20 LET SVOBODNÝCH MÉDIÍ – Dnes si připomeneme odvětví průmyslu, které úzce souvisí především s rozhlasovým médiem. Vrátíme se do doby, kdy hlavním nosičem hudby byly černé (nebo různobarvné) vynilové desky. Text a obrázky tedy budou o deskách, přesněji o cenzuře a také Haničce Zagorové, ale ta je v tom nevinně, více méně tu vystupuje pouze okrajově…
Gramománii, nebo přesněji gramofilii, abych to nazval trefně, protože gramofil není zpravidla normální člověk, jsem propadl někdy v roce 1968/69. Vášnivě jsem kupoval desky převážně české, zahraniční se sháněly dost ztuha. Mezi mými oblíbenými umělci byla též Hanička Zagorová. Kupoval jsem vše, co vydala. Hudební puritáni a rádoby estéti si možná nade mnou odplivnou, ale nechte na hlavě; hlavně v začátcích své kariéry, kdy si sama psala texty a začal jí Supraphon vydávat desky, tak tyto patřily k tomu hodně dobrému, co na tehdejší gramofonové scéně bylo. Navíc protože se jednalo převážně o hudbu na pomezí dobrého popíku a šansonu, tehdejší režim jí nechával relativně jaksi v klidu, ale zas tak ne. Užila si taky svoje, hlavně na konci osmdesátých let. Vrátíme se ale do roku 1969/70: Podíváme se tři singly /vinylové desky o průměru 17 cm a na rychlost 45 RPM/. To připomenutí je pro mladé, co tehdejší nosiče již neznají. Tak tyto tři desky byly zakoupeny v období od konce roku 1969 a zbylé dvě během roku 1970. Zde je první z nich, ta z podzimu 1969:
- Ještě doplním, jedná se o tzv. univerzální obal. To se dřív tak hodně dělalo, přední strana byla vždy stejná, o tu se zajímat nebudeme. Na zadní rubovou stranu se pak dotiskoval titul, skladatel a autor textu písně, logo Supraphonu, katalogové číslo desky a nějaké povídání o umělci a právě tomu textu /spíše části označené červeným rámečkem/ se budeme dnes věnovat.
- Máte to tu pěkně v detailu. Čtěte pozorně, budeme, jako v televizní soutěži, hádat rozdíly.
- Tak to je již druhý singl, koupený na jaře roku 1970. Nějak se nám to, v rámci postupující normalizace, trochu změnilo. Tiskař měl asi dlouhou chvíli, trochu text poopravil. Obalů bylo, jak tehdy byl v plánovaném hospodářství běžný postup, vytisknuto do zásoby více, a bylo je asi škoda vyhodit.
- Detailní pohled, poměrně zajímavý. Už chápete, proč například filatelisté orgasticky vzdychají nad chybotiskem známky, či špatně vyseknutými zoubky na jejích okrajích? Tady je to samé. Protože přetisk se nesázel, ale dělal odfrézovanou destičkou z liteřiny, vloženou do rámu stroje, kam se jinak upínají odlité řádky z linotypu, tak aby to zase moc neřvalo, tiskař odpiloval nálitek a vytvořil tím tečku na konci přervané věty. Sice to na 100% netrefil, tečka je dost dole, ale co naděláme. Hlavně aby jazyk český netrpěl. Text už to nějak přežije, že ano…
- Podzim roku 1970: Snad aby se diskofilové nepohoršovali a netrpěli ošklivě opravovaným doprovodným textem, jak po stránce vizuální, tak obsahové, nové obaly již přesadili. Tak a máte to. Byl vůbec nějaký „Šťastný rok této země“? A co nezkrotné mládí a jeho „Drzosti a provokace“? Dejme tomu, že mládí může být pouze nezkrotné. To není nic proti ničemu. To se může, v rámci zákona pochopitelně. Mládí je vždy nějaké. Dílo hodné Orwellova Ministerstva pravdy…
- A tady je máte všechny tři. Tedy ty obaly desek, jak procházely tou hektickou dobou…
Pravda, můžete namítnout, že jiní umělci na tom byli o dost hůře. Zavřeli ji m ústa důkladně, a to rovnou na dvacet let, snad aby se nemusely předělávat ty obaly. To je pravda a nedá se to zpochybnit. Byly i desky, kde se šlo již přímo do obsahu. Vyšly poprvé s jinými písněmi, než pak v dalším dolisovaném vydání, respektive tam zpravidla nějaký titul chyběl. Dokonce i desky, které pulty prodejen nespatřily nikdy, skončily ve stoupě celé, i s obaly. Dokonce i na tu Haničku Zagorovou došlo. Byla to už taková doba. Ale abychom to příliš nehrotili: Po roce 1989 se většina titulů objevila v reedicích, dokonce i v doprovodných textech na jejich obalech nic nechybělo, ba co víc, něco bylo i přidáno. Takže to nakonec jako v té pohádce, dobře skončilo. Takže to shrneme: Láskyplná péče tehdejšího režimu o mladé umělce v tomto citovaném případě dala vzniknout jedné malé a pro sběratele poměrně cenné raritě. Tedy pokud ty desky máme všechny tři, asi tak jako filatelisté chybotiskové známky v aršíku…
- Obrázek k navození atmosféry. Deska je skutečná, není to koláž vyrobená Photoshopem, dokonce i hraje, gramofon taktéž. Je to parádní veterán, o tři roky starší než legendární Woodstock. Přesněji Thorens MK 141, ale to už odbočuji.
