Pobyt v cizí zemi je pro někoho jen dobrodružstvím nebo zajímavou životní zkušeností. Pro některé je to ale nutnost a tak si rádi zavzpomínají na svou starou vlast. Zemí, kde žije poměrně dost přistěhovalců, je i Německo. Velkou část tvoří Turci. Ti už můžou v Berlíně, Ludwigshafenu, Karlsruhe, Stuttgartu a Ulmu poslouchat vlastní Radyo Metropol, které jsme Vám představili v článku Radyo Metropol – rádio pro německé Turky. V Berlíně ještě navíc působí veřejnoprávní radio multikulti. O tom více v příspěvku Multikulturní rádio v Berlíně slaví 10 let. Cesta k vytvoření těchto stanic byla ale poměrně dlouhá.
Začněme trochu historií. Po 2. světové válce začala obnova Německa a válkou zničená země zažila Hospodářský zázrak.V 50. letech stoupla životní úroveň. Hospodářství se tak rozjelo, že přineslo pracovní místa pro všechny němce. Podnikům se ale přestávalo lidí dostávat a protože jiné státy trápila nezaměstnanost, nebylo nic jednoduššího, než přivézt pracovní síly právě ze zahraničí. V roce 1955 zřídila Spolková republika v Itálii první místo pro nábor pracovníků. A o něco později přišli do Německa první gastarbajtři. Potřeba jich bylo v průmyslu, stavebnictví i dolech. Po Italech došlo na Turky, Řeky, Španěly a další. Ačkoliv slovo Gastarbeiter znamená hostující pracovník (der Gast = host, der Arbeiter = pracovník), rozhodně se s příchozími nejednalo jako s hosty. Celou podstatu problému asi nejlépe dokumentuje v Něměcku hojně rozšířená fráze: “Wir riefen Gastarbeiter, und es kamen Menschen.“ – “Povolali jsme gastarbajtry a oni přišli lidé.“ A lidé ti potřebují vzdělání, lékařskou péči a, co nás bude zajímat, alespoň nějaké médium ve svém rodném jazyce.
Hansjörg Biener popisuje na stránkách www.asamnet.de, jak se vysílání pro přistěhovalecké skupiny rodilo. V padesátých a šedesátých letech se ještě nevyužívala síť VKV vysílačů, většina stanic proto vysílala na dlouhých, středních nebo krátkých vlnách. A tak se nejprve očekávalo, že gastarbajtři budou i v Německu poslouchat své domovské stanice. To ale nešlo u všech. Zahraniční rozhlasy začaly pro své občany žijící v zahraničí vysílat na krátkých vlnách. Italský rozhlas RAI si dokonce kupoval vysílací čas u Radia Luxemburg, aby na jeho frekvencích vysílal pořady pro své občany v zahraničí.
Mocenské struktury východního bloku využily možnosti zaplnit “díru na trhu“ tím, že zahraničním dělníkům nabídli vlastní stanice připravované v souladu s ideologií poplatnou místu vzniku. Pro gastarbajtry vysílalo například Radio Berlin International nebo Bizim Radio. To 25 let šířilo na krátké vlně svůj turecký program. Místa vysílačů se měnila podle podmínek. V létě a v zimě byla v různých zemích. Vysílalo se ale vždy ze zemí východního bloku.
Západoněmecká ARD začala tehdy uvažovat, že by na svých stanicích uváděla pořady dodané rozhlasy z domovských zemí gastarbajtrů. Tento návrh se ale nezrealizoval. Západoněmecký rozhlas by totiž musel vysílat programy, které vznikly v nedemokratických zemích jako bylo Španělsko, Portugalsko, Marokko, Turecko, Řecko nebo Jugoslávie. Kromě zpráv o domovské zemi, bylo navíc potřeba zahrnout do vysílání i informace o dění v Německu a také o německém právu, daních a německé společnosti.
