Jeden z hlavních úkolů, který pro vedení KSČ vyplynul z podpisu tzv. moskevských protokolů v srpnu 1968, byl závazek ovládnout sdělovací prostředky pomocí nových zákonů a opatření s personálními změnami ve vedení tisku, rozhlasu a televize.
Při vládě byl zřízen Úřad pro tisk a informace, což znamenalo de facto oficiální obnovení cenzury. Řízením vládního výboru byl pověřen Peter Colotka a jeho členy byli ředitel Úřadu pro tisk a informace, vládní zmocněnci pro Čs. rozhlas (Odon Závodský) a Čs. televizi, ředitel ČTK, předseda Výboru pro tisk a informace pro Slovensko a dva zástupci Národní fronty.
Návrat Československého rozhlasu do běžných kolejí nebyl po srpnu 1968 snadný. Platilo to především o studiích, která byla obsazena sovětskými vojsky a uvolňována po podpisu moskevských protokolů. Nejvíce byla postižena hlavní budova v Praze na Vinohradech, kde sovětští vojáci pobývali, byl nesmírný nepořádek. Z reportážních magnetofonů a mikrofonů a z dalších elektronických přístrojů zbyly trosky.
Až 9. září 1968 byl plně obnoven provoz. Bylo svoláno shromáždění se zaměstnanci rozhlasu, kteří si vyslechli poděkování za průběh vysílání v srpnových dnech. Dokonce 4. listopadu 1968 Čs. rozhlasu byla udělena Cena míru Mezinárodního svazu novinářů. Avšak po roce mu byla opět odebrána. Další ránu Čs. rozhlas dostal k 1. prosinci 1970. Bylo zrušeno Studijní oddělení Čs. rozhlasu.
Z legislativního hlediska byla formálně k 28. říjnu 1968 vyhlášena federalizace ČSSR a tím zahájena relativní samostatnost Slovenska. S tímto poltickým rozhodnutím se začalo pracovat i na organizační struktuře Čs. rozhlasu. Nejzajímavější informaci je, že se funkce na vedoucích postech dělily podle národnostního klíče. Byl-li ředitelem Čs. televize Čech, nastoupil na místo ředitele rozhlasu Slovák.
Po roce, v období výročí 1969, se naplno projevily personální čistky. Nové vedení rozhlasu se poprvé projevilo při prvním výročí okupace. Dny 20. a 21. srpna vyhlásilo za nepracovní a zaměstnancům doporučilo nechodit do práce. Provoz zajišťovali politicky nejspolehlivější pracovníci. Do budovy byl omezen vstup. Byla připravena náhradní vysílací pracoviště. Ostrahu zajišťovaly oddíly Pohraniční stráže, Veřejné bezpečnosti a Lidové milice.
Začátkem listopadu 1969 vedení rozhlasu připravilo prohlášení, ve kterém se distancovalo od vysílání v srpnu 1968. Avšak ačkoliv vedení rozhlasu mělo podporu husákovské linie stranické politiky, nemohlo se opřít o své zaměstnance. Navíc celozávodní výbor KSČ stále setrvával na principech polednové politiky a novému vedení rozhlasu nevycházel vstříc. Došlo na nátlakové akce ÚV KSČ, který celozávodní výbor KSČ donutil rezignovat. Stranické práce se ujal nový, prozatímní, výbor věrný husákovské linii. Dosazeni do něj byli oddaní komunisté.
Než došlo k oficiálním čistkám v Čs. rozhlase, ustanovil se sám tzv. akční výbor. Ten vyvíjel nátlakové akce. Za připomenutí stojí, že v něm byli Josef Skála, Svatopluk Dolejš, Pavel Nyklas. A aktivně ho podporoval i Milouš Jakeš. Akční výbor neměl žádné oficiální pravomoci, přesto vyvíjel psychický nátlak na osoby, které označil za viníky a iniciátory tzv. krizového vývoje v prostředí Čs. rozhlasu. A to na základě subjektivních dojmů, averzí a osobních antipatií.
Oficiální stranické prověrky v rozhlase se konaly od dubna 1970. Začaly se vyměňovat členské legitimace KSČ. Výsledkem působení prověrkových komisí bylo důsledné rozkastování všech pracovníků-členů KSČ do tří kategorií.
Masivní odchod zaměstnanců rozhlasu na počátku sedmdesátých let vyvolal potřebu získávat pracovníky nové. Probíhala „výchova kádrů“. K tomu byla opět vypracována přesná kritéria, v nichž na prvním místě stály předpoklady kádrové, politické postoje, teprve druhotná byla způsobilost odborná.
Poměr nestraníky a straníky byl striktně určen kvótami, které se ale rozhlasovému vedení nedařilo plnit.
Z materiálů z roku 1974 vyplývá, že bylo nutné přijmout ještě 561 komunistů. Začala politická školení. První bylo v Liberci, a to v roce 1971. Tam proběhlo pět desetidenních kurzů, kterých se zúčastnilo 59 osob.
Nejrychleji a nejrazantněji proběhla čistka v redakcích zpravodajství a publicistiky. Rovněž i na všech vedoucích místech. Ostatní, jako umělecké, literární či dramatické redakce, byli normalizátory posuzováni odlišně. Nebylo totiž možné se zbavit všech redaktorů okamžitě. Nebylo je kým nahradit.
Zásadním dokumentem, jímž normalizační vedení Československého rozhlasu shrnulo a zhodnotilo rozhlasové dění v konci šedesátých let, se stal materiál s názvem Analýza činnosti pravicově-oportunistických sil v letech 1968-1969 v Čs. rozhlase. Tento 63 stránkový spis byl schválen kolegiem Čs. rozhlasu 15.6.1970 a stal se vnitropodnikovým Poučením z krizového vývoje.
Jako dovětek k vývoji personální situace Čs. rozhlasu je třeba zmínit okolnost, která vyšla najevo až na počátku devadesátých let. Dne 21. července 1992 zveřejnily Lidové noviny dokument o existenci a přípravě tzv. Jednotné centrální evidence představitelů, exponentů a nositelů pravicového opurtunismu, organizátorů protistranických, protisocialistických a protisovětských kampaní a akcí. Byla to tzv. černá listina.
Z obsahu materiálů vyplývá, že seznamy byly uzavřeny v roce 1973. K evidenci bylo během let 1971 až 1973 navrženo celkem 10 564 osob.
