by bylo potřeba platit, pro rádia vůbec existují.
Provozovatelé rádií jsou totiž toho názoru, že by měli mít možnost reportovat ze stadiónů bez poplatků. Jednak mají ústavou chráněné právo na informování a navíc rozhlasová sportovní reportáž není jen pouhým přenášením toho co se děje na trávníku jako je tomu v televizi, ale jedná se o vlastní tvůrčí výkon jednotlivého reportéra. Své rozhodnutí, že rádia musí platit licenční poplatky soud zdůvodnil tím, že ten kdo má na stadionu domovské právo, si může rozhodnout, kdo bude ze stadionů smět dělat reportáže a kdo ne. Rádio Hamburg se samozřejmě odvolalo k vrchnímu zemskému soudu. Ten ale rozsudek loni v červnu ztvrdil s tím, že svoboda tisku není omezena, pokud nebude reportérům umožněn bezplatný vstup na stadiony.
I když náš fotbal má své kauzy, můžeme být rádi, že se posluchači o tom, jak to vypadá nebo vypadalo o uplynulém víkendu na trávnících můžou v českém éteru dozvědět bez zbytečných komplikací.