Začátkem 60. let bylo už v Německu 120 tisíc Italů, kteří tak tvořili největší skupinu přistěhovalců. Sárský rozhlas pro ně proto začal 21. října 1961 vysílat každou sobotu italskou půlhodinku – Mezz´ora Italina. Od 4. listopadu téhož roku vstávali Italové v Bavorsku každou sobotu s půlhodinovým pořadem Boun giorno, Collega. V průmyslovém Porúří začalo WDR 1. prosince 1961 vysílat každý den 15-ti minutový pořad Vysílání pro Italy v Německu – Trasmissione per gli ltaliani in Germania. Vysílání v dalších jazycích se objevila po Novém roce. 13. února 1962 následovala řečtina a španělština. Bavorský rozhlas nabídl od 21. prosince 1963 týdně deset minut v řečtině. V dalším roce se rozsah vysílání pro přistěhovalce postupně zvětšoval. Kolín nad Rýnem a Mnichov se tou dobou staly nejdůležitějšími centry, ve kterých se vyráběly pořady pro gastarbajtry.
Vzhledem k tomu, že všechny zemské rozhlasy (mnichovské BR, kolínské WDR a další) byly a dodnes jsou součástí ARD, došlo od 1. listopadu 1964 k rozdělení úkolů. Každý den se vysílalo 45 minut v italštině, řečtině, španělštině a turečtině. WDR zajišťovala turecké a italské vysílání, bavorský rozhlas BR připravoval španělské a řecké vysílání. Své italské vysílání si ale Mnichováci také ponechali. 2. ledna 1966 pak začal hessenský rozhlas HR připravovat nedělní pořad Rendezvous v Německu. Mezinárodní rytmy servírované v pěti jazycích. Tento pořad běžel každou neděli od 12 do 15 hodin. Náklady na výrobu jednotlivých pořadů nenesly přímo rozhlasy, které je točily. Na jejich financování se podílela všechna zemská studia, která podle toho kolik cizinců v oblasti, kde působila, žilo, jednotlivé programy přebírala.
Kromě pořadů vyráběných v rámci ARD pro všechna zemská studia, si například bavorské BR připravovalo ještě navíc Koncert na přání ve třech jazycích. Denně se v Bavorsku ještě vysílal hudební pořad Stars und Schlager. Kolínská a mnichovská redakce dostávaly měsíčně od posluchačů okolo 2000 dopisů a pohledů od cizinců žijících v Německu a sousedních zemích. Podle přání posluchačů se pak zaváděly i nové pořady, např. jazykové kurzy. S těmi začalo WDR už na přelomu let 1962/63, když vysílalo pořad Scuola fraterna.
V roce 1965 začal Bavorský rozhlas pro Italy, Španěly a Řeky produkovat kurz Němčina není až zas tak těžká. Další série kursů začala v roce 1966 a k těmto kurzům byly vydány i příručky. Postupně tak vznikla “rozhlasová lidová vysoká škola“, která přinášela celou škálu vzdělávacích pořadů. Kromě jazykových kurzů jako třeba Italština pro Italy, Španělská gramatika, se ve vysílání mluvilo i o dějinách, demokracii, ústavě atd. Kdo měl ale smůlu, byli lidé, kteří přišli z Jugoslávie. Pro ty začalo vysílání v Srbochorvatštině až 1. května 1970. Právě Turci a Jugoslávci byly v NSR začátkem sedmdesátých let nejpočetnější skupinou mezi čtyřmi miliony cizinců.
Nejen počty zaslaných pohledů a dopisů od posluchačů svědčily o velké oblíbenosti těchto programů. Podle tehdejších průzkumů poslouchalo vysílání pro cizince více než 50 procent přistěhovalců. Dalších 25 procent si je naladilo alespoň jednou za týden.
