Tato část našeho seriálu k 80. výročí zahájení pravidelného rozhlasového vysílání u nás se věnuje hudební dramaturgii. Už ve 30. letech rozhlasoví pracovníci si byli vědomi, že je nutné hudební program stabilizovat a dát mu nějakou koncepci.
Z počátku posluchači byli vděční za každý tón, který se jim podařilo vylouditi z přijímacího aparátu a vítali se stejným nadšením koncerty salonního tria s repertoárem kavárenských hudeb jako písňové večery nebo komorní hudbu, která trvala mnohdy nepřetržitě dvě hodiny. Nikdo se nad tím nepozastavil. Brzy se však naplnilo vakuum žádostivého slyšení, z rozhlasu vyprchalo kouzlo technického vynálezu a posluchači začali hodnotit program. Naučili se poslouchat a vybírat dobré programy, což je prvním kladným výsledkem hudebního rozhlasu. Již dříve se konstatovalo, že hudba tvoří podstatu rozhlasového vysílání. Proto se Radiojournal stal šiřitelem hudební kultury.
Rozhlasové vysílání dosáhlo rychle mimořádného významu v šíření hudby všech dob, původu i žánrů. Zvláštní zásluhu získal uváděním hudby soudobé. Posluchači byli účastníky premiérových uvedení např. skladeb: Smetanovy původně klavírní skladby v Jeremiášově instrumentaci Macbeth a čarodějnice (1932) a souborného provedení Českých tanců v úpravě O. Zicha (1934), Fibichovy Sonáty pro housle a klavír C-dur (1934), Novákova Údolí nového království v orchestrální verzi (1934), jeho Podzimní symfonie (1934) a posléze Jihočeské suity (1937), Dvořákovy I. symfonie Zlonické zvony (1936), Ježkovy Symfonické básně (1936) nebo Kytice B. Martinů (1938).
Velkými událostmi se stávaly přenosy významných koncertů a festivalových programů (zvl. ze Salzburku a Beyreuthu), stejně jako domácí koncerty, vysílané za hranice. Česká hudba se tak dostávala snadno a rychle k zahraničnímu posluchači. Náš posluchač na oplátku slyšel např. Prodanou nevěstu z Opéry comique v Paříži (1931) nebo téhož roku koncert řízený Arturem Toscaninim. Rozhlasové stanice ve světě začaly usilovat o získání nových skladeb moderní hudby o vysoké umělecké hodnotě, které by svou poutavostí a širokou srozumitelností uvedly posluchače do světa „obávané soudobé hudby“.
Hudba opustila vyhrazený prostor a vstoupila do domácností; pojem publika nahradil pojem posluchač; přestala cesta za hudební produkcí, hudba přichází sama k posluchači; možnost sledovat umělce při výkonu odpadla. Rozhlas očekává nového posluchače s dokonalejší schopností slyšení a dokonalejší sluchovou pamětí. Ale průzkumy prokazují zcela jinou skutečnost. Průměrný „lidový“ posluchač hledá v hudebním rozhlasu nejčastěji jasnou, melodickou notu a svižný taneční rytmus, které mu vnášejí do příbytku bezstarostnou náladu, uklidňují nervy, zahánějí trudné myšlenky i dlouhou chvíli a zpříjemňují práci. Touha po rekreaci bývá hlavní pohnutkou příjmu hudebního rozhlasu. Přednost dostává tedy hudba spíše lehká a melodická, nejsrozumitelnějších skladebných forem. Kladný posluchačský výběr se v názorově a vkusově roztříštěné posluchačské obci projevuje ojediněle, ale nespokojenost propuká ve spontánní hromadnosti.
Rozhlas hledal cesty ke zpřístupnění hudebního bohatství i nepřipraveným posluchačům bez základní průpravy. Brno rozvíjelo zejména svoji koncepci spojování hudebních skladeb s bohatší informací. Princip tematických programů spočívá na střídání hudby s mluveným slovem, přičemž mluvené vložky i celková sestava pořadů podle určitého tématu mají usměrňovat představivost posluchačů a tím do jisté míry usnadňovat i srozumitelnost skladeb. Projekt, přijatý z Prahy původně s nepřízní, se osvědčil, rozvinul se do různých podob od nejjednoduššího výkladu až po bohaté pásmo a získal zájem i popularitu v posluchačských řadách.
