Stejně jako ve většině ostatních zemí i v Turecku začalo rozhlasové vysílání v polovině dvacátých let. První pokusy s rozhlasovým vysíláním se uskutečnili v Istanbulu, Ankaře a Izmiru. V únoru 1926 získala monopol na rozhlasové vysílání pošta. O rok později dostala akciová společnost, ve které měla podíl i pošta, licenci pro rozhlasové vysílání na deset let. Po vypršení této licence začal rozhlas kontrolovat stát.
V současnosti se o vysílání televize i rozhlasu stará veřejnoprávní TRT. To vysílá několik plnoformátových celoplošných televizních stanic jako je např.: TRT 1, TRT 2, TRT 3 a TRT 4, dále naučný program TRT GAP, program pro Turky žijící v zahraničí TRT INT a další. Z komerčních stanic tady vysílá například Show TV, CNN Türk. Bohatá je i nabídka rozhlasových stanic TRT. Uveďme například RADYO 1, RADYO 2, RADYO 3 a RADYO 4. Z komerčních stanic stojí za zmínku Radyo Metro nebo Super FM. Jak rozhlasové tak televizní stanice veřejnoprávního TRT vysílají z komplexu budov na okraji Ankary, který připomíná Kavčí Hory. Na rozdíl od vchodu do ČT jsou v Ankaře bezpečnostní rámy jako na letišti nebo u soudu. Ostatně ty jsou v Turecku i při vstupu do památek. Přímo z areálu TRT je už vidět krajina za městem.
Zahraniční vysílání začalo podle některých pramenů 28. října, podle jiných 10. listopadu 1938. Prvními jazyky, ve kterých se vysílalo, byla angličtina, francouzština a němčina. Turecko bylo zemí, která se díky svému zakladateli známému jako Atatürk orientovala dost prozápadně. Mustafa Kemal Atatürk byl otevřený světu a tak se nebránil rozvoji rozhlasu. Podporoval i zahraniční vysílání. Ironií osudu je, že první zprávou kterou zahraniční redakce odvysílala, bylo oznámení o Atatürkově smrti.
V současnosti vysílá Hlas Turecka na krátkých vlnách, na internetu a přes satelit v 25 jazycích 47 hodin denně. Vysílá se například v albánštině, bulharštině, chorvatštině, angličtině, francouzštině, řečtině, maďarštině, makedonštině, rumunštině, arabštině, gruzínštině, kazachštině, ruštině, perštině, tatarštině a dalších. Pro Turky žijící v zahraničí samozřejmě nechybí ani turečtina. V Češtině VOT (Voice of Turkey – anglický název Hlasu Turecka) nevysílá. Turecko se svými programy zaměřenými na republiky vzniklé po rozpadu Sovětského svazu snaží získat v těchto zemích vliv. Dalším cílem zahraniční politiky, k jehož naplnění se VOT snaží přispět, je vstup do Evropské unie. Pro posluchače je například vypsána soutěž o esej na téma Turecko a EU, Evropskou unií se zabývají i speciální pořady.
Bloky v jednotlivých jazycích trvají hodinu. Začínají zprávami a pak následují různé pořady. Například o sportu, kultuře, atd. Německá redakce se zaměřuje i na problematiku Turků v Německu, program má ale i pro Němce, kteří žijí v Turecku. Ať už proto že se sem přiženili nebo přivdaly, případně zde pracují. V německé redakci pracují převážně Turci, kteří vyrůstali v Německu. Ačkoliv je pro tyto lidi němčina jejich rodným jazykem, redaktoři a hlasatelé se často přeříkávají. Dojem z poslechu je podobný jako například u českého BBC. Ani technicky neběží vše úplně hladce. To ale platí např. pro tureckou televizi, kde technici pouštějí příspěvky a předěly se zpožděním atd.
Čím ještě VOT pokulhává za Západem, je internetová prezentace. Ta sice existuje, ale je jen v turečtině. Výjimku tvoří jen pár krátkých textů v angličtině. Pro nalazení živého vysílání přes internet musí posluchač vyhledat odkaz označený tureckým slůvkem canli, které odpovídá našemu živě nebo anglickému live. Označují se jím i živé přenosy. Přehled zpráv v podobě textových příspěvků nebo alespoň možnost jejich přehrání v režimu radio on demand (rádio na přání) bohužel taktéž není možné.
Ačkoliv jsou studia vybavená moderní technikou, setkáte se zde i s něčím, co u nás patří minulosti. Reportérka, která natáčí rozhovor na magnetofonový pásek, tady není ničím neobvyklým. „Víš, ta moderní technika tady je. Minidisky, digitální střižny, MP3 to všechno tady máme, jenže ti lidé s tím neumí a nejsou ochotni se učit s tím zacházet,“ vysvětlila mi osmadvacetiletá Duygu Karahan, která pracuje jako asistentka režie v redakci zábavy v televizní sekci TRT.
Pro fajnšmekry z televize: Zpravodajské štáby tady točí na kazety beta, DVCAM jsem během pobytu v TRT neviděl. Podobně jsou na tom štáby z komerčních televizí, ale např. v katarské Al Džazíře DVCAM používají. Ačkoliv je Turecko země poměrně vzdálená, i tady připomíná fungování médií v ledasčem Českou republiku. „Je tady spousta lidí, kteří nic nedělají. Ale prostě tady jsou zaměstnaní a nikdo je nevyhodí,“ postěžovala si Duygu. Věcí, na které si stěžuje, je samozřejmě víc. Například plat. Po pěti letech, kdy je zaměstnána u TRT, pobírá v přepočtu zhruba necelých patnáct tisíc korun. Svoji práci tedy dělá stejně jako spousta dalších lidí na celém světě hlavně proto, že ji prostě baví.
Další službou TRT je rádio pro turisty. To vysílá z turisticky známé oblasti Antalya. Vysílání je ale možné přijímat na řadě dalších míst. A to buďto prostřednictvím FM vysílačů nebo přes satelit. Cílem této stanice je informovat turisty v Turecku o počasí, dopravě, kurzech měn, cenách hotelů a turisticky atraktivních cílech. Nechybí ani zprávy ze světa a z Turecka. V průběhu dne se ve vysílání střídají zprávy a pořady hlavně v angličtině a němčině. V některých časech je doplňuje francouzština, jindy ruština případně řečtina.