V sedmdesátých letech bylo cizinců dost a tak se přílivová vlna zastavila. Ti co zde žili, už ale zůstali a měli často děti. A tak se musela změnit i struktura pořadů pro cizince. Zatímco původně měly tyto relace zmírnit šok z jiné kultury a pomoct v boji proti stezku po vlasti, nyní se musely zaměřit na mladou generaci, která už vyrůstala v Německu. Těmto mladým lidem bylo potřeba sdělit, jak vypadá jejich původní vlast, aby pro ně návrat do země jejich otců nebyl takovým šokem. Od roku 1966 navíc redakce pořadů pro cizince pomáhali mezikulturnímu porozumění. K tomu přispíval už zmiňovaný pořad Rendezvous v Německu.
V listopadu 1989 pak vzniklo “Společenské fórum“, které má pomáhat soužití většin a menšin. 1. května 1997 začalo SDR vysílat v němčině víkendový magazín a od prosince 2000 pak existuje týdenní přehled událostí v Evropě “Blickpunkt Europa“. Tady se pak už setkáváme více i s problematikou evropské integrace.
Vraťme se ještě do sedmdesátých let. Tehdy se začalo s budováním sítě vysílačů v pásmu VKV. Například v Bavorsku vedlo budování této sítě ke stěhování pořadů pro cizince. V Mnichově se tou dobou připravovalo vysílání v italštině, španělštině a řečtině. Když vznikla síť vysílačů pro Bayern 3, přestěhovala se vysílání pro přistěhovalce právě sem.
Když 4. října 1980 vznikla stanice Bayern 4, museli příslušníci jiných národností přeladit právě sem. A když 6. května 1991 vznikla stanice B5 aktuell, stěhovalo se sem i cizojazyčné vysílání. Toto stěhování v průměru jednou za deset let je ještě přijatelné. Trochu rozladěni ale mohli být ti, kteří své pravidelné vysílání neslyšeli například jen kvůli živé reportáží z fotbalu. Přitom i obyvatelé jiných národností jsou koncesionáři a tak se diskutovalo, zda tito lidé za své peníze dostávají adekvátní služby.
Mezi stanice, které vysílaly pořady pro cizince, patří i Sender Freies Berlin, zkráceně SFB. Právě tato instituce zahájila 18. září 1994 vysílání už zmiňované stanice radio multikulti. Jakýmsi předchůdcem bylo WDR 5. Ta se od roku 1991 na cizojazyčné posluchače zaměřovala ale jen od 18 do 6 hodin. Stanice zároveň změnila své jméno na NRW-Welle (Vlna Severního Porýní Vestfálska) V Kolíně nad Rýnem tak vznikl Evropský rozhlasový dům (Funkhaus Europa). Celodenní vysílání pro cizince začalo až 5. května 1999. Při přípravě tohoto vysílání spolu samozřejmě WDR a radio multikulti spolupracují.
V roce 1997 a 98 nastala krize cizojazyčného vysílání a začalo se diskutovat o jeho zredukování. K navrhovanému zkrácení, které by znamenalo dvacet minut na jednu řeč u všech jazyků nedošlo. Ale došlo k novému rozdělení vysílacích časů a studií, která jednotlivé relace připravovala. Italsky, řecky a turecky se vysílalo 30 minut denně, v jazycích bývalé Jugoslávie taktéž půlhodiny. Španělsky, rusky a polsky jen 20 minut.
V roce 2002 a následně i v roce 2003 došlo k novému dělení úkolů v rámci ARD. Některá studia z projektu vystoupila (studia v bývalé NDR se ani nikdy nezapojila) a vysílání bylo i nadále zredukováno. V Bavorsku tak pro cizince vysílá jen levicové alternativní rádio Z. Veřejnoprávní rozhlas už s touto aktivitou skončil. SWR přestalo vysílat v cizích jazycích vůbec. Pořady o jiných kulturách jsou od 1. ledna 2003 jen v němčině. V jiných jazycích jsou pouze internetové stránky. Cizojazyčná vysílání si zachovalo WDR, které si přibralo mj.i kurdštinu.
Pro gastarbeitry vysílal svého času i Evangelický rozhlas. Ten měl tehdy situaci ztíženou tím, že nemohl jako soukromá organizace v Německu fungovat a tak vysílal díky Radiu Monte Carlo. O tom ale až někdy příště.
